Zrádný osud

23. května 2012 v 20:43 | Surynka
Tak jsem se rozhodla vám sem vložit něco dalšího. Je to originální tvorba. Jedná se o jednorázovku. K ději vám nebudu vyprávět nic, vůbec nic. Jen chci říct, že to časem oživým ilustracemi. Takže až dodělám obrázky, vyvěsím tu upozornění a kdo bude mít zájem, může se na to podívat. Ale zatím je tu příběh a můžete se na něj tedy podívat. Ani nevím, kdy mě to napadlo, ale zřejmě nkdy během čtení malé encyklopedie ohledně starého egypta, kdy jsme přemýšlela nad tím, že v obodbí před našim letopočtem byli lidé velmi pokročilí, pak přišlo náboženství kázající o střídmosti a tolik dokonalých vynálezů, jako rozvod vody v palácích, nebo kanalizace, jejížd odvod měl vlastně každý dům v městském státě a všechny splašky se ukrývaly v potrubích pod kamenými kostkami v ulicích, prostě zmizelo a trvalo dlouho, předlouho, než se to opět vynalezlo. Kdo je věřící, nezatracujte mne, neb vězte, že každý má právo na svobodu slova a vlastní výběr náboženství, i výběr takový, že žádné náboženství vyznávat nebudeme. Kde jsem jen takto hezky sestavenou větu slyšela? Nevím, ale líbí se mi, protože je pravdivá. Berte ji prosím na vědomí a nezlobte se na mě, děkuju :)
Tím končí chvilka, kdy jsem psala běžný komentář nehorázně spisovaně :D A teď už povídka.





Dávno tomu bylo, tak dávno, že si to ani nejstarší zapisovatel světa nemůže pamatovat, dávno, že snad ani bohové nemohou mít v paměti tento moment, vládly městským státům ženy. Ale nebylo to tak vždy dané. Povyprávím příběh, ve kterém se ženy vymanily zpod nadvlády mužů, samy začaly vládnout, a pak opět musely přijmout vládnoucí mužskou ruku. Příběh, který se odvíjel od začátku až do konce nepředvídatelně.
"Máte dceru!" křičela nadšeně léčitelka, když dobíhala na prostranství domu, kde u kamenného stolu seděl osmnáctiletý muž. Na tehdejší dobu měl nejvyšší věk na to, aby už byl otcem. Ale když to konečně přišlo, nebyl vůbec nadšený.
"Copak vy nejste rád?" dorážela bába kořenářka.
"Rád? A za co? Že se mi narodila holka? Copak ta bude moct kdy dědit, mít majetek, obstarat rodinu?!" vysvětloval náležitě své nenadšení.
"Ale vždyť není všem dnům konec," snažila se ho utěšit, i když by ho raději pořádně pleskla přes hlavu. Když byla mladá a ještě v učení své matky, odrodila jeho, Mereze a teď odrodila jeho prvorozenou dceru a on, místo aby byl rád, je naštaný.
"Myslíte?! Izaře je šestnáct, za chvíli už bude na mateřství stará a co pak? To abych si našel novou ženu!" Merez už neměl náladu na další rozhovory a odešel do své místnosti. Nikdo jiný tam nesměl, panoval tam klid a pořádek jemu vlastní.

Taře bylo šestnáct, když jí otec vyhrožoval manželem. 'Vyhrožoval' nebylo to správné slovo, na výhružky byla zvyklá, ale on ji děsil. Tara byla krásná, ale liberální dívka. Jezdila na koních, kteří byli tehdy téměř neochočení, lovila zvěř a poletovala všude kolem. Zároveň se ale dokázala upravit, obléct a vystupovat jako inteligentní krasavice. Zkrátka žena mnoha tváří, jen ne té manželské. Její o rok mladší bratr ji měl sice rád, ale před otcem ji nedokázal ohájit. Mezer si zkrátka postavil hlavu, že dceru provdá a pokoušel se o to poslední dva roky. Ale Tara prostě nesplňovala představy rodičů možných budoucích manželů.
"A budeš se chovat slušně, jasné? Žádné velké myslitelství, debatám se vyhýbej, nesnaž se působit inteligentně! Mluv jen o šatech, počasí, manželství a dětech! Nebudeš si muže odhánět donekonečna!" přikazoval jí otec těsně před tím, než vešli do domu dalšího adepta na manžela.
"Dobrý večer! Jen račte vstoupit," uvítala je hned u dveří Ilhara, matka mladíka, jehož jméno je příliš složité a naprosto nepodstatné, a proto jej nebudeme zmiňovat. "Ahoj Taro, tobě to sluší. Budeš se mu líbit," přikyvovala hlavou Ilhara a už je tlačila do společenské místnosti, kde je usadila na zem, do měkkých polštářů.
Hovor se neodvíjel podle představ Mezera a Ilhary. Tara se prostě nedokázala hlídat a prokazovala svou vysokou inteligenci a nestrannost. Mezer se ji snažil zadržovat, marně. Ilhara se vždy snažila Tarou určené téma zamluvit, marně. Už to vypadalo, že se schýlí buď k hádce, trapné situaci, nebo odchodu. Všechno to ale přerušil křik z ulic. Křik, prosby o pomoc a pláč. Než se kdokoliv ze čtveřice dokázala podívat ven, co se děje, začal se domek z nepálených cihel bortit. V poslední chvíli si Tara akorát dokázala domyslet, co se děje a už na zádech ucítila tíhu směsice suché hlíny a slámy.

Všechno ji bolelo. Necítila skoro nic, jen hlavu, která ji bolela, jako by se roztříštila na tisíc kousků. Povedlo se jí otevřít oči, ale přes ten prach a špínu neviděla skoro nic. Jediné, co jí došlo, bylo, že už je den. Bylo teplo, dusno a slunce sálalo na prachovou půdu pod sebou. Snažila se pohnout rukou, ale prvních pár pokusů se nezdařilo. Až po chvíli se jí povedlo zjistit, že nemá nic zlomeného. Pokusila se vzepřít a setřást ze sebe tu rozpadlou zeď. I tady se prvních pár pokusů nepodařilo, ale jakmile se jí povedlo pořádně zabrat, už to nechtěla vzdát. Snažila se tak urputně, až se nakonec vymanila z toho těžkého a špinavého vězení.
Rozhlédla se kolem sebe. Vojska sousedního městského státu zničila celé její město. Téměř všechno bylo rozbořené, všude nepořádek, krev a mrtví a zranění. Nemohla tomu uvěřit. Chodila tam, bloudila ve svém vlastním městě. Nedokázala rozpoznat jednotlivé domy od sebe a nedokázala se z toho všeho vzpamatovat. Chodila tam jako ve snách a zdálo se, že je snad jediná, kdo přežil. Kdyby se jí někdo zeptal, co v tu chvíli cítila, nedokázala by to vysvětlit, ale ten nevysvětlitelný pocit najednou vystřídal strach. Strach o matku a bratra… a otec? Ten zůstal pod sutinami Ilhařina domu, ale k Taře se choval celý život tak nepříjemně, že jeho ztrátu ani nebyla schopná oplakat.
Doběhla k tomu, co kdysi bývalo jejím domem, a myslela, že se jí podlomí kolena. Ta hromada hlíny a dřeva ani zdaleka nepřipomínala její krásný rodný dům. Když se vzpamatovala, rozeběhla se do míst, kde ten večer mohla přebývat její matka a zoufale se snažila ji někde zahlédnout. Běhala tam tím zbořeništěm a marně křičela, ale nikdo jí neodpovídal.
"Taro! Pomoz mi," ozvalo se najednou. Rozhlédla se a pak ho zahlédla. Svého bratra. Ležel tam, zaklíněný mezi úlomkem ze stěny a dřevěným krovem. Doběhla k němu a po delším snažení ho vyprostila.
"Kde je matka? No tak, mluv!" naléhala na Pereze. Snažil se jí to sdělit, ale jeho plíce byly plné prachu. Než se mu povedlo všechno říct, uběhla asi půlhodina. Ať se Tara snažila jakkoliv, matku už nezachránila. Dřevěný pilíř jí rozdrtil pár žeber a ona už nedýchala.

Hledali dál, ale moc živých už nenalézali. Přežilo asi dalších osm žen a sedm mužů a asi deset dětí. Nijak závratný počet. Večer se seskupili u ohně na bývalém náměstí a po třech hodinách se střídali na hlídkách. Bylo to příšerné období. Nepodařilo se jim vyprostit všechny mrtvé, takže se zbořeništěm nesl pach mrtvol. Neměli žádné zásoby jídla a zvířata jim buď utekla, nebo je s sebou odnesli nájezdníci, takže i možnost útěku upadala. Nezbylo jim nic jiného, než jen čekat na vhodnou příležitost.
"A co teda chcete dělat?" zeptal se jeden z mužů, když Tara přikládala do ohně. Po tom všem ztratili naději. Mužům zamrzlo ego na bodu mrazu, protože tohle pro ně byla jasná zpráva o tom, že se nedokážou postarat o rodinu, když vlastně každý z nich utrpěl ztráty. Bylo to nevěřitelné, ale jediný, kdo si udržel nějakou naději a náladu, byli Tara a Perez. Nikdo jiný už nevěřil v novou možnost života. Každý z nich něco ztratil a až na zmíněné sourozence by všichni raději své životy ukončili. Dokonce i ženy, které byly matkami a tím pádem by měly stále, pro co žít.
"Nikdo neví, tak proč se pořád ptáte?" podívala se na něj Tara, ale víc energie, než to pohnutí hlavy doleva a zpátky, vyvinout nechtěla.
"Protože tady akorát čekáme na smrt! Proč se rovnou nezabijeme! Stejně tu všichni zařveme!" rozkřikl se muž a začal kolem sebe vztekle máchat bodákem, na kterém ještě před chvíli opékal malý kousek chleba.
"Tak a dost! Já po sobě nenechám křičet! Pokud se vám tohle nelíbí, nikdo vám nebrání odejít, ale pochybuji, že byste přežil!" Tara vyskočila ze svého místa a vypadala jako rozzuřený vlk.
"Heleď se! Já po sobě taky nenechám křičet, navíc, pokud se jedná o takový škvrně, jako jsi ty a navíc o ženskou! Ty ses měla vdát a mít děti a ne se starat o přežití vesnice! To bys měla nechat mužům!" křičel po ní ten chlapík, který se taky postavil a pořádně převyšoval tu hádavou 'slečinku'.
"To bych klidně nechala, ale to by ti muži nesměli být v šoku a neschopní! Jediné, nad čím teď přemýšlíte, je, že jste měli zemřít všichni, protože momentálně nezvládáte ani dýchat, natož nějak existovat! Proč všichni kážou o mužské síle a schopnosti zachovat chladnou hlavu v každé situaci, když se teď, kdy vás je nejvíc potřeba, hroutíte?!" Tara se na to všechno už nemohla dívat. Odjakživa ji učili o tom, jak jsou muži silní a schopní a nyní, kdy je všichni potřebovali, se právě tito siláci zadrhli, schoulili v koutě a čekali na smrt, na ten zrádný konec.
"Tohle já nemusím poslouchat!" muž se vztekle otočil a odkráčel někam do tmy. Pár lidí se ho snažilo zastavit, ale marně. Postava se vzdalovala, až v té tmě úplně zanikla.
"To je tvoje vina! Ty huso! Za to můžeš enom ty!" křičela na ni nějaká žena, jejíž jméno si Tara ani nepamatovala a další a další lidé ji napodobovali. Až se Tara musela sama sebe zeptat, jestli tam bylo od začátku tolik lidí, nebo jich pár vstalo z mrtvých jenom proto, aby na ni mohli křičet.
"Nechte ji! Měla pravdu! Pořád ji má a já ji obdivuju za to, jak neschopná myslet, i když se nachází v takovéhle těžké situaci. Nikdo se nepokoušel o to, jít dál, jen ona ano a povedlo se, takže bych byl rád, kdybyste ji neobviňovali. Nehledě na to, že za Moův odchod nemohla. Rozhodl se sám, takže ať si i sám poradí," obhajoval Perez svou sestru. Ta ho v tu chvíli měla mnohem raději, než za celý svůj život. Sice ji měl vždycky rád, ale tohle bylo poprvé, kdy se za ni postavil a hájil ji i před ostatními. Dříve se nedokázal postavit ani svému otci. Teď čelil zbylému obyvatelstvu.
Překřikování přerušil náhlý výkřik. Výkřik tak děsivý, že všem najednou proběhl mráz po zádech. Nikdo nemusel nic říkat, a přesto si všichni uvědomili, čí to byl výkřik. Moa někdo… něco zabilo. Ať už chtěl, nebo ne, nevrátí se. Všichni se semkli blíž k ohni a vyděšeně se dívali do všech míst okolo sebe. Zčásti jejich skupinku zakrývala polorozpadlá zeď, ale ze zbylých tří světových stran byli nechráněni. Najednou bylo ticho. Báli se byť jenom hlasitě dýchat. Kdo by naslouchal pozorně, slyšel by praskán ohně a sem tam letmé zafunění, jak se někdo snažil tolik nestresovat. Všem bylo úzko, ale jedině Taru napadlo přemýšlet nad možností úniku z tohoto místa. Věděla, že musí zmizet, ale teď ne.
"Musíme se prospat! Nechme oheň hořet, dokud je tu nějaké světlo a teplo, divoká zvířata se nepřiblíží," rozkázala Tara a překvapivě ji všichni poslechli. Ze zbořených domů přitáhli nějaké deky a teď se každý do jedné z nich zabalil.



A padla noc. Černá noc, kdy plál jen oheň,
Kdy všichni se báli, říct si sbohem.
Padla noc, kdy nemohl být větší strach,
Kdy v tom tichu, slyšeli byste padat hrach.
Zima a chlad byli kolem a vítr vál,
Jen v dáli kdosi tiše a s úsměvem stál.
A padla noc, nesmírně děsivá noc,
Kdy strachu a smutku bylo kolem moc.






Ráno už si tara byla naprosto jistá, co je třeba udělat. Slunce teprve vycházelo, ale Tara už obcházela rozbořené domy a snažila se najít nějaké zásoby jídla. Zároveň se snažila dostat do stodol, odkud se jí zdálo, že slyšela nějaké zvuky. Nakonec nalezla pět krav, tři koně a dva osly. Vytvořila dlouhé provazové vodítko a k tábořišti se vracela s proutěnými koši plnými jídla a se zvířaty, díky nimž si už mohli dovolit odejít.
"Co se děje?" zeptal se šeptem překvapený Perez. Ostatní ještě spali a nevzbudil je ani zvuk kopyt vláčejících se v prachu, nebo zvířecí zvukové projevy.
"Tohle je všechno, co jsem našla. Víc jídla není a víc zvířat také ne. Tady už nemáme co dělat. Vše je zbořené, postavit nové na starém nejde a opravit tohle všechno také ne. Půjdeme jinam," podívala se na něj rozhodně.
"Promiň, ale není tohle věc, o které by měli rozhodnout i ostatní?" zeptal se mírně popuzeně Perez. Nápad se mu líbil, ale štvalo ho, že to nenapadlo jeho. Proto jeho reakce byla trochu naštvaná.
"Ostatní nejsou ve stavu o něčem pořádně rozhodnout. Viděl jsi včera, jsou v šoku a nedokážou rozhodovat tak, jak by reagovali jindy. Navíc mám pravdu, tak proč se jí neřídit?" tara věděla moc dobře, co má říct Perezovi a co má říct i ostatním, až se probudí.
Málokdo hned napoprvé souhlasil, ale Taře se nakonec povedlo je všechny přesvědčit. Na osly naložili koše a pytle plné potravin, přikrývek a všeho nezbytného. Na koních a kravách jely děti a ženy a muži šli pěšky. Nikdo nevěděl, kam jdou a nevěděla to ani tara. Bála se, že zásoby vody brzy dojdou, a proto se snažila hlídat směr a kontrolovat různá místa a jejich možnosti. Po šesti hodinách došli k Prašným skalám a tara rozhodla, že se pokusí je přejít. Ostatní protestovali, ale stejně ji nakonec poslechli. Po tom všem jim přišlo už celkem běžné ji poslouchat. Sice občas zaprotestovali, ale jinak ji uznávali jako vůdkyni.
Šlapali do kopců a slunce jim pražilo na hlavy a do tváře. Všichni byli unavení, zpocení a špinavý. Bolely je oči, kterými neustále mžourali do slunce, a dětem bylo špatně. Tara se snažila všem zabránit hojně zahánět žízeň vodou. Nevěděla, jak dlouho ještě budou na cestě, a proto probíhala celou kolonou a dávala všem trošku soli, která by jim měla udržet nějaké tekutiny v těle delší dobu. Ale zkuste něco podobného vysvětlit unaveným a žíznivým dětem.
Když se konečně dostali na vrchol skal, uviděli pár metrů pod sebou jakýsi skalní převis a Tara rozhodla, že se ve stínu na chvíli usadí a odpočinou si. Všichni se schovali pod převis a děti se přitiskly ke studeným skalám. Jen Tara zůstala stát na slunci a rozhlížela se po okolí. Pohled jí spadl na něco, co z té dálky vypadalo jako obrovská, opuštěná budova. Ležela mezi dvěma skalami a pod ní se táhl dlouhý, zelený pruh. Tara už věděla, kde budou žít. Věděla, kde začne jejich nový život.
"Zde se usadíme," rozpřáhla ruce, když se konečně dostali až k tomu paláci. Na první pohled byl opuštění. K hlavní bráně byl připojen malý most, pod nímž protékala úzká říčka, která zřejmě vyvěrala někde ve skalách. Bylo tam příjemně, místo jako stvořené pro život.
"Jak je možné, že na tak výborném místě už nikdo nežije?" zapřemýšlel nahlas Perez.
"Kdo se moc ptá, moc se dozví," odpověděla Tara s úsměvem a dodala: "Myslím, že tohle nás nemusí zajímat. Hlavně, že se zde můžeme usadit.
A tak to začalo. Období, kdy se všichni zapojili do budování města. Výstavba kanalizace, oprava paláce, kde zatím všichni bydleli, obsazení velkých ploch pro pěstování obilí a jiných plodin. Muži se dali do stavby obydlí pro sebe a ostatní. Někdo se dal dohromady a někdo zase živořil sám. Nový Městys přímo vzkvétal a i ti nejskeptičtější muži si zvykli, že jim vládne žena. Museli uznat, že se v té netěžší možné situaci osvědčila.
"Bratříčku, gratuluju," usmála se na Pereze Tara. Konečně se to trochu uklidnilo a sourozenci na sebe měli čas. Stáli na balkóně s výhledem na celý Městys. Už byla tma a pofukoval jemný vítr. Z hlavního sálu se ozývala hudba. Lidé se smáli a radovali. Jediný, kdo v nitru tiše trpěl, byla Tara. Pro samé vládnutí zapomněla na své vlastní potřeby. A nyní jí bylo devatenáct a tak stará žena, navíc vládkyně Nového Městyse, se málokomu zamlouvala. Jediné, co jí v životě zbylo, byla starost o své poddané a o svou rodinu.
Snažila se vést mladé děti ke vzdělání, vzdělávat i ty staré, obchodovat s jinými městskými státy a všelijak rozšiřovat obzory. Když se snažila obchodovat s nějakým novým státem, narazila na problém předsudků. Nikdo nechtěl mít co dočinění s ženou, ale časem se jí povedlo vydobýt si nějaké postavení a nějaký respekt.
"Perezi, drahý?" krásná mladá dívka odkryla závěs, který dělil balkón od schodiště, které k němu vedlo.
"Tady jsem, Zeriko," usmál se Perez a napřáhl ruku, aby se k němu jeho manželka přitiskla.
"Opravdu vám to sluší," podotkla s úsměvem Tara, ale jejímu bratrovi neunikl ten smutný podtón, ale než se mohl na cokoliv zeptat, Vládkyně Tara se vytratila.
Poobřadní veselí ustalo a život v Novém Městysu se vrátil do starých kolejí. Městys vzkvétal dál, pokud to ještě vůbec šlo. Ženy se procházely po ulicích, hlídaly své děti, aby došly do školy, nakoupily potraviny a látky. Muži šli na pole těžce pracovat a po úzkých uličkách tahali vozíky se zbožím na prodej. Když se Taře povedlo urvat si kousek volného času, a že se to stávalo jen výjimečně, stála na balkóně a sledovala dění ve městě.
Občas zalitovala, že nemá čas vyjít si do ulic a chovat se jako obyčejná měšťanka. Ale ona už nebyla obyčejná měšťanka. Byla vládkyně a musela se podle toho chovat. A však jednou za život nastane období, kdy si člověk udělá rychlý výlet do minulosti a zpytoval svědomí, kolik věcí neudělal a naopak udělal. I Taře nastalo podobné období. Období, kdy ležela na smrtelné posteli a zasteskla si po mladém, bezstarostném životě.
Vzpomínala na svou minulost. Vzpomínala na období, kdy žila bezstarostným životem ve svém starém městě a bývala lidem pro smích i pro obdiv. Byli lidé, kteří ji nepochopili a chovali se k ní, jako by byla blázen a byli lidé, kteří ji pochopili, a právě proto se k ní chovali jako k bláznovi. Zavzpomínala na to smutné období, kdy na ně zaútočili, a každý něco ztratil, kdy se táhli dlouhou, zaprášenou, špinavou, smutnou a nepříjemnou cestou a kdy se jejich tělem rozlila radost po nalezení nového místa k životu. Tara si ani neuvědomovala, jak moc změnila život lidem svým narozením a jak moc změní lidem život svou smrtí. Ale co naplat, nemoc byla silnější a Tara zemřela ve věku třiceti devíti let.
Nový Městys truchlil po ztrátě vládkyně, ale netruchlili by tak intenzivně, kdyby věděli, jaké zlo je bude čekat. Perez se snažil dostat k moci, ale přemohl ho bratr jeho milované Zeriky. Keryz nenáviděl to místo, kterému vládla žena, a rozhodl se to změnit. Vytvořil zcela nové zákony, nový způsob řízení státu, zkrátka bylo vše nové. Zakázal lidem mluvit o Taře a díky své důmyslnosti a inteligenci, se mu povedlo zakázat Perezovi, aby se mu nějak pletl do vládnutí, ba i do cesty. On a Zerika museli na slovo poslouchat. Zavládlo období krutovlády a nikomu se nepodařilo svrhnout Keryze z jeho místa. A tak období, kdy ženy byly rovnoprávné mužům, zaniklo a vrátilo se až o mnoho tisíciletí později.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

Zobrazit vše (318)
Zobrazit starší komentáře

301 buy levitra 20mg buy levitra 20mg | E-mail | Web | 13. dubna 2018 v 5:14 | Reagovat

Link exchange is nothing else however it is just placing the other person’s website link on your page at proper place and other person will also do same for you.

302 levitra coupon levitra coupon | E-mail | Web | 13. dubna 2018 v 8:40 | Reagovat

What a funny blog! I actually enjoyed watching this funny video with my family as well as together with my colleagues.

303 victoriaoy1 victoriaoy1 | E-mail | Web | 13. dubna 2018 v 12:32 | Reagovat

Updated contrive call:
http://elizabeth.go.telrock.net

304 pearliedh2 pearliedh2 | E-mail | Web | 14. dubna 2018 v 4:09 | Reagovat

My redone gay porn spot  
http://yaoi.erolove.in/?pg_branden
  omegle gay gay lesbian gay.com chat free gay chat site sleeping gay

305 levitra rezeptfrei deutschland levitra rezeptfrei deutschland | E-mail | Web | 14. dubna 2018 v 18:09 | Reagovat

It’s my first pay a quick visit to this website, and I am in fact astonished to see such a good quality YouTube video posted here.

306 levitra 10 mg prezzo levitra 10 mg prezzo | E-mail | Web | 14. dubna 2018 v 22:20 | Reagovat

Hello mates, you are sharing your thoughts concerning blog Web optimization, I am also new user of web, therefore I am also getting more from it. Thanks to everything.

307 levitra prices levitra prices | E-mail | Web | 15. dubna 2018 v 2:28 | Reagovat

Its good funny YouTube video, I every time go to pay a quick visit YouTube web page in support of funny videos, because there is much more material available.

308 levitra 10 mg prezzo levitra 10 mg prezzo | E-mail | Web | 15. dubna 2018 v 4:43 | Reagovat

Can any one let know me that is there any on the net course for SEO, because I want to learn more concerning Search engine marketing.

309 order viagra online order viagra online | E-mail | Web | 15. dubna 2018 v 9:50 | Reagovat

Hi, Neat post. There's a problem with your website in internet explorer, would test this… IE still is the market leader and a good portion of people will miss your excellent writing due to this problem.

310 enriqueis69 enriqueis69 | E-mail | Web | Pondělí v 15:46 | Reagovat

My unheard of web outline:
http://eddie.forum.telrock.net

311 Charlesfop Charlesfop | E-mail | Web | Úterý v 11:42 | Reagovat

Модные женские советы здесь <a href=http://dicask.ru/>dicask.ru</a>

312 shoonsign shoonsign | E-mail | Web | Středa v 3:23 | Reagovat

<a href=http://erectiledysfunctionss.com>ed pills</a>
<a href=http://canadianonlinedrugspharmacyss.com>Online Pharmacies</a>

313 Stacy11vor Stacy11vor | E-mail | Středa v 3:33 | Reagovat

Love Love Love
<a href=http://flirtday.date/>Rocknrol and Sex Best girls for you</a>

314 MichaelDouri MichaelDouri | E-mail | Web | Středa v 23:21 | Reagovat

Новости медицины тут <a href=http://griskomed.ru/>griskomed.ru</a>

315 shoonsign shoonsign | E-mail | Web | Pátek v 4:46 | Reagovat

<a href=http://erectiledysfunctionss.com>ed pills that work</a>
<a href=http://canadianonlinedrugspharmacyss.com>Canadian Online Pharmacies</a>

317 Brianded Brianded | E-mail | Web | Včera v 5:11 | Reagovat

XYZ專業光碟教學網站 http://xyz.net.tw/

318 shoonsign shoonsign | E-mail | Web | Dnes v 5:59 | Reagovat

<a href=http://erectiledysfunctionss.com>ed pills that work</a>
<a href=http://canadianonlinedrugspharmacyss.com>Canadian Pharmacies</a>

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama