2. Rozbouřená řeka

30. listopadu 2012 v 0:03 | Surynka |  Život je boj
No a další kapitola k Boji, tak snad se vám bude líbit. Já jsem s ní celkem spokojená (nebylo by ani v pořádku, kdybych s ní byla úplně spokojená, že?) a dala jsem si s ní celkem záležet, tak snad je to vidět. Varuju před možností výskytu vážných překlepů, při takovém nálezu budu ráda za upozornění :)










Orion ji doslova vytáhl z rozbouřené řeky na břeh. Jakmile pod nohama ucítila pevnou zem, prokřehlými prsty se pustila sedla a koně a tvrdě dopadla. Nevydala ani hlásku, přestože ji ten malý pád bolel víc, než by mohl kdykoliv jindy. Měla pocit, že kdyby se v tu chvíli pokusila něco říct, otevřela by ústa naprázdno.


Zůstala ležet v tom napůl roztátém sněhu, hromadě rozkládajícího se listí a hlíny a nevnímala nic a nikoho. Orion se snažil popojít pár kroků, ale vysílením se svalil a začal hlasitě funět. To Keyu donutilo mírně zvednout hlavu a zaostřit na černou skvrnu ležící tak dva metry od ní. Se sípáním se nadzvedla a začala se plazit ke koni. Trvalo jí to snad věčnost. Ruce zaťaté v pěst byly špinavé od hlíny a tu a tam, když se dotkly sněhu, zanechali na té bílé hmotě šmouhy.


Doplazila se až ke koni a začala jej hladit po nozdrách a pak po hřívě. Jakoby se jej snažila uklidnit, ale klid sálal spíš z Oriona. Jeho dech se zpomaloval a Keya věděla, že mu nic není. Opatrně na něj položila hlavu a ruce schovala pod jeho hustou hřívu. V tu chvíli si uvědomila, že v jedné ruce ještě stále svírala ten malý váček, který jí v pevnosti vrazil do ruky Ichraos. Pohlédla na váček a pak jej sevřela v ruce ještě pevněji a schoulila se u svého koně. Nevnímala, když k nim někdo přišel a pohlédl na ně.

"Co tady dělají?" zašeptal dotyčný k sobě a šel zkontrolovat spící dívku vedle splaveného koně.


***


Probudilo ji duté cinkání, jako když někdo něco míchá v kotlíku a pak přelívá do dřevěné dlabané misky. Nevěděla, kde je a co se stalo. Netušila, jestli se nedostala k nepřátelům. Rozhodla se, že prozatím bude stále předstírat spánek. Zaposlouchala se do zvuků kolem sebe. Skřípění dřevěné podlahy, kroky, to zmíněné cinkání a zapraskání hořícího dřeva. Cítila jemný závan vzduchu, někde blízko ní zřejmě bylo okno, kudy profukoval vítr zvenčí, zároveň ji ale hřálo teplo, takže někde v místnosti hořelo v krbu.


"Vím, že nespíš," ozvalo se najednou, "klidně otevři oči, já ti nic neudělám." Ten hlas byl tak jemný a neškodný, že jej Keya poslechla. Opatrně otevřela oči a spatřila místnost celou vyvedenou ve dřevě. Po její levé straně byl hořící krb a před ním ležela na zemi ovčí kůže. Napravo bylo malé okno a za ním se rozprostíral les. Chvíle jen zírala kolem sebe a snažila se celou tu situaci vstřebat.

"Neboj se mě," řekl milý hlas a Keya se otočila na milého mladíka, který se na ni usmíval a podával jí hrnek s teplým čajem z bylin. Posadila se a opřela o stěnu, aby si hrnek mohla převzít a neriskovala, že jeho obsah rozlije všude kolem. Upila a musela uznat, že to bylo výborné. Ucítila v tom heřmánek, žebříček, hřebíček a určitě tam byla minimálně další přísada, kterou však neuhodla. "Jak se jmenuješ? Já jsem Michael," řekl mladík a usmál se.

"Keya," prohlásila tiše a snažila se vybavit si poslední okamžiky před tím, než se probrala tady. V chatrči uprostřed ničeho. "Orion!" vykřikla najednou. "Co se stalo s mým koněm?!" Hrnek v rychlosti položil na stolek vedle a začala se hrabat z postele. Michael ji chytil za ramena a zatlačil zpátky do postele.

"Uklidni se, je v pořádku!"

"Jo? A můžu ti vůbec věřit?!" V Keye se začínala probouzet její typická bojovnost, která se kvůli vyčerpání na chvíli ztratila.

"Našel jsem tě v lese, přinesl sem, ošetřil rány, postaral jsem se o to, abys byla v teple, a nic jsem ti neudělal… Jo! Můžeš mi věřit!" Michael mluvil trochu příkře, jakoby byl naštvaný za tu Keyinu podezřívavost.

"Můžu ho vidět?" Zeptala se Keya klidněji. Uznala, že pokud se jí do té chvíle nic nestalo, opravdu má důvod tomu Michaelovi věřit.

"Až se ti usuší oblečení," řekl s úšklebkem a kývl na její šatstvo, které viselo na dřevěné židli u krbu, a stále z něj odkapávala voda. Keya sklopila zrak k jednoduché plátěné košili, kterou měla právě na sobě. Nebyla její. Vzhlédla a hodila po Michaelovi tázavý pohled.

"Nedíval jsem se," ujistil ji a snažil se, aby mu necukaly koutky. Musel uznat, že ta Keya byla opravdu vtipná. V jednu chvíli ustrašená a dezorientovaná, pak bojovná a nepřátelská a následně se snad dostavilo normální chování. Kéž by ta poslední varianta zůstala dlouho, pomyslel si Michael a rozhodl se z ní dostat víc informací. "Takže… našel jsem tě u řeky, promočenou na kost, zmrzlou, tvůj kůň na tom taky nebyl moc dobře a cestovní vak jsi měla plný věcí," vypočítával na prstech, "ty jsi asi nejela na obyčejnou vyjížďku, co?" Podíval se na ni tázavě a Keya nevěděla, co by mu měla říct. No pravdu rozhodně ne!

"Potřebovala jsem zmizet, chci pryč."

"A kam?"

"To je jedno… někam hodně daleko." Keya se snažila znít věrohodně a vzhledem k tomu, že vlastně říkala skoro-pravdu, nemusela se ani tolik snažit. Michael se ale nezdál, že by jí moc věřil.

"Takže ses jen tak sebrala a odjela? Bez jasného cíle?" Ujišťoval se skepticky a bylo jasné, že tuší, že za tím vším je něco víc, co mu však Keya nechce prozradit.

"Přesně. Jen tak… jenže… užívala jsem si tu jízdu lesem natolik, že jsem přestala sledovat terén a než jsem stihla cokoliv udělat, kůň se zřítil do rozbouřené řeky a nebylo, jak se z ní dostat ven," vysvětlovala Keya a pohledem stále bloudila k oknu. Venku zase začalo sněžit, ale muselo se jednat o skutečnou vánici, protože vločky poletující mezi stromy byly následované jedna druhou příliš rychle. Listí a hlína v lese začínalo být skryté pod bílou pokrývkou.

"No dobře," prohlásil Michael a bylo jasné, že Keye nevěří. Ta jen pokrčila rameny. Bylo jí jedno, jestli jí bude věřit, nebo ne, jí šlo jen o to, aby se přestal ptát.


Když se jí konečně usušilo alespoň nějaké oblečení, navlékla se do suknice, halenky a svetru, nazula si kožené vysoké boty a vyšla před chatrč. Ta se nacházela na skalách uprostřed lesa, odkud se nabízel výhled do okolí. O pár metrů níž se mezi stromy klikatila řeka, která po své cestě hlasitě narážela do kamen a unášela s sebou cokoliv, co se dostalo do jejích spárů a odmítala to jen tak propustit.


Keya instinktivně zatnula pěsti a snažila se vyhnat z hlavy vzpomínku na chladnou vodu, která se jí rozlila v krku i po celém těle. Najednou ji něco napadlo… váček! Hnala se zpět do chatrče a snažila se neuklouznout na sněhu. Zběsile vtrhla do dveří a Michael překvapeně zvedl hlavu od kotlíku v krbu.

"Když jsi mě našel, měla jsem něco v ruce?" zeptala se horlivě.

"Co?" Michael nechápal, co Keyu tak vyděsilo.

"Dělej, odpověz! Měla jsem něco v ruce?" Keya křičela a měla děsem vyvalené oči. Ichraos jí řekl, že je to velmi důležité, že to musí dobře opatrovat a co ona udělá? Ztratí to při první příležitosti!

"Takový malý váček," řekl Michael klidně a dál míchal tekutinu v kotlíku.

"Víš, co v něm je?!" zeptala se příkře.

"Ne, neprohledávám cizí věci… o co ti vlastně jde?" Michael byl téměř uražený tím, jak se k němu Keya chovala.

"A kams ho dal?" Snažila se uklidnit, ale nedařilo se jí to. Obsah váčku - ať už se jednalo o cokoliv - byl moc důležitý, než aby jej mohla ztratit a ještě se chovat klidně, jakoby se 'jednalo o nic'.

"Dal jsem ho do tvého vaku." Hlavou kývl ke koženému vaku, který ležel u jejího provizorního lůžka. Vrhla se ke své posteli a zběsile se začala přehrabovat v tašce, než vytáhla navlhlý váček. Cítila, že obsah se z něj nikam nevytratil a úlevně si povzdechla. Vrátila váček zpátky na své místo a zahrabala jej dalšími věcmi.

"Je to něco důležitého?" zeptal se Michael a nakukoval jí přes rameno, ale nestihl už nic vidět.

"Nebuď zvědavej, budeš brzo starej!" odsekla mu Keya naprosto běžnou frází a dala mu tak jasně najevo, že už se nemá na nic ptát.


"Tak co? Staral se o tebe ten člověk dobře?" Ptala se Keya šeptem Oriona, když měla hlavu skrytou v jeho dlouhé hřívě a hladila ho po hlavě.

"Nemyslím si, že bych byl tak neschopný," ozvalo se u vchodu do jednoduché stáje pro dva tři koně.

"Já to vědět nemůžu, neznám tě."

"Už je načase, abychom se o sobě něco dozvěděli," řekl Michael a přišel až ke Keye. Orion otočil hlavu a zadíval se na mladíka stojícího vedle sebe. Nervózně zafrkal a nechal se dál hladit Keyou.

"Je z tebe nervózní… má k tomu důvod?" Zadívala se na Michaela a doufala, že není nějaký psychopat. Sice by kdykoliv mohla použít svou magii na obranu, ale nevěděla, jestli už si to všechno král nestihl nějak pojistit. Co když při každém užití magie kdekoliv v jeho království, se to dozví a toho dotyčného dá upálit?

"Nemyslím si, já jsem mírumilovný člověk… což se o tobě asi nedá říct, co?" Michael se podíval na meč, který byl připnutý k sedlu sušícímu se poblíž koně.

"Jsem vycvičená k tomu, abych dokázala bojovat a ochránit sebe i ostatní," odpověděla mu.


Celá ta situace se jí zdála absurdní. Neznali se, on ji ale přesto zachránil, ošetřil a nechal přebývat u sebe. Nebylo to nebezpečné? Bylo a hodně! Ale měla snad na výběr? Vždyť král se snažil zničit Orentall! Orental… místo, které by tak ráda viděla pohromadě, ale o tom se jí mohlo už jen zdát. Přežil vůbec někdo další, nebo je ona ta jediná přeživší? A co vlastně byl ten kámen, který jí dal Ichraos? Podívám se na něj později, až to nebude moct vidět.



Po večeři, kterou byla jednoduchá polévka s chlebem, se s ní Michael rozloučil a zavřel za sebou dveře vedle krbu, které vedly do jeho pokoje. Keya osaměla ve světnici a sledovala plameny v krbu, jak pomalu slábnou. Když už z dřeva zbyly jen mírně zářící kousky, které by se při jakémkoliv dotyku rozpadly, přiložila ještě pár polínek a přitáhla k sobě vak, jež vrazila do mezery mezi postelí a krbem. Vytáhla váček a rozvázala šňůrku. Koukala na otevřený váček ve své ruce a váhala, jestli má jeho obsah vysypat, nebo jej nechat skrytý. Neměl jej třeba jen skrýt, aniž by věděla, o co se jedná? Blbost, to by mi řekl, jinak by mu bylo jasný, že se podívám… Přemýšlela a nakonec si obsah váčku opatrně vysypala do rozevřené dlaně.


Na dlani se jí objevil ten nejnádhernější kámen, jaký kdy mohla vidět. Ve světle plamenů se třpytil tisíci malými hvězdičkami. Jak jej obracela mezi prsty, všimla si, že střídá barvy. Černá, fialová… občas jí ta černá přišla jako tmavě modrá… Musela jen žasnout nad tou nádherou. Bylo to snad kouzelnější, než mít v ruce diamant.

"Ale co to je?" zeptala se sama sebe šeptem a dál si prohlížela kámen. Vyzařovalo z něj zvláštní kouzlo. Jakoby kámen vysílal tisíce neviditelných paprsků, které se pomalu obtáčely kolem jejího zápěstí a pokračovaly dál, jakoby se snažily vytvořit pavučinu, v jejímž středu se měla nacházet Keya.

"Co to tam máš?" Ve dveřích stál vyjevený Michael a zíral na kámen v Keyiných rukou.


***


"Pevnost Orentall byla vypálena!" zaznělo tichou síní. Všichni vysoce postavení úředníci překvapeně zvedli hlavy ke králi. Bylo jim řečeno, že se mají setkat kvůli něčemu vážnému, ale takovouto zprávu nikdo nečekal. "A důvod? Orentall choval vlky a mísil je se psy a pak, když mí muži, byli na projížďce lesem a lovu dravých ptáků, vypustili tyto stvůry ven, aby jim prokously hrdlo. Mnohokrát jim bylo řečeno, aby se vyvarovali těchto pokusů, ale oni neposlechli a zde je výsledek. Deset mužů mrtvých!" Síň byla najednou plná vzrušeného šepotu, který se od kamenných stěn odrážel a nesl se dál, pětkrát hlasitěji. "K vypálení Orentallu jsem dal přímý příkaz já a učinil jsem tak pro výstrahu dalším pevnostem. Pokud se i další mágové budou věnovat pokusům, se kterými dvůr nesouhlasí, bez milosti je nechám upálit na hranici!"


Po celou dobu tohoto hovoru, kdy král vehementně přesvědčoval úředníky o správnosti svého jednání, seděla královna na svém místě a sledovala to divadlo s kamennou tváří jí vlastní. Hluboce s činem svého muže nesouhlasila, ale nezmohla nic. Jako jeho žena jej musí podporovat ve všem, i v tom, co se jí příčí. Za celý ten den s ním na toto téma začala nespočet hovorů, ale všechny skončily tak rychle, jako začaly.


Během hodiny se po nejbližších městech a vesnicích roznesla zpráva o Orentallu. S každým putováním, se lidem donášelo stále větší číslo počtu mrtvých, ale s tímto faktem by král mohl být jedině spokojen. Rázem se totiž mágové a čarodějové, celkem oblíbení lidé, stali veřejnými nepřáteli, které by kterýkoliv měšťan či vesničan, jenž by měl rád svého krále, bez milosti dotáhl na hranici, přestože by tak nezněl přímý královský příkaz.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Penelope Carolin Olivier Penelope Carolin Olivier | Web | 30. listopadu 2012 v 18:17 | Reagovat

Wow! ^^ Tato povídka je fakt dokonalá! :) Nemůžu se od ní odtrhnout. ;) Čím dál víc se mi líbí. :D Jen bych asi vyjmula slovo psychopat z středověku, ale to je jen taková drobnost. ;) Moc se těším na příští týden na další kapitolku. ;)

2 Surynka Surynka | Web | 30. listopadu 2012 v 18:36 | Reagovat

[1]: Děkuju :D Já si to s tím psychopatem zpětně uvědomila, ale stejně jsem to tam nechala... pro srandu králikům :D

3 Juliet Juliet | Web | 3. února 2013 v 14:40 | Reagovat

No ty brďo! :x Ta poslední část o králi mě zase tak pekelně dopálila! To je takovej debil, fakt. :D (Promiň, jestli to tak ty necítíš, mě to tak přijde. ;D) Hele divím se, žes mi ještě nedala facku za to, že jsem si to nedočetla! I když chápu, přes internetový éter to jde špatně. :D Je to vážně úžasné! :) I když musím souhlasit s Penny nad tím psychopatem jsem se trochu zarazila, ale nevím, čím bych to slovo nahradila, takže bych ho tam taky nechala. :) Když se Keya probudila... Myslela jsem, že tam bude nějaká babička. :D Ale musím říct, že Michael potěšil mou romantickou duši. o:) :D I když se k němu teda Keya mohla chovat mileji... :D I když... Přijde mi taky trochu... Teda je super, ale moc... Zvědavý. :D No a... To je asi všechno, co jsme chtěla. :) Palec nahoru holka, super práce ;)

4 Juliet Rocks Juliet Rocks | Web | 8. února 2013 v 20:45 | Reagovat

Sury, nespadl můj komentář do spamů či tak něco? Protože jsem se koukala a tuhle kapču jsem 100% koemntovala... :(

5 Surynka Surynka | Web | 8. února 2013 v 23:51 | Reagovat

[4]: Myslíš ten nedělní? Ne, já ho tady normálně vidím ;-)

6 Illienel Illienel | E-mail | Web | 13. února 2013 v 22:28 | Reagovat

Tak hned na začátek, abych nezapomněla...v té části, kde Keya vyjde před domek a popisuješ řeku, je tam "narážela do kamen" - myslím, žes chtěla napsat do kamenů, ne? ;) Ale to je asi jediný překlep, kterého jsem si všimla...Jinak povídka je stále stejně úžasná! Děj plyne tak svžně a přirozené, jako by nic na světě nebylo přirozenějšího. Kámen mě potěšil. "Vypadá" překrásně...jsem zvědavá, k čemu bude sloužit. Ale ještě zvědavější jsem na Mychaelovu totžnost a zda a kdy mu Keya poví pravdu...Musím říct, že mě trošku mrzelo, jak se k němu chová (trošku víc), ale zase na druhou stranu to chápu. Tak nějak bych to od ní čekala (a tím nechci říct, že bych o ní měla špatné mínění!). Pobavila mě ta Michaelova úvaha o jejím chování. A ty části o důvěře byly vážně skvěle napsané. Perfektní dialog - uvěřitelný, smysluplný, vtipný, vyjadřující emoce i charakter a momentální rozpoložení postav. A stačí Ti k tomu několik vět. Úžasné! O tom, že je král děsný, zlý a odporný myslím není třeba mluvit. Někdo zlý být musí a on je dost dobře hnusný! Královna se mi líbí, je mi jí líto a bylo by fajn, kdyby jednou nebyla pasivní, ale píšeš, že se s králem snaží mluvit a končí to stejně, takže...budiž jí zatím odpustěno :D Líbí se mi, jak je Tvá povídka vyvážená...popisy akce, přírody, dialogy, Keya a král...všechno tam je a ve vhodné a velmi příjemné míře. Lituji jen jednoho...že (ač minimálně tuhle kapitolu jsem už stoprocentně jednou četla), jsem se k této povídce pořádně nedostala dřív, resp. si na ni nenašla čas. Protože je to jedna z nejlepších věcí, co jsem za poslední...dlouhou dobu četla!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama