Po smrti

15. června 2012 v 19:01 | Surynka
Tak jsem ve škole neměla co dělat, jak už to v tomto období bývá a něco jsem si sepsala na papír. Samozřejmě jsem to v počítači upravidla a dopsala, ale je to pořád to, co jsem začala tvořit ve škole. Zrovna jsem ten den měla s sebou knihu od Terryho Pratchetta Zeměplocha díl Soudné sestry a byla tam scéna se Smrtěm a od toho se odvíjel můj nápad. Je to jedna z mých všemozných verzí posmrtvného života a "života" duchů :D Prostě fikce nad fikcemi, ale dám to sem :D




Břichem jí projela dýka. Překvapeně zalapala po vzduchu a snažila se do plic dostat co nejvíc vzduchu. Cítila tlak, ale ten vzápětí začal ochabovat. Tvář jí zbělela a klesla k zemi. Zmateně zírala nad sebe a snažila se mezi korunami stromů prohlédnout až k obloze, která tmavla současně s tím, jak zapadalo slunce a jak se snášely těžké šedé mraky. Z očí jí pomalu mizely jiskřičky života a tvář už měla bělejší než naškrobený ubrus. Někdo jí z břicha vytáhl dýku, ale bylo to doopravdy tak? Bolelo to, ale zároveň ne. Už si nebyla jistá ničím. Nevěděla, jestli je to její bolest, nebo bolest někoho jiného. Viděla rozmazanou postavu, jak se staví na nohy a pak na té hromadě shnilého listí a udusané hlíny cítila těžké kroky, jak se někdo snažil rychle utéct. Soustředila se na nebe nad stromy a pozorovala, jak se snáší šero a těžké mraky se zastavují, aby tak mohly dalších několik hodin či dnů dusit vše živé pod nimi a v nejbližší vhodnou chvíli vše zkropit hektolitry studené dešťové vody. Ještě chvíli to celé sledovala, ale její mozek už nebyl schopen přemýšlet a ani přenášet obraz, který viděly oči. Svět kolem ní tmavl, až úplně zhasl. Zůstala tam ležet, oči a ústa otevřené.


"Laro! Laro, prober se!" přiběhla k ní její matka a snažila se ji probrat k životu. Třásla s ní, ale nic už nezabíralo.
"Laro, zlato!" K jejímu tělu doběhl i Korin, její manžel. On i jeho tchýně se skláněli nad jejím tělem, ale nic se nedělo.
"Tady jsem! Copak mě nevidíte?" Lara se marně snažila upoutat pozornost, ale nedařilo se to.
"Už tě nemůžou slyšet," ozval se za ní tajemný hlas. Byl nádherný, ale zároveň děsivě mrazivý. Jako by to ani nebyl lidský hlas.
"Cože?" zeptala se Lara překvapeně.
"Živý nemůže slyšet mrtvého," odpověděl majitel hlasu, oděn v dlouhém černém plášti a s kosou v ruce.


"Mrtvého? Co to tu mektáš za blbosti?!" obořila se Lara na osobu v plášti a prohlížela si ji naštvaným pohledem. "A kdo vůbec jsi?"
"Smrt," zněla jednoduchá odpověď. Lara zírala na postavu v plášti. Nikdy nevěřila v nadpřirozené jevy, natož v existenci Smrtky! A teď tu právě zmíněný posel špatné zprávy stál v dlouhém plášti a v kostnaté ruce držel kosu. Jak to vlastně je? Je Smrt ta, nebo ten?
"To je jedno," řekla znovu Smrt. Evidentně dokázala číst myšlenky, což nebylo tak podivující, vždyť Smrt dokáže všechno. To ona je hlavní článek 'koloběhu života'. Vždyť 'narodit se můžeme, ale zemřít musíme'. "Říká se mi různě, většinou ale ženským oslovením, ne, že by na tom bůhvíjak záleželo, ale… Smrťovi se to nelíbí…" rozpovídala se Smrt.
"Smrťovi? On je i Smrť? Kolik vás je?" divila se Lara a najednou ji ten hovor začínal zajímat.


"Jsme dva, přece nemyslíš, že by jeden stačil doprovázet na onen svět všechny zemřelé?"
"No pardon, já ještě nikdy mrtvá nebyla, takže nevím, jak to chodí," ušklíbla se Lara a chtěla se posadit na kámen, ale propadla na zem.
"Časem se ti naučíš," prohlásila Smrt škodolibým hlasem a zdálo se, že se směje.
"Jak dlouho to bude trvat, než se budu moct normálně posadit?"
"To záleží na tobě," odpověděla Smrt a přehodila si kosu z levé ruky do pravé.
"A proč jsem ještě tady? Neměla bych už být na cestě někam jinam" zeptala se nasupeně Lara. Tohle bylo to nejzvláštnější, co kdy mohla zažít, nebo nezažít, když uvážíme, že už je po smrti.
"Tobě to neřekli?" podivila se Smrt a Lara zakroutila hlavou. "Nenavštívil tě někdo?"
"Jako kdo?" zeptala se udiveně Lara.


"Já nevím, Správce osudu… nebo třeba sám Osud osobně? Tohle mívají v popisu práce oni," jmenovala Smrt dva další důležité aktéry celé téhle nadpřirozené situace. Smrt a Smrť se starali o ukončení života a Správce osudu, něco jako asistent Osudu, sděloval ve snu lidem, kteří mají umřít, že se stanou přeludy, duchy, nebo že po smrti budou zastávat jinou 'posmrtnou roli'. V krajní mezi tuto roli vykonal i sám Osud, i když ten většinou řídil osudy těch živých. "Takže to všechno zase nechali na mně," postěžovala si Smrt a posadila se na kámen, kterým před chvílí propadla Lara. "Pozorně poslouchej, řeknu ti to jen jednou. Existuje Osud, který řídí životy živých lidí a jeho asistent, Správce osudu, který se stará o osudy mrtvých, samozřejmě, že občas i Osud zasáhne do chodu věcí po smrti člověka. Jde jen o to, že Osud rozhodl, že tvá duše nepůjde na onen svět, ale zůstane tady."


"Cože?!" vyděsila se Lara. "Jak jako tady?!"
"Prostě tady! Já si z nikoho nedělám srandu, tak si takhle nevyskakuj! Prostě musíš zůstat tady, v okolí místa, kde jsi zemřela. Můžeš do lesů a na hrad, ale nikam jinam. A teď mě omluv, už musím jít, nejsi jediná, kdo dnes umírá a Smrť všechno nezastane sám," řekla Smrt a postavila se. "Co by muži dělali bez žen?" podívala se na Laru a pak zmizela.


Lara tam dlouho seděla a přemýšlela o tom všem. O tom, co se stalo i o tom, co jí Smrt řekla. A co mělo znamenat to o těch mužích a ženách? Copak ona je žena a Smrť muž? Vždyť to jsou jen poslové, ne? Podařilo se jí posadit, aniž by se propadla a přemýšlela. Nevěděla, co si má myslet a ani jak má reagovat. Jen tak tam seděla.



Život je příliš složitý, než aby se mu dalo porozumět a je příliš složitý, než aby se dal žít bezproblémově. Každý člověk má svůj osud a je třeba ho pochopit a nechat se jim vést. I když se to nezdá, všechno zlé je pro něco dobré a Osud má určitě svůj důvod, když nám chystá takový život, jaký nám chystá.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Penelope Carolin Olivier Penelope Carolin Olivier | E-mail | Web | 15. června 2012 v 19:23 | Reagovat

O_O Wow... Nějak takhle si představuji posmrtný život. Dokonale napsáno! Úplně mě to vyrazilo dech! Neskutečně povedené. ;-) Jako by to bylo reálné... :-) Palce nahoru. Vážně senzační jednohubka... Miluju takovéhle nápady a příběhy. :-)

2 Surynka Surynka | Web | 15. června 2012 v 20:13 | Reagovat

[1]: Jé... děkuju moc, taková pochvala... to se jen tak nevidí a ani nečte :-) Děkuju moc a moc :-)

3 Emmi Emmi | Web | 3. září 2012 v 20:12 | Reagovat

Zeměplocha!
poté, co z ní na táboře pořád něco citovali, jsem se rozhodla, že si ju musím přečíst. přiznám se, že to místy nepobírám natolik, že se až divím, jak jsem to mohla dotáhnout na gymplánku.
a teď jdu číst povídku ;-)

4 Emmi Emmi | Web | 3. září 2012 v 20:27 | Reagovat

Smrt a Smrť... připomnělo mi to, jak si Smrť zasedl na Mrakoplaše
ačkoli jsou mé představy o smrti poněkud jiné, tak to byla neobyčejně mrazivá povídka. a smutná... nejtěžší ale byla ta chvíle, kdy na ně volala a oni ji nemohli slyšet...

5 Surynka Surynka | Web | 6. září 2012 v 16:11 | Reagovat

[3]:[4]:
Zeměplocha je naprosto úžasný přběh, krásně inteligentní... zbožňuju to :-D
Mně Smrť připomněl díl Mort, jak si vzal učně ...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama