6. Únos

10. června 2012 v 7:10 | Surynka
Tak vám zlatíčka přináším další kapitolu. Snažila jsem se ji udržet v nějaké přijatelné délce, i když si myslím, že klidně mohla být delší, ale to nechám na posouzení vám :) Taky se snažím, aby se ten děj co nejvíc lišil od Pravé identity, i když Pravá identita yla z celkem jinýho soudku. Taky přemýšlím, jestli jsem nakonec neudělala pořádnou hovadinu, že jsem celý projekt odeslala Zasněnce... co myslíte? Řekla jsem si, že když už je to zveřejněný, že to snad nevadí, ale stejně... nemělo by to zůstat v rukou majitele? Spíš mi vadí, že se ještě neozvala...snažím se psát e-maily a nic... ale tak, moje blbost, že? A proč to pletu sem? Tohle přeci není Pravá identita, ale Meganin příběh, jehož pokračování si tu můžete přečíst, tak směle do toho :)





Bylo něco kolem čtvrté ráno a všude byly tma a ticho. Ted nakonec zůstal u Megan celou noc a spal by až do rána, kdyby ho nevzbudily výkřiky a časté převalování. Nejdřív se chtěl jen otočit na druhý bok a pokračovat ve spánku, ale když zjistil, že Meganin spánek je čím dál víc neklidnější, usoudil, že by ji měl probudit.

"Megan! Meg, vstávej!" třásl s ní, ale nic se nestalo. "Dělej! Slyšíš? Prober se!"
"Co?" Megan otevřela oči, které měla zvlhlé od slz a vyděšeně se třásla.
"Jsi v pořádku?" zeptal se starostlivě Ted.
"Já… nevím, asi jo. Jen… zdálo se mi, že jsem v lese a máma…" dál se třásla a k tomu se jí navíc chtělo zase brečet.
"No tak, Meg… byl to jen sen," snažil se ji uklidnit, ale netušil, jaký efekt to bude mít.
"Sen? Máma je mrtvá! A tenhle sen mi to jen znovu připomněl! Máma zemřela! Zabili ji! A nikdo jí nepomohl!" Už zase jí tekly slzy proudem a Ted nevěděl, jestli ji má zase začít utěšovat, nebo na ni začít křičet, že se chová jako rozmazlený fracek.

"Meg, moc dobře víš, že Susan se už nedalo pomoct! Byla to stará kletba, člověk během minuty umírá a už se to nedá nijak zvrátit," rozhodl se pro neutrální půdu. Neutěšoval ji, ale ani ji neseřval.
"To je lež! Dalo by se jí pomoct, ale oni nechtěli a ty jsi na jejich straně!" Megan už nemohla skrývat slzy, a přestože se před ostatními tvářila jako drsňák, tady ukázala svou druhou stránku, naprosto odlišnou, velmi citlivou. Bolelo ji to. Jakoby jí někdo nožem rozpáral srdce. Krásná žena, výborná matka a úžasná kamarádka. Tím vším byla Susan pro Megan. A tohle všechno ztratila Megan v tu osudnou noc. Toho devátého října. Možná bylo dobře, že se tehdy odmítla podřídit matčinu rozkazu a vyrazila jim na pomoc, mohla se tak se Susan rozloučit.

Cítila se hrozně. Nepopsatelný pocit úzkosti, který ji polil pokaždé, kdy na její matku padla jenom narážka, ten způsob, jakým se jí svíralo srdce a to, jak se jí v hlavě začaly prolínat veselé vzpomínky s těmi smutnými, kdy se hádaly. Nebyla chvíle, kdy Megan nelitovala těch hádek… kdy neprosila, aby se ty hádky nikdy nestaly.

"Meg, neumím si úplně přesně představit, jak se cítíš. Ty jsi s matkou prožila devatenáct let, já si rodiče sotva pamatuju, ale taky neběhám jako šílenec a neobviňuju všechny okolo sebe, že zemřeli," snažil se ji nějak uklidnit, ale kdyby věděl, co bude následovat, raději by držel jazyk za zuby.

"Možná právě proto, že ty si je nepamatuješ!" odsekla tím nejedovatějším tónem, jakým mohla. I když to Ted před chvílí sám přiznal, způsob, jakým to Megan řekla, ho ranil. Nečekal, že by dokázala být tak krutá. Tedův obličej zkameněl, už se ani nesnažil o nějakou komunikaci a jen se posadil na kraj postele a zvažoval možnost, že by tu protivnou čarodějnici zaklel. Nechápal, kdy se z té krásné a milé holky stala ta zmíněná protivná čarodějnice.

"Tede, promiň. Já to tak nemyslela! Já…"
"Ale ano, myslela. Já to vím, že si je nepamatuju, ale mohlas mi to připomenout trochu mírněji. Vždycky to bolí víc, když to řekne někdo jiný, než když si to sám přiznám, ale ty jsi mi to zatím připomněla nejhůř!" zvednul se z postele a chtěl odejít, ale Megan ve vteřině vystartovala z postele a přirazila dveře zpátky.

"Já vím, jsem hnusná a vůbec si nezasloužím žít, klidně si odejdi, ale chci ti říct jednu věc. Já se ti opravdu omlouvám! Není to omluva, jakou říkám většině lidí, tohle je skutečná omluva, kterou u mě neuslyšíš každý den."
"A to mě má jako uklidnit? Dej mi vědět, jestli ano, protože to moc nefunguje!"
"Tede…"
"Víš, v čem je tvůj problém? Jsi sobecká a pořád trpíš představou, že se všechno točí kolem tebe! A když náhodou ne, kopeš kolem sebe a všem ubližuješ! Teď nemluvím o sobě, ale mluvím o Dracovi, který tě már rád jako vlastní. O Scorpiusovi, který tě bere jako sestru a momentálně tě doma postrádá. O tvých prarodičích, kteří trpí ztrátou dcery a musí se ještě trápit vylomeninami, které provádí jejich vnučka. A vůbec o všech, kterým na tobě záleží a snaží se ti pomoct! Ale nechtějí ti pomoct tím, že by tě nechali topit se v bolesti a proto se k nim otáčíš zády! Jsi hnusná, sobecká a nevyzrálá! A já nechápu, proč se o tebe vůbec starám!" Megan už v půlce řeči spadla brada údivem a přestala držet dveře, takže Ted mohl klidně odejít a pro efekt za sebou s nimi prásknout.

"Přece nemůžu být taková… to přece nejde, kdy se ze mě…" seděla zdrceně na kraji postele a začala si uvědomovat, že to možná trochu přehnala. Píšu možná, protože skutečný rozsah jejího ubližování dojde Megan až o mnoho později. Zatím musí stačit, že ji Tedova řeč dohnala k tomu, se nad sebou vůbec zamyslet.

"Ale ano, jsi taková. Nenapravitelná mrcha!" ozvalo se od okna. Megan se vyděšeně otočila a v okně viděla stát jakousi siluetu v dlouhém plášti. Jak se tam dostal? Nechápala už vůbec nic.
"Kdo jsi, co tu děláš a nechceš odsud raději vypadnout?!" vyjela vztekle na toho nezvaného hosta a už svírala v ruce hůlku.
"No páni, nemýlili se. Dokážeš být pěkně ostrá a navíc nemáš žádné vychování. To jsi nikdy neslyšela o tom, že bys měla pohostit své hosty?" hlas od okna jí zněl povědomě, ale zároveň neznámě. Co však Megan dokonale dopalovalo, byl ten bezstarostný tón. Jako by se jednalo o hru, ve které vítěz je určený předem. I to byl další výstražný signál. Ruku s hůlkou napřáhla před sebe.

"Nenech se vysmát!" odsekl s posměškem ten člověk a než Megan stihla jakkoliv reagovat, už měla kolem sebe černou clonu. A hra právě začíná! Zahlásila si v hlavě a začala kolem sebe vysílat nejrůznější kletby. Když jí došlo, že tohle nemá smysl, vytvořila kolem sebe štít. Opatrně došla pozpátku ke věšáku u dveří a stáhla z něj svůj plášť, který si co nejrychleji navlékla. V té tmě by byla v černém plášti neviditelná, ale v bílé halence by působila jako ukazatel na Las Vegas.

"To spíš ty se nenech vysmát! Zařídíš tu černou clonu a pak mě ani nevidíš," uchechtla se Megan a pak bylo akorát slyšet vrznutí dveří a rychlé kroky po chodbě. Megan se snažila držet kolem sebe pevný štít a utíkala tmavou chodbou. Jak se tohle bude vysvětlovat mudlům? Napadlo ji ještě, ale víc času už na přemýšlení neměla. Do štítu v místech hlavy jí udeřil jakýsi paprsek světla. Už se začíná hrát na férovku s kletbami, jo? Tak fajn, držte si klobouky, tohle bude jízda! Megan se otočila a mrštila po útočníkovi pár kleteb a ještě přidala jedno mrsknutí o zeď. Na omráčení to nestačilo, ale na způsobení chvilkové dezorientace a získání trochy času ano. Rychle se vyřítila ze schodiště, rpočla kolem pultíku, kde nikdo neseděl - jeho štěstí- a vyrazila na ulici. Běžela jako o život a doufala, že se jí povede zajít někam, kde ji ten někdo nenajde. A pokud tohle byl optimistický předpoklad, tak minimálně doufala, že najde nějakého kouzelníka, který by jí pomohl. Proč já musím být tak bezpáteřní a urážet lidi kolem sebe? Zamyslela se Megan, když ji napadlo, o co jednodušší by to bylo, kdyby Teda neodehnala.

Hnala se poloprázdnými ulicemi a doufala, že nenarazí na lidi a naopak potká nějakého kouzelníka. Tede, moc se omlouvám, jen mi přijď pomoct! Prosila v duchu, ale bylo jí to k ničemu. Doufala, že se v těch spletitých uličkách útočníkovi ztratila, ale jak znala podobné kouzelníky, nic pro ně není nemožné. Klidně by si ji našli i v labyrintu. Běžela dál a vběhla do úzké uličky. V následující chvíli se jí to ukázalo jako nejhorší čin, kterého se v tu noc mohla dopustit. Vpadla do půlkruhu tvořeného asi z osmi osob v černých dlouhých pláštích, bez jediného kousku odkryté kůže.

"Jsi hloupá, když nám vběhneš přímo do pasti. Tvá matka byla aspoň k něčemu a dokázala minimálně předvídat činy svých protivníků, ale ty? Ty nejsi…"
"… moji matku nechte na pokoji! Vůbec si ji ani neberte do pusy!" zakřičela vztekle Megan.
"Tak ono se to chce hádat? Fajn!" Muž přímo naproti ní napřáhl ruku s hůlkou a začala další bitva, kterou ale Megan neměla možnost vyhrát. Nakonec jich tam stálo dvanáct. A ona byla jediná. Rozhodla se, že svoji kůži nedá lacino, ale i tak se moc dlouho v boji neudržela. Ucítila nějaký paprsek a pak chladnou a vlhkou zem, na kterou upadla. Praštila se do hlavy a cítila, jak jí kapky začínajícího deště zkrápějí obličej a tečou do očí.

"Meg! Nechte ji!" To bylo to poslední, co slyšela. Pak už ale upadla do nepříjemného spánku, kdy celé její tělo otupělo a necítila ani ten déšť a ani bolest přivozenou pádem na tvrdý beton.


"Nechápu, proč je nemůžeme prostě zabít!"
"Protože by to bylo dost jednoduchý, pro nás i pro ně!"
Megan se pomalu probouzela, všechno ji bolelo a nebyla schopná se ani pořádně pohnout. Pořád byla na takové té hranici mezi bdělostí a spánkem. Také proto věděla, že v tu chvíli bude lepší předstírat, že spí a poslouchat dohady těch dvou. Opatrně se snažila dostat rukama, které měla přivázané k jakémusi dřevěnému sloupu, k zadní kapse u kalhot, kde většinou mívala hůlku. Ty jsi někdy úplně mimo! Omráčili tě v boji, takže ti hůlka určitě spadla a oni ti ji jen těžkou budou chtít vracet! Jak ale šmátrala rukama za sebou, nahmatala tam ruce někoho jiného.

"To jsem jen já, neboj."
"Cože?!" Kdyby Meagn mohla, rozkřikla by se, ale dokázala se ovládnout a šeptala snad ještě tišeji, než její společník. "Jak ses sem dostal?"
"Dramatický a vzteklý odchody nejsou moje…"
"…a hele, oni se už probrali!" zvolal jeden z těch únosců a oba k nim zamířili.
"Tak copak s nimi uděláme?" druhý z nich se naklonil do těsné blízkosti Meganina obličeje. "Tak co, krásko? Co bys nám navrhla, aby se s vámi stalo?"

"Nemám ponětí, ale tobě bych navrhla, abys dodržoval ústní hygienu!" odsekla Megan a plivla mu do tváře.
"Ty čubko!" Kouzelník ji chytil za vlasy a prudce trhl hlavou dozadu, až se uhodila o dřevěný sloup a vykřikla bolestí.
"Nech ji! Ta za to nestojí a navíc se jí nesmí nic stát, než Pán rozhodne o tom, co s nimi udělat!" A než mohli Ted a Megan jakkoliv reagovat, zacvakly bytelné dveře a v místnosti se setmělo.

"Pán? Jaký Pán?! Co tím mysleli?!" ptala se nechápavě a trochu vyděšeně Megan.
"Netuším, ale když pomyslím, co tím mohli myslet, nahání mi to strach."
"Není možné, že by se… vrátil, že ne?" ujišťovala se Megan.

"Já nevím, možné je všechno, ale… snad… snad ne. Harry ho tehdy zničil navždy, teda… aspoň se to říká… snad se to nemohlo stát," Ted tomu chtěl opravdu věřit, ale jistý si nemohl být ničím. Možnosti magie byly, až na otázku smrti, nekonečné. Nikdo neprozkoumal všechna temná zákoutí světa, stejně jako nikdo neprozkoumal všechny možnosti magie. Nikdo by nemohl nic s jistotou říct a Voldemort přeci nezemřel přirozenou smrtí, tudíž se oběma vězňům honilo v hlavě hodně otázek. Ale zas tak všemocná by magie být neměla, pokud tedy Matka příroda pořád touží po udržení rovnováhy ve světě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Moni Moni | Web | 11. června 2012 v 7:15 | Reagovat

Jo tak únos, jo? Ted a Megan to teď teda mají pěkně zavařený, straně mě zajímá, co se tam ještě stane. Ale další věc, co mi vrtá hlavou je, že v minulé kapitole bylo, že se má do půlnoci dostavit před Starostolec, nebo ne?

2 Surynka Surynka | Web | 11. června 2012 v 15:03 | Reagovat

[1]: To ano, mají... a ano, bylo napsané, že do půlnoci, ale Megan tam prostě nechtěla jít :-D

3 Sola F. Sola F. | Web | 12. června 2012 v 19:19 | Reagovat

Kapitola je moc hezká, pár překlepů tam bylo, ale to je fuk. Nějak jsem tušila, že se tam Ted objeví. Ale vrtá mi hlavou ten Pán, a doufám, že Voldy neměl viteál navíc, nebo tak..

4 Surynka Surynka | Web | 12. června 2012 v 19:50 | Reagovat

[3]: Překlepy? Tak to se jdu pokusit to opravit :-D NO to s Tedem bylo hodně průhledný, to přiznávám :-D No a Voldemort s viteálem navíc? Zamysli se nad tím, jakým stylem píšu a čeho se raději držím a možná, že mě i prohlídneš ;-) :-D

5 Mai Em. Y. Mai Em. Y. | Web | 28. června 2012 v 17:38 | Reagovat

Ou ou ou... Tak to je asi hodně, hodně blbý, ne? Fakticky, proč se pořád musí dostávat do průšvihů? Nejdřív předtím a pak teď...
Ach, jak moc mi Meg v téhle kapitole připomíná mě... Děsivý... mám pocit, že se chovám jako ona a to, co vyčetl Ted jí, by měl říct spíš mě...
Achich...

6 Surynka Surynka | Web | 28. června 2012 v 18:51 | Reagovat

[5]: No Megan je prostě rozmazlený fakan, průšvihář a hrozný nemehlo :-D Ale netušila jsem, že by ses v ní viděla...

7 Mai E. Yuenurén Mai E. Yuenurén | Web | 10. července 2012 v 14:56 | Reagovat

[6]: prostě občas reaguju podobně jako ona, takže jsem trochu měla pocit, že to ted vyčítá i mě

8 Surynka Surynka | Web | 10. července 2012 v 15:53 | Reagovat

[7]:  Aha... zajímavé :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama