28. Bitva o Bradavice podruhé!

14. října 2012 v 1:59 | Surynka
A je tu další kapitola. No... blížíme se ke konci. Vlastně tahle kapitola už je takovým koncem, ale nebojte se, není poslední. Nejdřív se mi vůbec nechtělo ji psát, ale potom jsem se od ní nemohla odtrhnout. Snažila jsem se, aby se to nepodobalo některým záležitostem v knize, ale pak, když jsem si to zpětně přečetla, mi došlo, že tam jsou minimálně dvě věci velmi podobné věcem ve 4. a 7. knize, ale nechtělo se mi to přepisovat a myslím, že to k tomu nějak patří. S touhle kapitolou jsem celkem spokojená.

Napsáno: 25.8.2012







Harry s Ronem si k sobě do dvojice vzali své manželky, Varga byl s Tedem, Megan s Thomasem a Draco musel spolupracovat s Keyem, což se mu vůbec nezamlouvalo a dával to patřičně najevo.


"Teď není čas na malichernosti!" Odsekla Megan a společně s Thomasem se rozeběhli do nejbližší chodby. Byla prázdná, ale jen chvíli. Potom tam vběhli dva Služebníci, a když uviděli Megan a Thomase, začali na ně pouštět spršku zakázaných kleteb. Ale nebylo jim to co platné, protože brzy byli oba 'ztraceni v nenávratnu'. Pokračovali dál, až se dostali do Velké síně, kde byla doslova hlava na hlavě a všichni se snažili zvýhodnit tu svou stranu. Chvilku to vypadalo, že vyhrávají Služebníci a chvilku zase, že vyhrávají bystrozorové a všichni ostatní. Megan to zaraženě sledovala a nebýt kletby, mířící jejím směrem, asi by tam takhle stála ještě dlouhou chvíli. Thomas, který už byl v jednom z bojujících houfů, na ni něco zakřičel. Nerozuměla mu, ale probralo ji to a obratně se vyhnula zelenému paprsku světla a jeho 'majitele' hravě zabila. K místu, kde stála, přiběhli Draco s Harrym a Ginny. Rozhlíželi se na všechny strany a snažili se zasáhnout co nejvíc Služebníků.
"Takhle to vypadalo i minule," křikl Harry a chtěl běžet hlouběji do davu, ale Megan ho zadržela.


"Jak moc podobné to bylo?" Zeptala se a přitom se snažila zabít dalšího Služebníka, ale jen ho zranila.
"Vlastně to vypadá, úplně stejně jako tehdy," řekl Harry, stále vyvedený z míry touhle divnou otázkou položenou v tak nevhodnou dobu. Megan si pamatoval přesný popis Bitvy o Bradavice, která proběhla v roce 1998, ale potřebovala 'očitého svědka', který by jí potvrdil její domněnky.


"Sakra!" Megan naštvaně vyslala ještě jednu kletbu, kterou zabila jednoho z Balfourových Služebníků, a vyběhla ze Síně. Nikdo nechápal, kam má namířeno, ale nikoho, kdo ji znal, by nenapadlo, že utíká. A taky, že by ho to napadlo blbě! Megan se hnala na prostranství před školou, protože, jestli si dobře pamatovala, právě tudy kdysi vešel do školy Voldemort. A nepletla se. Po mostě kráčela k hradu hromada černě oděných Služebníků, v jejichž čele stál Adair Balfour.


Nevypadal úplně v pořádku, což ani nešlo, když se vezme v potaz ztráta tak vysilujícího viteálu, ale dostavil se. Na rozdíl od Voldemorta nebyl Balfour až přehnaný taktik a toho mohla Megan využít. Thomas s Vargou a Tedem, kteří si všimli, že Megan zmizela ze Síně, i když tam byl rozpoután boj, právě přiběhli a nemohli uvěřit svým očím. Byly jich stovky! Tolik kouzelníků snad ani nemohlo existovat! Na prostranství se válelo několik těl, která značila, že boj už tam probíhá hodiny. Služebníci se zastavili, ale Balfour stále pokračoval, zastavil se až za deset metrů. Stál čelem k Megan a ta na něj jen nevěřícně civěla. Ani si nevšimla, kdy přesně se za ní i vedle ní začali hromadit bystrozorové, ale najednou tam stáli, každý na své straně, jako by je někdo rozdělil přímkou. Balfourovi se na tváři objevil pobavený úšklebek.


"Tak je to konečně tady," řekl Balfour, na tváři stále ten svůj 'úsměv'. "Jsem rád, že jsi sem přišla, rád se setkávám s významnými rodinami. Tvá rodina je mi vzácná nejen tím, co kdysi Malfoyovi a Susan Woodová udělali, ale taky tím, co se stalo v říjnu." Balfour promlouval k Megan tónem, který mrazil a zároveň rozpaloval do červena. Megan vztekle zaťala pěsti a nespouštěla oči z Balfoura. Chtělo se jí odvrátit hlavu a nemuset se už dívat na ten obličej plný slizké radosti ze smrti, ale věděla, že by tím dala najevou svou slabost. Balfour se při pohledu na ni bavil.


"Je hezké sledovat tvou urputnou snahu dívat se mi do očí, imponuje mi to," zazněl jí v hlavě ten slizký hlas. Neznatelně se otřásla. Slyšet ho normálně, to bylo příšerné, ale mít jeho hlas v hlavě? Kde je desetkrát silnější?
"Tobě imponují samé úchylnosti, co?" Podívala se na něj a najednou se cítila odvážnější. Někdo se jen zmateně díval, co to Megan říká, někomu došlo, že odpovídá na něco, co Balfour nechal jen pro Meganiny uši. Na prostranství bylo ticho a Balfour se rozmýšlel, jak formulovat další větu. Davem se k ní prodrali Draco a… Scorpius? Měla jsem dojem, že jsme ho nechali doma a zabavili mu hůlku!


"Zdědila jsi toho hodně po matce, ale jednu věc sis přebrala od Malfoyů. Všem ukazuješ svou odvahu, ale nakonec stejně utečeš s ocasem staženým mezi nohama!" Opět jí v hlavě zazněl ten otřesný hlas a Balfour se přitom usmál.
"Jestli mě matka něco naučila, tak to rozhodně byla odvaha a nevzdávat boj, dokud nevyhraju. A jestli jsem se za svůj život stihla něco naučit od Malfoyů, tak nést své příjmení s hrdostí a už předem se tvářit jako vítěz," řekla Megan klidným hlasem a s posměšným úšklebkem. S každým slovem ztrácela strach a získávala odvahu, jako by Susan stála přímo vedle ní, držela ji za ruku, našeptávala každé slovo a přitom jí říkala, že nikdo to nemůže zvládnout tak dobře, jako ona. V tu chvíli se Balfourovi přehnal po tváři vztek. Nebylo to moc znatelné, ale Megan si toho všimla. Balfour začínal mít vztek a ona věděla, že když je ve vzteku, tak jedná bezhlavě a v tu chvíli se stává snadným terčem.
"Ty se jen tak nevzdáš, co?" Pronesl Balfour nahlas a pevně stiskl svou hůlku.


"To nemám v povaze," prohlásila Megan nahlas, zvučným hlasem, který se nesl celým prostranstvím. Nezazněla tam ani špetka pochybování a to Balfoura vytáčelo. Byl zvyklý nahánět lidem strach, ale s ní to vypadalo, že čím víc se jí snažil vyděsit, tím víc byla odvážnější. Megan zvedla hůlku a beze slova vyslala kletbu. Balfour ji odrazil a vztekle zařval na celé prostranství: "Avada kedavra!" Megan se jí hravě vyhnula a jen se usmívala. V tu chvíli začal další boj. Služebníci proti ostatním, ale nikdo nezavadil o Balfoura a Megan. Ti dva vedli svůj soukromý boj.


Megan se snažila, co to šlo, ale měla pocit, že prohraje. Balfour proti ní vysílal jednu kletbu za druhou a Megan už jen ustupovala do hradu. Párkrát po něm šlehla nějakou kletbou, ale on byl v převaze a Megan před ním ustupovala až do Velké síně. Tam se válela spousta mrtvol. Některé patřily na její stranu a jiné, a těch bylo víc, patřily k Balfourovi. V místnosti se nenacházel nikdo další, kdo by byl schopný boje. Buď byli všichni mrtví, nebo zranění natolik, že nemohli ani ukázat, že jsou živí. Megan už toho měla dost a použila tu nejsilnější, i když zakázanou, kletbu. V tu stejnou chvíli vytryskl zelený paprsek i z Balfourovi hůlky. Někdy na půli cesty se paprsky světla střetly. Megan se snažila ze všech sil, ale Balfourův se kousek po kousku blížil k ní. Takhle to přece nemůže skončit… Najednou se vedle ní objevila její matka. Zřejmě se jí to jen zdálo, protože Balfour nevypadal, že by si Susan všiml.


"Meg, máš mnohem víc síly, než on!" To bylo krásné opět slyšet ten její hlas. Milý a zároveň drsný. A vidět ty její zelené oči, jak se na ni usmívají.
"Mami… silně o tom pochybuju…" Balfourova kletba si dál razila cestu a blížila se k Megan. Už jen pár centimetrů a dotkne se její hůlky a… bude konec. Ztrácela vůli bojovat. Dělala přesně to, co jí matka nikdy nechtěla naučit; vzdát boj. V posledních vteřinách se ale probrala. Věděla, že na ní závisí příliš mnoho životů, než aby si mohla dovolit to vzdát. Snažila se otevřít oči, byť jen na malé škvírky, a pohlédnout do té obrovské zelenobílé záře. Najednou začal paprsek vycházející z její hůlky sílit a opět postupovat vpřed.
"Je to jen o víře," řekla Susan. Megan si to uvědomovala, ale ať se snažila sebevíc, měla pocit, že už Balfoura pustila moc blízko.
"Já vím a snažím se, ale… bez tvé pomoci to nezvládnu," zašeptala Megan na pokraji svých sil. Susan k ní přistoupila zezadu a levou rukou ji objala kolem ramen. Pravou ruku položila na její pravačku, ve které držela hůlku, a zavřela oči. Paprsek světla se zdvojnásobil a najednou postupoval rychle. Megan měla pocit, že teď to bylo až příliš snadné. Užívala si posledních vteřin, kdy vnímala přítomnost své matky.


Paprsek dorazil až k Balfourovi a nastal ohromný světelný výbuch. Světlo se s ohlušujícím rámusem rozprsklo do všech stran a mezi tím vším se občas mihl Balfourův obličej, zkroucený bolestí a ústa otevřená dokořán s hlasitým řevem. Pak to všechno utichlo. Bitva skončila.


***


"Meg," ozvalo se vedle ní, jako by byla ve vzduchoprázdnu. Otevřela oči a byla na zahradě Susanina hrádku. Ale nevypadalo to tam, jako v současné době. Když se Megan rozhlédla, uviděla svou matku, jak po vlasech hladí roztomilou, šestiletou holčičku. "To byla ještě doba, kdy jsme ani jedna netušily, že nám hrozí smrtelné nebezpečí." Vedle ní stála druhá Susan. Oblečená v bílém, s rozpuštěnými vlasy a mírnou září kolem sebe.
"Kde to jsem?" Vysoukala ze sebe překvapeně Megan.


"Ve svých vzpomínkách, ve svém podvědomí," odpověděla neurčitě Susan a rozhlédla se. Nedaleko stála lavička a pokynula své dceři, aby ji následovala. Posadily se na ni a sledovaly, jak se devětadvacetiletá Susan stará o malou Megan.
"A já jsem mrtvá?" Plácla Megan první věc, která ji napadla. Krajinou se ozval zvonivý smích její matky.
"Ne," řekla s úsměvem, "jen teď budeš chvilku mimo."
"Chci ti poděkovat za tu pomoc. Bez tebe bych Balfoura nikdy neporazila."
"Jak to myslíš?"


"No, kdybys k mým kouzlům nepřidala i svou magii, nezvládla bych ho porazit," řekla zaraženě Megan. Copak se jí to zdálo? Že by jí Susan vůbec nepomáhala a ona zemřela? Ale vždyť jí teď mamka řekla, že není mrtvá…
"Ale v tom se pleteš. Já tě jenom držela za ruku. Všechna ta síla a magie, to byla tvoje práce," řekla Susan a obdařila ji širokým úsměvem.


"Počkat to znamená…" Megan na ni nevěřícně hleděla.
"Ano," řekla její matka a dál se usmívala, "stačí věřit." Megan na ni dál zírala, neschopná jediného slova. "Už bys měla jít."
"A kam?" Zeptala se Meg.
"No přece domů…" Susan se odmlčela a než zmizela, ještě řekla: "Pozdravuj Draca a Scorpiuse. A mé rodiče a… Narcissu. Když už nic jiného, vytočí ji to…" Susan se smála a vzdalovala se. A pak to všechno zmizelo.


***



"Megan?" Opatrně otvírala oči. Uviděla nad sebou spoustu lidí. Draca, Scorpiuse, Thomase, Teda, Vargu, Harryho… To tu všichni postávají jen kvůli mně?
"Jak to skončilo?" Zeptala se a Thomas se rozesmál. Pořád to byla ta Megan.
"Balfour je ze hry… díky tobě," řekl s úsměvem Scorpius. Megan se chtěla zvednout, ale neměla sílu. Draco, který dřepěl po její pravici, jí pomohl do sedu a opřel si ji o rameno. Všichni chtěli, aby ještě chvíli seděla a nenamáhala se, ale Megan se hned snažila postavit. Z jedné strany její nevlastní otec a z druhé Thomas. Když už si byla jistá, že udrží balanc, udělala opatrně krok vpřed. Trochu ztratila rovnováhu, ale hned ji zase našla. Viděla, jak se k ní Thomas chtěl vydat, když to vypadalo, že spadne, ale Draco ho zastavil. Věděl, že Megan teď nestojí o žádnou pomoc.
"Tady to ale vypadá… skoro, jako by se tu bojovalo," řekla Megan a s úsměvem se otočila k davu, který stal na třech světových stranách. Všichni se rozesmáli.


Zbytek dne byl pracný. Sčítali se mrtví, shledávaly se celé rodiny a postupně i mizeli lidé z Hrádku. Megan se setkala se svými prarodiči z matčiny strany a ubytovala je na Hrádku v pokoji pro hosty. V tu chvíli už by nikdo nepoznal, že to tam sloužilo jako ubytovna. Dokonce i Narcissa se chovala mile a vedla příjemný, od toho zážitku rozptylujcí rozhovor s Woodovými. Neměla vůči nim žádné předsudky, koneckonců to byla čistokrevná rodina…
Megan zamířila do pracovny ve druhém patře, v domnění, že tam nikdo nebude, ale spletla se. V otočném křesle u pracovního stolu u okna už někdo seděl.

***


"Jak se cítíš?" Zeptal se, když za sebou zavřela dveře. Málem leknutím vyjekla. Vůbec si ho nevšimla.
"Jde to," odpověděla a přešla k oknu. Ani se na Draca nepodívala, jen si užívala pohled z okna. Venku už byla tma a svit měsíce se odrážel o bílou pokrývku, která zakryla všechno. Louky, vršky stromů, střechy domů, které byly v dálce… "Mluvila jsem s mamkou." Všimla si, jak trhl hlavou jejím směrem. Jak se na ni dívá překvapeným pohledem, a zároveň ji vybízí k tomu, aby mu řekla víc. "Pomohla mi během boje s Balfourem, ale nakonec jsem zjistila, že se jednalo jen o mou víru. Chvíli jsme si povídaly, ale pak to skončilo, ale… pozdravuje tě… vůbec se nezměnila." Musela se pořádně ovládat, aby se jí nezlomil hlas. Draco schoval hlavu do dlaní. Ne, nebrečel, to neměl v povaze, ale snažit se jen vstřebat nově získanou informaci. Susan mluvila s Megan a pozdravuje ho. Jeho nevlastní dcera pochopila, že chce být sám, na vteřinu mu položila ruku na rameno a pak tiše odešla. Sestoupila schodiště a nepozorovaně se dostala ven. Pod nohama jí křupal sníh, ale ona se nezastavila, dokud nedošla do nejvzdálenějšího kouta jejich zahrady, kam nedopadalo jediné světlo z domu. Oprášila sníh napadaný na lavičce a posadila se.


"Tak sem jsi zmizela," ozvalo se po její levici a ona zvedla hlavu. Samozřejmě, že to byl Thomas.
"Chtěla jsem být chvíli sama…"
"…mám odejít?" Zeptal se Thomas. Zarazil ho Meganin hlas. Takový zvláštní. Smutný a přesto plný života.
"Ne, budu ráda, když tu budeš se mnou." Usmála se a Thomas usedl vedle ní. Megan se trochu natočila a opřela se o něj. Kolem ní se ovinuly jeho ruce.


"Co se děje, že jsi taková… smutná?… vždyť jsme vyhráli" Neodpustil si tu otázku.
"Mluvila jsem s mamkou," odpověděla tiše.
"Se Susan?" Zeptal se Thomas překvapeně. "Ale kdy, vždyť je…"
"…mrtvá, já vím. Během bitvy. Zjevila se mi během boje s Balfourem, hodně mi pomohla," řekla Megan a Thomas pochopil, že už o tom nechce mluvit.


"Aha… a co chceš dělat teď?"
"Teď? Nic," odpověděla Megan popravdě. Její hlas najednou nabyl toho pobaveného tónu a otočila se k němu. "Vlastně… je tu něco, co bychom mohli dělat…" Přitočila se k němu a začala ho líbat. Thomas dlouho nečekal a polibky jí oplácel. Líbali se dlouho a vášnivě, jen občas přestali, aby popadli dech, ale jinak to vypadalo, že to celé nebude mít konce.
"Veselé Vánoce," zamumlala Megan zadýchaně během jedné pauzy.
"Veselé Vánoce," odpověděl Thomas a opět pokračovali v započaté 'práci'. Ani si nevšimli, když husté mraky zakryly měsíc a na hlavy se jim začaly snášet sněhové vločky.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Emmulka Emmulka | Web | 15. října 2012 v 20:04 | Reagovat

taakže nakonec přeci jen ne Ted? to mě mrzí...
ale jinak to bylo moc krásné... a Susan, která se vrátila... vážně to je nádherné... a dojemné...

2 Surynka Surynka | Web | 15. října 2012 v 20:20 | Reagovat

[1]: Kdo bude nakonec jejím přítelem, to se uvidí až v epilogu :D Možná Ted, možná Thomas...
Děkuju... akorát jsem se po dopsání zděsila, že se to příšerně moc podobá knize :D :-D

3 Bree Bree | Web | 19. prosince 2012 v 19:30 | Reagovat

Knížku mi to připomínalo hodně, ale ke konci už to snad ani nemělo takový vliv ;-)
A konec kapitoly mě naprosto okouzlil! Takový krásný oddech od tvé akce a bitek, taková romantika, ty vločky... naprosto odlišné od tvého stylu psaní, překvapila jsi mě. Ještě jednou, a to opravdu upřímně, ten konec byl skvělý a jak to dopadne, s kým bude... si jdu hned přečíst! :D

4 Surynka Surynka | Web | 19. prosince 2012 v 19:35 | Reagovat

[3]:  Mě totiž naštvalo, že když jsme to dopsala, najednou jsem si vzpomněla, že v sedmičce na konci byla takováhle scéna s Harrym a Brumbálem.. a zároveň Harry a jeho rodiče, jejichž duše ho provázela při soubojích, ale popravdě já jsem se do knížky skutečně nedívala a tu podobnost jsem zjistila až na konci :D

A jinak jsem samozřejmě nadšená, že se ti kapitola tak líbila :-) Opravdu mě to potěšilo, že se ti ten "oddech od soubojů" tak zalíbil :D  Děkuju :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama