8. Zjištění smrti

16. června 2012 v 6:54 | Surynka
Ahoj, přináším další kapitolu. Vysvětlíte mi, proč mám takový pocit, že tahle povídka je psaná hůř, než Pravá Identita? A já myslela, že ve psaní by měla platit přímá úměra. Čímv víc píšu,tím líp... a ono nic. Je to jen můj pocit, nebo to vidíte/cítíte i vy? Můžete se k tomu nějak vyjádřit, prosím? Jde mi jen o váš názor, děkuju :)




"Copak? Nelíbím se ti?" zeptal se Balfour překvapeně. Vypadal a choval se jako šílenec. Protože on je šílenec!
"Ani náhodou! Vypadá to, že trpíte nějakou nemocí, nebo jste přinejmenším narcista, který potřebuje, aby mu někdo dokolečka říkal, jak je přenádherný. Zklamu vás, ale tohle bych o vás nikdy neřekla, takže… co kdybyste mě pustil?!" Megan byla uvězněná v kleci a pořád se snažila nějak provokovat toho 'Pána'. Ted by se k ní možná byl i přidal, nebýt toho ramene a nově i dvou žeber, která mu Služebníci zlomili při svazování.

***

"Jsem zděšena!"
"Prosím tě, Megan, nemá tě co děsit. Jsem pořád ten úředník, co se k tobě před téměř dvěma roky choval hezky, když jsi chtěla mluvit s ministrem o svém přiřazení k bystrozorům," usmál se křivě Balfour.
"Hezky?! Spíš chlíple! Bylo mi z vás špatně! Taky proto jsem si stěžovala u matky i u ministra!" odsekla Megan.
"Takže i ty ses přidala k lidem, kteří přispěli k mému vyhazovu? Ach ty chudinko, kdybys tehdy jen tušila, co ze mě bude," povzdechl si teatrálně Balfour a dál obcházel hlouček, uprostřed kterého byli Megan a Ted.

"A co z vás je? Debil? Maniak? Oh… nebo snad obojí?" Megan hrozně ráda přehrávala a ze svého sarkasmu udělala zděšené divadýlko. Stejně tak, jako se Balfour vyžíval v roli vůdce a věznitele, se Megan vyžívala v roli neposlušného a nebojácného vězně.
"Snažíš se dokázat, že nemáš strach, ale opak je pravdou."
"Vážně? Tak pardon, ale nějak jsem si nevšimla!"

"Tohle chování ti ale nepomůže, drahá Megan," Balfour už podruhé obešel hlouček a chystal se ho obejít potřetí.
"Nejsem žádná 'drahá Megan' a ráda bych věděla, co to je za šašky, co tu stojí a urputně se snaží tvářit se jak bohové pomsty, což jim, mimochodem, vůbec nevychází a tváří se, jako by spolkli citrón."
"Je vidět, že jsi dcera své matky. Susan si taky nepřipouštěla nebezpečí, ale doplatilo na to," Balfour se konečně zastavil a bez mrknutí hleděl na Megan.

"Co vy o tom víte?!" vyštěkla Megan a nevěda jak, vystřelila z místa a stála naproti Pánovi. Není zas tak malý, jak jsem myslela…
"Víc, než vůbec můžeš tušit!" rozesmál se. Jeho smích se odrážel od stěn a zdálo se, že atmosféra v místnosti -pokud to vůbec místnost byla-klesla na bod mrazu. Megan na něj nevěřícně hleděla a urputně přemýšlela. Za tu chvilku jí došlo, že ten maniak ví moc dobře, co říká, a že tudíž musí mít jeho věta o pěti slovech nějaký význam. Přemýšlela a pak jí to došlo!
"Ty parchante! Za to zaplatíš! Já tě zabiju!" Megan začala křičet a snažila se k Balfourovi prorvat přes celou eskortu těch jeho panáků a bylo jí jedno, že nemá hůlku. Klidně by ho uškrtila vlastníma rukama.

"Služebníci, neubližujte jí. Její srdce trpí, tak jí nechme čas k prolévání slz. Dejte je do klece!" Balfourova obřadní řeč Megan štvala snad ještě víc, než jeho samotná existence.
"Ty kreténe! Až s tebou skoncuju, budeš litovat, že ses vůbec narodil!" řvala Megan, ale Balfour, který odcházel jedním ze tří tunelů, ji už neslyšel. "Nechte mě! Nesahejte na mě!" Megan se snažila nějak zabránit Služebníkům, aby ji a Teda někam zavedli. Dva se právě snažili zvednout Teda, ale jak ho chytili za rameno, začal další řev. Ted se sice neuměl proměnit ve vlkodlaka, tahle 'výsada' i nadále zůstala pouze těm, kteří budou kousnutí, ale zdědil nějakou sílu, a i když ho rameno neskutečně bolelo, snažil se jim ublížit.

Služebníci nevypadali, že by uměli nějak výborně kouzlit, alespoň ti, kteří tam byli s ní v tu chvíli, ale měli hůlky, což Megan o sobě a Tedovi říct nemohla. I když v sobě měla stále smutek a vztek z toho, co se před chvilkou dozvěděla, nevyprovokovalo ji to k takové agresivitě, aby něco zmohla. Po chvíli se přestala bránit, ale Ted se i dál snažit skopat kohokoliv, kdo se k němu přiblížil. Pak vzduchem proletěl žlutý paprsek a Ted se musel chytit na levé straně hrudi. Služebník mu právě zlomil dvě žebra a tak mohli tu dvojici konečně zamknout v kleci.

***

"Nepustím tě, na to zapomeň!" Balfour seděl u stolu asi deset metrů od klece a na něčem si pochutnával.
"Tak mi aspoň něco řekněte. Jak je možné, že vaši Služebníci jsou dost neschopní, muselo jich být přibližně tak dvanáct, aby mě dostali, a přitom jeden takový zabil mou matku?" Megan potlačila slzy, které se jí chtěly vehnat do očí, a dál si udržela drsnou tvář.

"Protože řady mých Služebníků obohacují i uprchlí Smrtijedi, kteří jsou přece jenom schopnější… i když i to se brzy změní. Teprve začínám, ale za pár měsíců, nebo let, už budeme neporazitelní. Na rozdíl od Voldemorta, mě s nikým nepojí žádná věštba a hodně jsem se z jeho chyb poučil," vychvaloval se Balfour a ani se k Megan neotočil tváří.

"Hmm… dost si věříte," poznamenala Megan a opřela se zády o mříže. Ani už nevnímala, jestli Balfour řekl něco dalšího. Podívala se na Teda, který se snažil mít zavřené oči a nevnímat bolest. Pohladila ho jemně po zraněném rameni a otřásla se. Jako by cítila, že není úplně v pořádku.

"Tak se tu mějte, zlatíčka, já mám ještě práci! Někde hodně daleko…" rozkřikl se Balfour, když vstal ze židle. Máchl hůlkou a stůl se přenesl, zatímco on sám majestátně odkráčel dveřmi, které se pak s bouchnutím zavřely. Cvakl zámek.
"Jak se cítíš?" zajímala se Megan, když Ted otevřel oči.

"Jak se asi může cítit člověk se zraněným ramenem a zlomenými žebry, který je navíc zamčený v kleci? Ale jinak dobrý, jsem tu přece s tebou, ne?" mrkl na ni a snažil se posadit, což se mu moc nedařilo.
"Co všechno jsi vnímal?" zeptala se, když mu pomáhala posadit se.

"Všechno a neboj, za smrt tvé matky si proti sobě poštval i mě a až to uslyší i ostatní, rozhodně nepřežije."
"Ostatní? Já přestávám věřit, že se odsud dostaneme, Nemáme hůlky a vládne tady tomu maniak," povzdechla si Megan a otočila se k Tedovi zády. Opřela si hlavu o mříže a doufala, že je to jen sen. Představovala si, že je zase doma, na hrádku, a že si na zahradě povídá se Susan, jako to dělala vždycky.

"To nemyslíš vážně?!" rokřikl se Ted. " Ty to vzdáváš?! Ty, Megan Malfoyová, dcera Susan Woodové, to vzdáváš?!"
"Už jsem ti říkala, že nejsem Mal…"

"O tom se s tebou nebudu bavit! Jsi dcera Susan Woodové, té, která se vetřela mezi Voldemortovy oblíbence a dělala špeha pro Fénixův řád. Té Susan, která měla silnou magickou podstatu, dokázala uklidnit hromadu kouzelníků, a taky jich hromadu oklamala! Ty to prostě nemůžeš vzdát!" přesvědčoval ji Ted, ale Megan dál zůstávala s opřeným čelem o mříže a se zavřenýma očima, za kterýma si představila minulost, která se už nikdy nebude opakovat.

"Megan, jsi silná. Jsi jako já, a proto tě prosím… ne, já ti přikazuju: Nevzdávej to! Jsi úžasná a talentovaná čarodějka, magickou podstatu máš přinejmenším stejně silnou, jako já zamlada a jsi ta nejúžasnější holka, jakou jsem kdy poznala. Ty to dokážeš!" Doslova slyšela, jak k ní promlouvá Susanin hlas. Pořád stála na zahradě a Susan ji teď držela za ramena a dívala se na ni tak přesvědčivým pohledem, jako nikdy.
"Máš pravdu, mami."

Otevřela oči.
"Máš pravdu, Tede. Když to vzdávám já, znamená to, že už vážně není jiná možnost, ale ona je! Je jich spousta, jen nějakou musíme objevit," Megan se zase usmívala, ale v koutku oka se jí leskla jedna malá slza, která však nikdy nestekla.
"Tak se mi líbíš. Co tě k tomu přimělo?" zajímal se Ted.
"To bys nikdy neuhádl," mrkla na něj Megan a oba začali přemýšlet nad plánem, jak se z toho místa dostat.



"Tak a teď jen doufat, že narazíme na někoho hodně blbýho," mrkla na Teda Megan a celá 'hra' mohla začít. "Pomoc! Pomozte někdo! Haló, slyšíte?! Pomóc!" Megan třásla s mřížemi a Ted se tvářil, jako by měl každou chvíli umřít a doprovázel to patřičným sténáním a prosbou o pomoc.

"Co se to tu sakra děje?!" Dveře se rozrazily a do místnosti vpadl Kill, Služebník, který oba vězně hlídal, když ještě byli ve stodole a zřejmě nejtupější stvoření na světě. Balfour své vězně opravdu podceňoval.
"Tedovi je hrozně zle! Bojím se o něj!" Megan si užívala roli hysterické slečinky a Killova bezradnost ji rozesmávala alespoň v duchu, když navenek musela vypadat vyděšená.

"Cože?! Co mu je?"
"Jak to mám vědět! Asi ta zranění, co jste mu přivodili!" Megan jen čekala na chvíli, kdy Kill otevře dveře klece.
"Ale já dovnitř nemůžu," zasekl se Kill a nataženou ruku s hůlkou zase sklonil.
"A jak mu chcete pomoct?!"

"Nijak! On klidně může umřít," odpověděl celkem klidně Kill. Zřejmě míval světlé chvilky, kdy mu to i myslelo a jedna taková chvilka se hlásila o slovo právě teď, kdy to Megan potřebovala nejméně.
"Tak to ani náhodou! Vy mu pomůžete! Jestli ne, tak se postarám o to, abyste už nikdy neuměl čarovat!" křikla Megan a Kill se zastavil. Zavřel velké dveře a otočil se zpátky na Megan.
"To dokážeš?"

"Samozřejmě! Neslyšel jste o tom, že moje matka měla silnou magickou podstatu, která ovlivňovala chování? Já ji mám také a čarování spadá pod chování, které ovlivňovat můžu!" Megan kladla důraz na to, co říkala a při tom se snažila vypadat, že má pořád neuvěřitelný strach o umírajícího Teda.

Kill zůstal nehybně stát a bylo vidět, že přemýšlí. Zřejmě zvažoval své možnosti. Přemýšlel, jestli je to všechno podvod, jestli jenom něco z toho výjevu je podvod, nebo jestli je to všechno pravda. Nevěděl, co by mu na to řekl Balfour.
Prosím, ať je tak blbej, že mi to všechno uvěří. Prosím, ať je tak blbej, že mi to všechno uvěří. Prosím, ať…

"…Dobře! Ale ustup na druhou stranu!" zavelel Kill a počkal, až překvapená Megan odkráčí na protější stranu klece. Ted ležel na zádech přes šířku jejich vězení a Megan musela přemýšlet, jestli z tohohle místa zvládne to, co si naplánovali.
"Co mu je?" zeptal se zase Kill, ale Megan mu neodpověděla ani tentokrát. Dál se snažila tvářit vyděšeně a v duchu odpočítávala sekundy a pozorně pozorovala každý Služebníkův pohyb.

Kill si klekl k Tedovi a naklonil se přes něj, aby si mohl ověřit, jestli dýchá. Ted na nic nečekal a vykopl nohou. Kolenem se trefil Killovi do hlavy a než mohl Služebník nějak zareagovat, Megan se k němu rozeběhla a prorazila s ním přivřené dveře klece. Hůlku, kterou Služebník upustil už ve chvíli, kdy dostal kopanec do hlavy, teď třímal Ted a jedním švihnutím Killa paralyzoval.

"Rychle, dlouho to nevydrží," upozornila Megan Teda, když mu pomáhala vstát.
"Můžeme se osud přenést?" zeptal se Ted a pro jistotu se ještě ohlídl po Killovi. Ten tam jen tak ležel, neschopen pohybu, či dát nějaký signál, že žije.
"Musíme doufat, že jo," mrkla na něj Megan, švihla hůlkou a svět se s nimi zatočil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sola F. Sola F. | Web | 16. června 2012 v 22:17 | Reagovat

Moc krásná kapitola, Megan je prostě Megan :) Ta vždy něco vymyslí. A ne - není to psané hůř než P.I. jen je to psané jinak - v odlišné situaci, s odlišnými "opěrnými body". Píšeš nádherně, jen je to jiný příběh, než P.I. - tudíž to psaní asi musí vypadat kapánek jinak ;)

2 Surynka Surynka | Web | 16. června 2012 v 22:49 | Reagovat

[1]: Děkuju moc za pochvalu kapitoly a děkuju za ujištění o kvalitě povídky, sice budu mít pořád nějaký zvláštní pocit, ale tady nejde o můj pocit z povídky, ale o ten váš,  takže jestli se vám to, lidi, bude líbit, je to v pořádku :-) Děkuju moc Solo :-)

3 Moni Moni | Web | 23. června 2012 v 23:22 | Reagovat

Kapitola byla dobře promyšlená a měla celkově dobrý spád, četla se rychle a jsem moc ráda, že jsem si konečně udělala čas na povídky. Sice jsem se sama nepohnula ve psaní, ale trochu jsem pohnula se čtením. Chválím za kapitolu a neboj se, P.I. byla skvělá, ale toto je také moc skvělá povídka, jenže je jinak psaná a já pořád očekávám, že se tam někde najednou zase objeví Susan a bude P.I. pokračovat, ikdyž vím, že se to nestane... Opravdu chválím, Surynko, provedení této povídky a tvoji odvahu navazovat na starší, již dopsanou, povídku ;-)

4 Surynka Surynka | Web | 24. června 2012 v 13:58 | Reagovat

[3]: Děkuju moc, možná si ani neumíš představit, co tahle pochvala pro mě znamená, protože jsem si vážně nebyla jistá kvalitou téhle povídky. Pořád mám pocit, že P.I. byla prostě vysoko posazená laťka :-D

5 Mai Em. Y. Mai Em. Y. | Web | 28. června 2012 v 18:00 | Reagovat

Další Meganin fantastický a naprosto šílený zákrok. No jo, nebojí se riskovat a nese to ovoce.
Připadá  mi trochu jako Susan zkřížená  s Dracem v trochu jiné situaci. O kvalitu povídky se neboj, je minimálně stejně dobrá jako Pravá identita, jen teď (ke konci školního roku) mnozí lidé prostě nestíhají číst.
Opravdu, tahle povídka je skvělá!

6 Mai Em. Y. Mai Em. Y. | Web | 28. června 2012 v 18:01 | Reagovat

Opravdu Meg obdivuju, má neskutečnou odvahu, i když někdy zas tak moc nepřemýšlí... nepatří náhodou k nám do Nebelvíru? :D

7 Surynka Surynka | Web | 28. června 2012 v 18:55 | Reagovat

[6]: :-) No je to pravý Nebelvír a hodně podobná své matce. Prostě je to Susan :-)

8 Mai E. Yuenurén Mai E. Yuenurén | Web | 10. července 2012 v 14:59 | Reagovat

[7]: přesně tak. je to Susan bez výcviku, který by možná nebyl v umírněné podobě na škodu ;-)

9 Surynka Surynka | Web | 10. července 2012 v 15:56 | Reagovat

[8]:   Tak Susan byla ve výcviku kvůli infiltraci k Smrtijedům, tady žádná infiltrace není... mohla by být, ale to by bylo akorát opakování děje :D ... Ale určitě by se trocha toho výcviku hodila i Megan, ale zase tohle je větší sranda, když je výbušná a dostává se kvůli tomu do problémů :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama