26. Smrt se týká každého

30. září 2012 v 1:10 | Surynka
Tentokrát kratičká kapitola a nečekejte nějakou 'bitevní akci'. Po té minulé trochu odpočinek, ale snažila jsem se, aby z toho byl cítit ten smutek, co zavládne po bitvě. Kapitolu jsem nazvala po větě, co tu zazní... Nevím, co bych tak asi měla napsat...
Datum dopsání: 16.8.









"Jak teď můžeme mít jistotu, že si nevyrobí další viteál?!" Zeptal se naštvaně Ron.

"Nemáme jistotu!" Odpověděla navztekaná Hermiona. Všichni si uvědomovali, že sice zničili jeden viteál, ale téměř nic nebrání vytvoření dalšího.


"Ale je to velmi vysilující, zvlášť když duše byla poprvé rozdělena a předána do další živé bytosti. Kdyby se teď rozhodl si udělat další viteál, oslabil by se a to si v tuhle chvíli nemůže dovolit. Typovala bych ho spíš na zvýšenou opatrnost a pár obranných zaklínadel. Nic, co by se ve vytrvalém boji nedalo porušit," řekla Megan. Podle toho, co se dozvěděla od svého tajného zdroje o viteálech v podobě lidských bytostí, je to velmi únavný proces a když je viteál zničen, jeho stvořitel je tím silně zasažen. Minimálně dva měsíce si není schopen vytvořit další. To byla jejich šance, v to museli doufat. Že k dalšímu střetu dojde dřív, než za dva měsíce, protože do té doby, je Adair Balfour téměř zranitelný… když se nepočítají stovky jeho přívrženců, kteří ho budou ochotně bránit i za cenu vlastního života.

Rozhlédnout se po bojišti, troskách kouzelnické vesničky, bylo těžší, než by se mohlo zdát. Všude se totiž válela mrtvá těla a ne vždy se jednalo o mrtvoly Služebníků. Bez větší námahy byste mezi nimi našli i bystrozory, nebo obyčejné kouzelníky, kteří se rozhodli bránit život svůj i těch ostatních. Chtělo se jim z toho křičet. Válka je otřesná věc, zasáhne spoustu lidí a jen ubližuje.

Těžké uvěřit, že by z dobývání měl mít dobyvatel radost. Jak může mít radost ze získaného kraje, když musí přihlížet, jak jeho poddaní odklízí mrtvoly? To jsou ty mrtvoly pro něj skutečně znamením, že je 'král'? Jsou snad něco, jako jeho trofeje? Megan se nad tím nechtělo přemýšlet. Balfour tady nebyl, aby zavadil pohledem o ty desítky mrtvých, přesto měli všichni pocit, že tu nad nimi stojí a směje se jim. Jako by říkal: "Zničili jste mého bratra, můj viteál, ale stejně se vám nedaří, když jsem tady já!"

Už svítalo, když se všichni živí vrátili na Hrádek. Smutek a vztek se jim zračil ve tvářích. Zemřela spousta kouzelníků, ale pro všechny bylo ránou, když mezi mrtvolami našli i děti. To bylo hnusné a bezohledné, ale… kdo by čekal, že by Balfour bral na někoho ohledy, kromě sebe? Správně, nikdo. Protože všichni vědí, co je Balfour zač.

Megan vystoupala po schodišti nahoru a první, co udělala při vstupu do svého pokoje, bylo, že mávla hůlkou k oknu a přes ty se zatáhly těžké závěsy. Unaveně sebou plácla do postele a bylo jí jedno, že si tím do peřin nanesla spoustu špíny.

"Nevypadáš nejlíp," poznamenal Thomas, když se vedle ní posadil.

"To ty taky ne, neboj," odsekla Megan a jen mírně zvedla hlavu. Věděla, že by se měla snažit tvářit se alespoň trochu veseleji, ale neměla na nic sílu. Thomas na tom byl stejně, ale chtěl nějak zvednout náladu sobě i jí.

"Co bys řekla na pořádnou společnou sprchu?" Zeptal se jí šeptem, rty těsně u jejího ucha.

"Hmmm… to není zas tak špatný nápad," řekla Megan s mírným úsměvem a zvedla se, aby ho mohla políbit. Oba věděli, k čemu společná sprcha vede a že nezůstane jen u té sprchy, ale mohli si snad zpříjemnit náladu, nalít si do žil trochu života.


***


Když se Megan s Thomasem konečně vyhrabali z pokoje, bylo skoro šest večer. V domě bylo ticho a prázdno. Všichni byli někde zalezlí. Když Megan vešla do jídelny, u stolu seděli Varga a Scorpius a Draco se opíral o příborník. Zvedli hlavy směrem ke dveřím.

"Kolik je mrtvých?" Zeptala se tiše Megan a posadila se vedle svého nevlastního bratra.

"Třicet osm," odpověděl Draco, dál zíral do podlahy. Nikdy to vlastně neviděl z téhle strany. Většinu podobných bitev zažil jako Smrtijed, jen tu poslední byl vlastně na druhé straně, ale… tehdy to tak nevnímal. Teď zjišťoval, co to znamená být na straně těch dobrých, co se starají o mrtvá těla a nenechávají je tam jen tak ležet. Těch, co ty ztráty na životech musí řešit. Nebylo to nic příjemného, i když část jeho Já se snažila to tak nebrat, ta stejná část se snažila být k současné situaci neutrální. Nakonec zaujal jednoduché stanovisko; bude to brát jako smutnou záležitost, ale zatím se ho to netýká. Tedy… Susan před víc jak měsícem zemřela na příkaz Balfoura, ale tehdy ještě nevěděli, kdo ji nechal zabít. Tyhle bitvy se ho osobně netýkaly, takže se snažil příliš neangažovat.

"A zraněných?" Tentokrát se zeptal Thomas a do rukou vzal mimořádné vydání Denního věštce, které leželo nepovšimnuto na stole.

"Dvanáct," odpověděl Varga a upil ze sklenky s whisky.

"To jich moc nezbylo, co?" Pokusila se Megan trochu odlehčit situaci, ale příliš se jí to nepodařilo. "Kde jsou ostatní?" Položila další otázku. Snažila se je všechny rozmluvit.

"Jsou někde zalezlí… co je mi po nich?!" Odsekl Draco a odložil prázdnou sklenku od whisky na příborník a odešel.

"Takhle to vypadalo i tehdy?" Zeptal se Scorpius a podíval se na svou nevlastní sestru.

"Mnohem hůř," odpověděl Varga a taky odešel.

Ten o těchto bitvách věděl své. Každý při nich ztratil nějaké příbuzné a přátele. Neexistoval někdo, kdo by zůstal nedotčený. Snad jen ten snobský a arogantní Malfoy! Napadlo Vargu a naštvaně prásknul dveřmi od svého miniaturního pokoje. Byl opravdu maličký; poschoďová postel, malé okno, pod ním psací stůl, stará skříň nalevo ode dveří a strašně málo místa k pohybu. Do té chvíle obýval pokoj společně se Stinsonem, ale po bitvě už ho měl jen pro sebe. Kolikrát si přál, aby tam byl sám, ale teď by tu hrozně rád neustále zakopával o Stinsona, nadával mu, ať vypadne, nebo ať alespoň někam zaleze a neplete se mu pod nohy.

"To je příšerný!"

"Brzy to skončí, brácha," řekla Megan povzbudivě. Koho vlastně uklidňuješ?! Sebe nebo Scorpiho?

"Fakt bych ti rád věřil, ale z nějakýho důvodu to nejde, proč asi?!" Prohlásil Scorpius naštvaně a odešel. Megan si skryla tvář do dlaní a pořádně vydechla.

"Tady jsi, musím s tebou mluvit," řekl Ted, když vešel do jídelny. Na tváři měl soucitný a smutný výraz, ale snažil se mluvit veseleji, než byla jeho nálada.

"Co se děje?" Zeptala se Megan. Když uviděla jeho obličej, vyčetla z něj všechny emoce a zatvářila se vyděšeně.

"Víš, musím ti něco říct. Něco ne moc hezkého," začal a pak se raději posadil vedle ní. "Jde o Kate Brannenovou." Když vyslovil jméno své kamarádky a Meganiny nejlepší přítelkyně, výrazy všech tří v místnosti se změnily. Ted se tvářil bolestně, protože už o osudu své kamarádky věděl. Megan se tvářila vyděšeně a Thomasovi přeběhl po tváři jen výraz poznání, protože si na Kate pamatoval jen matně.

"Co se s ní stalo?" Vysoukala Megan ze sebe konečně nějakou otázku. Přitom instinktivně stiskla Tedovu ruku.

"Víš, ona… byla v té vesničce…" Dál se nedostal a Megan to ani nepotřebovala slyšet. Bylo jí jasné, co jí chtěl sdělit. Z úst se jí vydral tichý vzlyk a vrhla se Tedovi kolem krku.

S Kate Brannenovou se seznámila hned v prvním ročníku. Zezačátku se nesnášely, ale ke konci roku se spřátelily a ve druháku už to byly nejlepší přítelkyně. Tehdy ji Megan představila Tedovi, kterého s Kate spojovala touha po nejlepších známkách (nebo alespoň po lepších, než měla půlka třídy) a tak se často vídali v knihovně, často se k nim přidávala i Megan, ale ta se časem začala zajímat o kluky a měla lepší zábavu, než vysedávaní v knihovně. Později s sebou strhla i Kate, kterou všechno ostatní bavilo stejně, jako vysedávání v knihovně. Megan a Kate - nejlepší přítelkyně, mohly si říct všechno mít jistotu, že to zůstane v tajnosti.

Nepamatovala si, jak se dostala do postele, jen si pamatovala, jak se rozbrečela Tedovi na rameni a jak ji pak zezadu objal Thomas. Ted se vysoukal z jejího objetí a to bylo všechno, na co si vzpomínala. Ale zpráva o smrti Kate se jí z hlavy nevytratila. Jen si na to vzpomněla, chtělo se jí zase brečet.

"Pšš… bude to dobrý, uvidíš," šeptal jí Thomas a hladil ji po tváři.

"Cítím se… trapně… za to, jak mě to sebralo," řekla Megan a snažila se zvednout z postele, aby dokázala, že už jí nic není, ale zamotala se jí hlava a padla zpátky do peřin.

"Nemáš důvod cítit se trapně. Zemřela ti nejlepší kamarádka, je normální, že tě to sebralo." Thomas se ji snažil uklidnit, ale moc se mu to nedařilo.

"Ne!" Vykřikla Megan a vyskočila z postele. Znovu se jí zamotala hlava, ale rozhodla se, že už neupadne zpět do postele a zachytila se komody. "Je normální, že to sebere kohokoliv jiného, ale ne !"

"Já tě vážně nechápu," prohlásil Thomas nechápavě a zakroutil hlavou.

"To asi nikdo! Ale to je jedno! Musíme si sednout všichni ke stolu a promyslet pár plánů na příští bitvu," řekla Megan a zamířila rozhodně ke dveřím.

"Teď? Je jedna hodina v noci! Všichni se snaží spát, po tom všem," řekl Thomas, napůl udiveně a napůl pobaveně.

"To jsem spala tak dlouho?" Zeptala se Megan zaraženě.

"Ano," odpověděl Thomas a neměl daleko k výbuchu smíchu. "Pojď sem." Natáhl ruce a Megan si zase lehla do postele. Tentokrát tam oba spali. Museli si po té bitvě odpočinout a ve spánku se dobře třídí myšlenky.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Emmi Emmi | Web | 1. října 2012 v 23:05 | Reagovat

ne, to ne...
válka je příšerná věc...
chudák Kate... i když jsem ji neznala, už jen kvůli jejímu přátelství s Meg mě její smrt nesmírně trápí...
a byť je to asi naivní, pořád doufám, že se dá s Tedem zase dohromady. :D zakládám fanklub Teda!
jo, a mimochodem, první komentář! juchů!

2 Surynka Surynka | Web | 2. října 2012 v 9:33 | Reagovat

[1]: No já vím, ale tohle tady prostě být muselo, už kvůli tomu, že se to celé odehrává v bitevním období a taky kvůli tomu, že se mi líbí ta ponurost :D
Tak Ted už má fanklub? :D Hmm... no dobře :-D Ale nevím, jestli je rozumné věřit v Megan a Teda dohromady :D A k prvnímu komentáři gratuluju :D

3 Bree Bree | Web | 10. listopadu 2012 v 21:36 | Reagovat

Tak nevím, jak to bude dál... je to zajímavé... Uvidíme u další kapitoly. Tahle byla taková... smutná, jinak se to napsat nedá :-| Ale svým způsobem se mi líbila :-) Klidně bych se hned k Mai přidala, a jak ráda, já toho Thomase nějak nemusím! :-D

4 Surynka Surynka | Web | 11. listopadu 2012 v 10:33 | Reagovat

[3]:  Tak on i ten název kapitoly napovídal, že se bude jednat o tu smutnou část povídky. Chtěa jsem vykreslit ten smutek a beznaděj po bitvě a myslím, že se mi to celkem podařilo :D Mně Thomas právěže ani nevadí :D No tak jo, je jinýho založení než Ted. Ten byl takovej milej a starostlivej, zatímco Thomas to dává najevo nějak jinak, navíc je to příšerný egoista, ale to je podle mě to vtipné :D Každopádně uvidíš, jak to celé dopadne a ským Meg vlastně nakonec zůstane :D

5 Bree Bree | Web | 17. prosince 2012 v 20:37 | Reagovat

[4]: No, to uvidím, musím jít číst... A to s tím Tedem... asi máš pravdu, ale kdybych byla v kůži Meg, nevěděla bych koho zvolit, na jednu stranu je Ted opravdu lepší, ale jinak by se mi víc líbil třeba Thomas... no jo, nikdo není dokonalý :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama