1. Konec Orentallu

23. listopadu 2012 v 0:01 | Surynka |  Život je boj
Pokud by se někdo chtěl 'dostat' do nálady, kterou Keya mohla cítit, když byla na útěku, doporučovala bych psolechnout si toto: http://www.youtube.com/watch?v=VrBZ0rGWXUk


Při téhle skladbě jsem to i psala a myslím si, že to není marné, tak snad mi to příliš nezkritizujete a dočtu se i o nějakých pozitivech (ale přátelsky míněnou kritiku uvítám, kvůli zlepšení)










Na Orentall se snesla noc. Byla teprve polovina října, ale krajinu už pokrylo hned několik vrstev sněhu. Tu první, celou od krve, už dávno přikryl další sníh. Vše bylo bílé a zamrzlé. V horách to vždy vypadalo kouzelně, ale nyní to bylo spíš děsivé. Po pláních se hrnuly desítky vojáků s pochodněmi na koních. Obyvatelé pevnosti zatím netušili nic o chystaném útoku, ale brzy měli poznat.


Tichou pevností se ozývaly rány na vrata. Strážce pevnosti vyhlédl z okna svého malého obydlí u vršku zdi a uviděl všechny ty vojáky s pochodněmi a zbraněmi. Bylo mu hned jasné, co se děje. Rychle se vyhrabal z postele, popadl svíčku do ruky a běžel ven. Přeběhl zasněžené nádvoří a bylo mu jedno, že si právě zmáčel teplé pletené ponožky. Vběhl do pevnosti a začal křičet. Jeho vyděšený hlas se nesl chodbami.


"Jsou tady! Vojáci! Chtějí nás zabít!" Křik se nesl dál a dál, dokud se neprobrali všichni.

"Mami, co se děje?" zeptala se Keya rozespale.

"Vojáci, přišli si pro nás," řekla jí matka. "Zlobí se na nás kvůli tomu masakru, chce nás zabít!"

"Ale vždyť to jeho muži ničili les a zabíjeli zvířata," namítla Keya a pomáhala matce zabalit všechny věci. Ta po ní hodila její cestovní kožený vak a začala vyhazovat oblečení ven z truhly.

"To král ale neví, nebo nechce vědět," vysvětlil Keyin otec a balil si své věci.


Bylo to tak rychlé, že Keya ani neměla čas se rozmýšlet. Zabalila si rychle to nejdůležitější. Přihodila nějaké oblečení a sama se začala teple oblékat. Bylo jí jasné, že pojedou na koních, takže se oblékla tak, aby neměla problémy v sedle. Nasadila si kožené boty a rukavice. Ještě teplý plášť s kožíškem a vak do ruky a už se hnala v závěsu se svými rodiči do stájí. Vládl tam neskutečný zmatek. Každý se snažil utéct, ale bylo jasné, že vrata už dlouho nevydrží a za chvíli se do pevnosti nahrnou vojáci.


Pevnost měla stáje na druhé straně od hlavní brány. Druhá brána byla tak šikovně ukrytá v terénu a za keři, že si jí vojáci nemohli všimnout a tudíž nemohli stát přímo u ní. Keya se snažila co nejrychleji osedlat svého koně. Malý černý šestiletý valach Orion byl jejím miláčkem. Vychovávala si ho od hříběte a musela uznat, že na něm odvedla dobrou práci, protože to byl nejspolehlivější kůň ze stáje. Jak se všichni snažili co nejrychleji osedlat své koně, poráželi se vzájemně na zem. Tu někdo nesl těžké sedlo a zakopl o někoho, kdo se snažil dostat ke svému koni, nebo se pod nohy pletly malé děti. Najednou se pevností ozvala rána. Vojáci prorvali bránu a vtrhli do pevnosti.


"Mami!" vykřikla Keya vyděšeně. Na rozdíl od svých rodičů, ona už měla koně připraveného a zbraň za opaskem. Stačilo prorvat se davem až k zadní bráně a odjet. Její rodiče to ale nezvládali. Snažili se pomáhat všem okolo a na sebe neměli čas.


"Jeď!" zavolal otec.

"Ale co vy?" křikla Keya se slzami v očích. Jako by jí už bylo jasné, že tohle je konec.

"Na nás se neohlížej, my vyjedeme za chvíli. Pospěš si!" uklidňoval ji otec, ale bylo jasné, že jí lže. Oni už nebudou mít čas. Jejich boxy s koňmi byly mnohem dál od dveří, navíc tam právě o sebe zakoplo pár lidí a vznikla zábrana v průchodu. I kdyby hned popadli své koně, nedostali by se nikam a přece nemůžou ušlapat ten dav, který se marně snažil dostat na nohy.

"Zachraň se zlato, utíkej!" zařičela matka a zamávala. Bylo jasné, že se vidí naposledy. Keya přikývla. Zamávala jim a vyvedla svého koně z boxu. Začala utíkat směrem k východu, koně vedla za sebou. Když už ji od brány vedlo jen pár metrů, zastavil ji Ichraos, hlavní mág.



"Vem si to! Je to srdce k naší magii. Dobře to opatruj, nikdo nepovolaný se k tomu nesmí dostat!" řekl rychle a vrazil jí do rukou plátěný váček. Keya zmateně přikývla a prošla bránou ven. Všechno bylo pokryto sněhem a na zem se snášely další vločky. Sněžilo klidně, úplný opak od toho, co se právě dělo. Keya se dlouho nerozmýšlela a rychle připnula vak k sedlu. V pravé pěsti stále svírala váček, jehož obsah ještě neviděla a ani po tom snad netoužila. Vyhoupla se do sedla a rozhlédla se. Krátký pohled, který jí však přišel jako věčnost. Poklidné sněžení, pláň celá bílá a vršky stromů dole v údolí dokonale splývající s bílým okolím. Z pevnosti se ozýval křik a rány. A když se Keya pořádně naklonila, viděla odlesky pochodní vojáků. Obléhali pevnost a povedlo se jim ji obestoupit skoro celou.


"No tak! Už musíš jet!" Šeptala k sobě neslyšně příkazy. Pobídla koně a vyrazila.

"Hele tamhle utíká!" Zaslechla za sebou křik a vzápětí dusání kopyt o zmrzlý sníh. Pobídla koně do trysku a zahnula do lesa. Doufala, že se v té tmě ztratí ve změti větví, ale bílý sníh, který se vyskytoval na místech, kde zem nepokrývaly větve, tomu příliš nepomáhal. "Dělejte! Nesmí nám uniknout!" Slyšela křik za sebou a snažila se Oriona pobídnout k ještě rychlejšímu běhu, ale to už snad ani nebylo možné.


Hnala se dál lesem, Orion úspěšně překonával obtížný terén, ale vojáci se stále drželi v těsném závěsu. Od sebe je dělilo pár metrů. Jak Keya pobízela svého koně, aby běžel dál daným směrem, stále víc cítila jeho nervozitu. Nechápala to. Vždycky byl klidný, když spolu jezdili, ale je pravda, že tuhle trasu použili poprvé. Snažila se Oriona uklidňovat, ale nemohla dělat všechno najednou. Držet se na koni nohama, pobízet, držet otěže, aby se kůň nesplašil, uhýbat větvím a ještě ho pohladit po pleci? Snažila se, ale její pokusy nebyly příliš úspěšné. Když zjistila, že vojáci zpomalují, přelétl jí po tváři úsměv, který se ale hned změnil v ustrašený výraz, protože zjistila, že i Orion zpomaluje. Začínal být unavený.


"No tak, Ori… tohle mi nedělej. Máme šanci zmizet…" šeptala rozzuřeně a pobízela Oriona. Ten po pár klusových krocích zase naběhl do rychlého cvalu. Byl chápavý. Cítil, že Keye záleží na tom, aby běžel rychle a snažil se jí vyhovět. Zato vojáci se od nich vzdalovali. Keya se otočila a viděla trojici mužů na koních, jak zběsile kopají do koní a nadávají, ale není jim to co platné, protože koně už nemají sílu a začaly se vztekat. Kdo by se taky nevztekal, když do něj někdo kope. Keya v sedle najednou poskočila a otočila se zpátky dopředu. Orion zaškobrtl o kameny a začal sjíždět po příkrém svahu. Hlína, zetlelé listí a sníh nebyly ideální kombinací na povrch pro kopyta. Orion se snažil otočit do boku, ale už bylo příliš pozdě. Poslední vteřiny na relativně pevné půdě a pak už následovalo jen pár metrů volným pádem a dopad do ledové rozbouřené řeky.


Keya zažila neskutečný šok při styku s vodou a Orion na tom byl úplně stejně. Zběsile kopala nohama a rukama a opět se vynořila. Unášel ji proud vody a pár metrů za ní se plavil Orion a hlasitě ržál. Ledová voda rychle pronikala oblečením, které těžklo a táhlo Keyu ke dnu. Ta se snažila udržet nad hladinou, ale cítila, že jí docházejí síly. Zachytila se větve a počkala si, až se k ní blížil Orion. Rychle skočila po otěžích, které plavaly kolem něj, a zachytila se jich. Druhou rukou se přitáhla k sedlu a otěže zahákla o třmeny, které se plavily nad hladinou. Pravou ruku provlékla otěžemi a levou přehodila přes sedlo, tím se vysunula pár centimetrů nad hladinu a opřela si hlavu. Snažila se bojovat, ale ledová voda účinně chladila končetiny i hlavu a Keya začala ztrácet vědomí. Chtěla bojovat, ale už nebyly síly. Jen doufala, že umírání bude rychlé.


***


"Myslíš, že je mrtvá?" zeptal se jeden z vojáků, když se koně těžce škrábaly do svahů, zpět k pevnosti, která v tu chvíli už určitě byla ve stavu rozpadu.

"Jestli si nerozmlátila hlavu o jeden z těch balvanů, zmrzne. Ta voda je víc, než ledová," řekl druhý posměšným hlasem a všichni tři se rozesmáli.


Na obzoru už byl Orentall. Dřevěná střecha celá černá a rozpadající se a z ní stoupal dým tak neprůhledný, že ostře kontrastoval s plameny, které olizovaly dřevěné krovy a sloupy. Z některých míst se ozýval křik vystrašených a zraněných lidí. Spousta čarodějů byla vyvedena ven s rukama zavázanýma pevnými provazy a všichni se museli mačkat na malém povozu. Vedle něj se vršila kupa mrtvých těl a každou vteřinou tam vojáci přihazovali další bezvládné tělo, jakoby se jednalo o balíky sena.


Když se slunce vyhouplo nad obzor, vojáci s křikem odjížděli. Čtyři koně táhly dva povozy, na kterých se mačkalo dohromady snad padesát čarodějů. Za nimi zůstala rozbořená pevnost, ze které stále stoupal ostrý dým. Před hlavní bránou byl vypálen obrovský černý kruh, kde se tu a tam objevily ještě zbytky spálených těl. Každou chvílí se krajem ozvalo zapraskání a rány, jak se spálené krovy a sloupy bortily a propadaly níž až do přízemí. To zbylo z Orentallu.


***


"Skutečně?" tázal se král s mírným náznakem úsměvu. "Nepřežil nikdo?"

"Nikdo pane," řekl voják, hlavu stále skloněnou ke kamenné podlaze. Jeho král právě snídal společně se svou chotí a ubíral si snad ze všech talířů, kterých bylo na stole mnoho. Královna za dobu, co v jejich přítomnosti byl i voják, ani jednou nevzhlédla od talíře. Nesouhlasila s manželovým rozhodnutím, ale nemohla nic dělat.

"Výborně, takže nyní nás čeká ještě druhá část plánu. Musíme zprávu o vypálení Orantellu rozšířit a patřičně odůvodnit tím, že členy nižší šlechty a mé družiny zabili na lovu vlci, které na Orentallu chovali, přestože jsem k nim vysílal posla se zprávou, aby chov ukončili. Myslím si, že je to dostatečně odůvodňující," prohlásil král s úsměvem sobě vlastním a dál se nerušeně věnoval snídani. Voják pochopil, že jeho panovník s ním už nechce mluvit a s poklonou odešel.

"Doufám, že jsi spokojený!" pronesla královna s jedovatostí v hlase. Její hlas se ozval do tiché místnosti a nesl se dál jako ozvěna. To bylo nevýhodou kamenných místností. I šepot byl slyšet dost nahlas.

"Naprosto, ta snídaně je dokonalá," řekl král s úsměvem a zcela ignoroval popuzený výraz své choti.

"Ty víš moc dobře, co mám na mysli. Poslal jsi na smrt spoustu nevinných lidí a ještě jsi šťastný!"

"Nevinných?! Vždyť chovají vlky, kteří zabili mé lidi. To není nevinnost!" vykřikl král a vztekle praštil do stolu.

"Vždyť ani nevíš, jestli to tak bylo! Tohle je ta verze, kterou ti sdělil ten lhář Turos!" zvýšila královna mírně hlas, ale to se nemohlo vyrovnat královu vzteku, patrnému na hlase i v obličeji.

"Už mám dost toho, jak se neustále zastáváš těch šarlatánů! Jeden by řekl, že jsi jedna z nich!" Král byl rozzloben k nepříčetnosti a prudce se zvedl od stolu a začal pochodovat kolem podlouhlého jídelního stolu. Královna jej nevzrušeně sledovala. Tyhle stavy znala až moc dobře. Nejprve nával vzteku, pak menší 'procházka' a následně se zase uklidní. "Jsi má žena a ve všem mě musíš poslouchat… a já ti říkám, že už se nebudeš plést do mých záležitostí a přestaneš se zastávat těch šašků a vrahů, co si říkají mágové!" Vztekle se rozmáchl a shodil na zem talíř se svou snídaní. Jídelnou se ozval ten cinkavý zvuk, typický pro cínové talíře, které spadnou na kamennou podlahu. Pak se král otočil a odešel ze sálu. Jeho žena tenhle stav viděla poprvé.

Jak tohle jen dopadne? Copak je chce všechny vyvraždit? Přemýšlela ve své hlavě.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Penelope Carolin Olivier Penelope Carolin Olivier | Web | 23. listopadu 2012 v 14:26 | Reagovat

Tak tohle je jednoznačně a neomylně FENOMENÁLNÍ! Naprosto jsem se do této povídky zamilovala! ♥ ^^ Je tak epická a ten popis! Je tak barvitý, až mi to všechno před očima vyvstává. Já absolutně nemám, co bych vytkla... Je to ještě lepší než jsem čekala!!! Opravdu dokonalá!
Mám chuť napsat něco stejně epického... :(

2 Surynka Surynka | Web | 23. listopadu 2012 v 16:21 | Reagovat

[1]: Děkuju :D Ani nevíš, jak jsme ráda, že se ti povídka tak zalíbila :D Klidně napiš, ráda si to přečtu ;-)

3 Juliet Juliet | Web | 23. prosince 2012 v 13:19 | Reagovat

Tý jo! Nechceš to vydat? :) Ne vážně, strašně mi to připomíná jednu knížku, kterou jsem nedávno četla. Nemyslím dějem, ale stylem psaní. :) Moc se mito líbí a zároveň vůbec. :D Myslím tím totiž toho krále. ;) Ten je strašnej! :D

4 Surynka Surynka | Web | 23. prosince 2012 v 20:17 | Reagovat

[3]:  No, kdo ví.. třeba to jednou zmizí z blogu a objeví se to na pultech :D Ale momentálně chystám  něco jiného, co bych vydala :-)
Jsem ráda, že se ti moje povídka líbí :-)

5 Juliet Juliet | Web | 27. prosince 2012 v 16:22 | Reagovat

[4]: Jů a co? :))) Dej pak vědět, určitě bych si ji koupila! ;)

6 Illienel Illienel | E-mail | Web | 13. února 2013 v 18:52 | Reagovat

Když jsem začala číst a hudba začala hrát, pocítila jsem mrazení v zádech. A ne, není mi zima! Vzrušení, napětí, sobdrodružství, napjatá atmosféra a přesto, že to člověk vidí a dokonce prožívá naživo, a není to kdovíjak hezká podívaná, mám z toho pěkný pocit. Je děsivé a smutné, jakým způsobema a proč byl Orentall zničen a z osudu mágů se mi chce plakat. Taky se mi v očích ty slzy v průběhu čtení opravdu zaleskly. Ale přesto všechno...je to vyprávěné tak krásně, takovým "mírným" způsobem, že...je velmi příjemné číst i o nepříjemných věcech. Já se v průběhu povícky bála, zlobila, byla znechucená, překvapená, zvědavá, dojatá a spousty dalších pocitů...Když Keyin kůň zpomaloval, myslela jsem, že ji snad chytí...a když král křičel na královnu, napadlo mě, jestli se ted nepřizná, že je čarodějka a on ji neupálí...bála jsem se o ni...Nejlepší na tom všem však bylo číst to za doprovodu té hudby...Hudba dává čtení úplně jiný rozměr. A je zároven zdrojem inspirace i dotvoření příběhu. Tady to spojení působilo dokonale! Jen škoda, že skladba není delší, protože pomalu čtu, musela jsem si ji pustit víckrát, než jsem dočetla :-) Skvělá kapitola, Surynko!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama