Tak ten název vás mohl trošku zarazit... jedná se o školní slohovku, za kterou jsem dostala jedničku a díky níž jsem všem spolužákům předvedla, že fakt mám s herectvím co dočinění :D Měli jsme napsat životní příběh neživé věci a já si vybrala stěnu. Proč? Protože prostřednictvím stěny toho šlo napsat docela dost. A nebyla bych to já, kdyby tam nebyla trochu ponurosti a krve. Ale berte to s nadsázkou, není to stoprocentně vážné... ono, kdybyste slyšeli, jak jsem to četla, tak byste tohle oznámení ani nepotřebovali, protože všichni se smáli... ale spíš asi mému projevu, no... Konec dlouhých okecávaček a jde se na věc!
Prožila jsem toho tolik, že si už ani nepamatuju ten den, kdy jsem se tu objevila. Matně si vzpomínám na prázdnou místnost, kterou navštěvovali lidé, prohlíželi si ji, dívali se z okna a poklepávali na mě. Kdyby to bylo jen jednou, tak bych snad ani nic nenamítala, ale po chvíli jsem byla celá otloukaná.
No a pak se tu někdo začal zabydlovat. Co chvíli do mě lidé vráželi kusy nábytku, až mě pár kousků odpadlo na zem. Dokonce do mě zatloukali ostré hřebíky a vůbec je nezajímalo, jestli mě to třeba nebolí! Jak by se jim líbilo, kdybych ty hřebíky zatloukala do nich? Jeden do čela, další do oka… spokojení by rozhodně nebyli. A když mi zakryli výhled do místnosti nějakým nábytkem, mohla jsem si stěžovat, jak jsem chtěla, oni mě prostě ignorovali!
Všechno se celkem uklidnilo a já už jsem si chtěla užívat klidu, jenže ti lidé se rozhodli, že mi budou neustále otravovat život a začali po sobě křičet! To bylo hluku! A neustále se to stupňovalo! Nezajímalo je, že jsem tam taky. Naprosto mě ignorovali a ten chlap se ke své ženě choval dost hnusně a asi mu nedocházelo, že tam je někdo, kdo to všechno vidí.
Jeho chování, totiž toho chlapa, bylo den ode dne horší a jeho žena, celá potlučená, už ani nechodila ven. Jen seděla v místnosti, kde jsem byla i já a obviňovala se. No vážně, to přece není normální! Navíc… kdo má pořád poslouchat to kňučení!
Jednou, to už jsem skoro spal, se tmavou místností ozval křik a rozsvítilo se malé světlo. Dovnitř vtrhl chlápek i se svou ženuškou a dohadovali se. Zase padaly facky a žena to už nevydržela a začala po svém manželovi házet všechny ty serepetičky, co tam prý byly na ozdobu. Vypadalo to celkem zvláštně, mohli jste si pomalu i sázet na to, kdo vyhraje, ale pochvíli to začalo být nebezpečné.
Žena došla ke starožitné sbírce nožů, co vysela na zdi, a jeden popadla. Namířila jej směrem k manželovi… Lidi, můžu vám říct, že to byla vypjatá a děsivá situace… Muž se své manželce vysmál, že ho prý nedokáže zabít a rozeběhl se směrem k ní. Netuším, co si myslel, že se stane, ale nabodl se na nůž a skácel se k zemi. Žena začala křičet a vyběhla z místnosti.
Opravdu nevím, co si myslet. Ta ženská se nejdřív tváří dost odhodlaně a pak vříská? A co mám říkat já? Vždyť jsem od té krve celá červená!
Penelope Carolin Olivier | E-mail | Web | 12. října 2012 v 8:35 | Reagovat
Je to skvělé! 
Nemyslím si, že existuje věc, jejíž život by se psal špatně 
všude je to podle nás ponurý 
Emmulka | 
