Jak budu žít za dvacet let?

7. listopadu 2012 v 0:05 | Surynka
Název může být trochu zavádějící - rozhodla jsem se to uvést ne pravou míru.
Hodlám se zúčastnit celostátní literární soutěže o cenu Filipa Venclíka. Kdo je Filip Venclík? Student, který před devatenácti lety zemřel v Praze na metro stanici Dejvická, když verbálně oslovil člena bezpečnostní služby, který bezhlavě mlátil do nevinného člověka. Ale za svou víru v dobro zaplatil životem. Víc se toho můžete dozvědět tady.


Soutěž se koná každý rok a já se letos chci zúčastnit také. Letošní téma zní: Jak budu žít za dvacet let? Takovéto téma měl Filip venclík zadané při maturitní práci, a když sjem si přečetla úryvek, musela jsme žasnout nad tím, co dokázal vytvořit. Z kategorií jsem si vybrala POVÍDKU, protože to bych tak zvládla asi nejlépe. Adějově jsem se opravdu zařadila do doby za dvacet let (2032) a vytvořila představu světa, který jsme si tou svou 'penězchtivostí' zničili. Ale první pokus se mi bohužel tak nějak zvrhl v úvahu, takže to budu muset přepracovat, ale tu verzi, kterou do soutěže posílat NEbudu, jsem se rozhodla vám tu ukázat.


Berte prosím na vědomí, že tohle je mé dílo a u tohohle by mě mrzelo víc jak u jiných, kdyby někdo porušil autorská práva a šířil to dál bez mého vědomí a svolení a nebo to dokonce vydával za svoje. Dala jsem si na tom záležet, abych lidem ukázala, jak to s námi může dopadnout a spoustu informací jsem si ověřovala na stránkách National Geographics a vědeckých webech.


Jako předmluva je to už dost dlouhé, takže povídka je ÚVAHA je pod čarou :)









Klíč s cinkáním odemkl vstupní dveře a já mohla konečně po namáhavém dni vstoupit do svého bytu. Do své oázy klidu. Boty jsem kopla do rohu předsíně a kabát ledabyle pověsila na věšák. Nezajímalo mě, že bych to všechno měla uložit na své místo, byla jsem až příliš unavená. V obývací místnosti bylo poklizeno a já se tak mohla bezstarostně svalit na pohovku a odpočívat. Bezděčně jsem se rozhlédla po svém moderně zařízeném bytě. Nebyla to ta typická 'vesmírná loď', jakou dnes mají všichni, ale k 'retro' stylu se to rozhodně nedalo přirovnat. Jídelní stůl a konferenční stolek ze skla, ultramoderní nábytek a neméně moderní kuchyně.

Musela jsem se zamyslet nad pojmem 'retro'. Ještě před dvaceti lety se retrem nazývalo něco, co se stylově blížilo sedmdesátým či osmdesátým letem dvacátého století. Dnes se retrem nazývá i obyčejná, dvacet let stará LCD televize. Svět byl neustále v pohybu a bez přestání se vyvíjel. Lidé každou chvíli vymýšleli nejnovější technologie, ale něco tak obyčejného, jako papír a tužku už téměř neznali. A k čemu nám to všechno je? Co tu po nás vlastně jednou zůstane?

Po našich předcích zůstaly různé předměty, staré listiny, ale co zanecháme my? Vždyť i dokumenty uložené v počítači se mohou kdykoliv ztratit v nenávratnu. A přesto s tím naše společnost nic nedělá a pokračuje s tím, co nás vede k záhubě.

"Co si stěžuješ?!" okřikla jsem se nahlas. "Vždyť i ty všechnu tu technologii používáš a co bys dělala bez ní? Byla bys ztracená!" Můj hlas se nesl prázdným obývákem. Ten večer jsem měla být sama a přesně v takové večery jsem se uchylovala k myšlenkám typu 'coby kdyby'. A vždy to probíhalo stejně. Jedno mé Já nadávalo na tuhle dobu a to druhé ji přijímalo a odmítalo jakékoliv stížnosti na ni.

Zvedla jsem se a došla k ledničce. Nebyla prázdná, ale také bych musela překonat svou nesnesitelnou lenost a dát se do vaření. Později, napadlo mě a prošla jsem obývákem k prosklené stěně. Můj byt se nacházel ve dvacátém patře mrakodrapu starého asi deset let a poskytoval mi výhled na Staré Město.

Centrum Prahy se hodně změnilo od dob, co jsem byla středoškolská studentka. Některé budovy se - dlouhodobým zanedbáváním - zhroutily a na jejich místě začaly přičiněním 'šikovných' developerů růst nové mrakodrapy, absolutně se nehodící do původní zástavby. Taky bych raději nepodporovala tyto podnikavé zlodějíčky, ale budova byla postavena na výhodném místě a byty byly nádherné. Určitě jsem nebyla jediná, kdo si 'odříkaného chleba vzal největší krajíc', ale byla jsem zřejmě jediná, kdo toho občas zalitoval.

Rozhlédla jsem se po okolí. Sluníčko zapadalo a odhalovalo šedožlutou mlhu vznášející se nad městem. V dálce se tyčily další mrakodrapy a nejrůznější moderní budovy. Pamatuju si, jak jsem se kdysi na Vánoce procházela po Staroměstském náměstí a obdivovala historické centrum Prahy. Nikdy bych si nemyslela, že je peněz chtiví developeři a další podvodníci tak zdevastují. Velká prosklená budova - prý nejmodernější obchodní centrum ve střední Evropě - hned vedle Staroměstské radnice? Zlý sen všech historiků, přesto je to dnešní realita. Co všechno jsou lidé schopní udělat pro peníze? Nejen, že zničí město, ale podobným způsobem devastují i naši planetu. Všechny ty ekologické i přírodní katastrofy… Ale my lidé si musíme zvyknout, připravit se na jiné životní podmínky a naučit se žít v tomto novém světě. Tak to alespoň zaznívalo ze všech stran, ale kdo tomu skutečně věřil?

Znovu jsem se dostala do kuchyně a zahleděla se do lednice. Co si uvařím? Nakonec jsem zvolila variantu těstovinového salátu, vyndala všechny potřebné ingredience a dala se do přípravy. Během vaření jsem si třídila další myšlenky a doufala, že se v hlavě opět nevrátím do minulosti, kdy Praha bývala tím nádherným městem s historickými základy.

"Zapnout televizi!" Udala jsem jasný příkaz. Posadila jsem se na pohovku, na stolek před sebou položila mísu s těstovinami a sklenici vody a sledovala, jak se televize rozsvěcuje a zapíná na hudebním programu. "Program: Česká televize!" Další jednoduchý příkaz a obrazovka přede mnou blikla. Zrovna se odpočítávaly tři vteřiny do začátku večerních televizních zpráv. Dva, jedna…

"Vítejte u vysílání večerních zpráv České televize," řekla mladá moderátorka s úsměvem a představila sebe i svého kolegu. Jedna věc se nezměnila. Televizní zprávy na ČT se stále hlásí vestoje. Musela jsem se usmát při vzpomínce na vlnu posměchu a kritiky, když před dvaceti lety poprvé moderátoři stáli před kamerami a odvysílali tak celé televizní noviny.

Hlavní reportáž se týkala magnetické bouře, která nás zastihla před pár lety, a dnešním dnem se odstranily poslední závady, jež v roce 2028 napáchala. Původně se proběhnutí magnetické bouře předvídalo na rok 2013 a odstraňování všech závad se odhadovalo na několik měsíců. Vědci se spletli 'jen' o patnáct let a opravit vše poškozené netrvalo pár měsíců, ale bezmála čtyři roky. Pamatuju si, jak magnetická bouře, vzniklá silnými slunečními erupcemi, vyřadila z provozu všechnu elektroniku. To byly nejhorší měsíce mého života. A nejen mého. Ten chaos byl nepopsatelný. Asi po čtvrt roce byly opraveny některé elektrárny a základní elektronické jednotky běžného života, ale lidé z toho byli stále zmatení a vyděšení.

"Bíp, bíp…" Už zase ten protivný budík. Nejhorší na něm je, že pokud nepromluvím jasným hlasem, nevypne se. Proč lidé vymýšleli něco tak příšerného, čím si akorát komplikují život? Pamatuju si obyčejný digitální budík, který stačilo jen zamáčknout a mohlo se klidně spát dál.

"Vypnout budík!" Konečně to vřískání ustalo. Nemotorně jsem se vyhrabala z postele a odšourala se do koupelny. Za necelou hodinu už ze mě byl jiný člověk. Upravená, hezky oblečená a celkem usměvavá advokátka. Naposledy jsem se zkontrolovala v zrcadle v předsíni a už jsem byla připravená vyrazit do ranního shonu.

Stárkova advokátní kancelář měla sídlo pár ulic od mého bytu, tudíž nemělo smysl jet autem. Vyšla jsem ven a vzhlédla k nebi. Sluníčko bylo schované za těžkými mraky a tenkou vrstvou mlhy plné výparů a zplodin. Rychle jsem proběhla ulicemi plnými lidí a doufala jsem, že se mi podpatky od bot nezaklesnou mezi obrovské dlažební kostky. Vrazila jsem do pár lidí, jiní zase vrazili do mě. Je to vcelku normální, když se rozhodnete vyrazit ven v osm ráno, kdy se všichni někam přemisťují. Samozřejmě by bylo jednodušší, kdyby někteří jezdili autem, ale to mohou vlastnit jen lidé se speciálním povolením a certifikátem, že auto je ekologické, k tomu se každého půl roku muselo s vozidlem na kontroly a existovaly ulice a čtvrti, kam se jinak, než pěšky, nesmělo. Všechno to papírování a vyřizování kolem možnosti vlastnit 'čtyřkolového mazlíčka' bylo příliš složité, ale já auto vyloženě potřebovala, když jsem potřebovala převážet spoustu věcí na chatu, takže mi ty starosti za to stály.

Chata. Jedna z mála věcí, které se podařilo uchovat. Příroda se také změnila. Lesy se zmenšily, hory se dělily na životu nebezpečné, kde hrozily extrémní sesuvy půdy a kamení, a volně přístupné, kde jste se nemuseli bát o život. Rekreační domek, který jsem zdědila po prarodičích, se naštěstí nacházel v chráněném kraji, ale jiní neměli to štěstí a museli se vystěhovat a podstoupit svůj majetek různým rádobypodnikatelům. Lidé se zkrátka začali hnát jen za penězi a na jiné věci neměli čas. Mezi tuto část českého - ale i celosvětového - obyvatelstva jsem se bohužel počítala i já, ale měla jsem v plánu to změnit.

"Jste těhotná," oznámila mi má gynekoložka s úsměvem a já věděla, že se můj život změní. Ano, budu muset zvolnit v práci, čímž zřejmě přijdu o výsadní postavení v advokátní kanceláři, ale bude to vykoupeno takovýmto štěstím. Cestou do práce jsem se musela pořád usmívat a v kanceláři jsem se pohodlně usadila do otočného křesla a zamyslela se nad tím, jak to oznámím Patrikovi, svému snoubenci. Opět mi na tváři hrál veselý úsměv.

"Copak se děje, že se tak směješ?" zeptala se má kolegyně a nejlepší kamarádka Isabella.

"No hádej, co to tak může být?" Nabádala jsem ji s potutelným úsměvem. S Bellou jsme se znaly od střední školy a byly jsme naladěné na stejnou vlnu, všechno jsme si říkaly a vždycky jsme věděly, co si ta druhá myslí. Kamarádka na mě chvíli tázavě hleděla a pak najednou vykřikla a hnala se mě obejmout a gratulovat mi.

Patrikovi jsem to oznámila tak, že jsem koupila dětské šampaňské a řekla mu, že je třeba něco oslavit, ale já už bych neměla pít alkohol. To bylo celkem jasné a můj snoubenec to samozřejmě pochopil. Oslava se konala, ale bez toho přesládlého pití, které bylo absolutně nepoživatelné.

V následujících týdnech jsem si ale od shonu neodpočinula. Nejen, že mě čekaly nákupy pro miminko, ale musela jsem sehnat i vánoční dárky pro celou svou rodinu. Bylo něco po sedmé, když jsem se konečně dostala ven z obchodního centra. Venku byla neuvěřitelná zima, ale sněhu jsem se nedočkala. Jako ostatně posledních pár let. Sníh se stal luxusem, něčím opravdu výjimečným a nikdo už ani nedoufal, že by kdy byla Praha v období Vánoc bílá. Bohužel, ani v horách nesněžilo. Pokud si někdo chtěl zalyžovat, už se nejednalo o to lyžování, jaké jsem si pamatovala z dob dávno minulých. Dnes se lyžovalo na suchu. Prý to kdysi, někdy v osmdesátých letech dvacátého století, bylo moderní, ale pak to z jakýchsi záhadných důvodů vymizelo. V době, kdy už vědci oznámili, že sněžení bude jen vzácné, se však tato móda vrátila a rovnou ve vylepšené verzi.

Občas jsem si zavzpomínala, jak jsem jako patnáctiletá seděla u různých knížek s vědeckofantastickým příběhem a představovala si budoucnost. Občas mě napadlo, že si tou svou neexistující úsporou přírodních zdrojů zničíme planetu, ale nikdy bych si nemyslela, že nás to potká tak brzy.

Ochránci přírody se poměrně často přivazovali ke stromům a varovali nás před katastrofou, která nastane po vykácení Amazonského pralesa, po těžení ropy a diamantů, ale nikdo je nechtěl poslouchat. "Blázniví zelení!" Přesně tak se jim říkalo, ale oni měli pravdu! Dnes už se to pečlivě hlídá, ale není přeci jen pozdě? Já v to neztrácím víru, zvlášť když vím, že po nás přijdou i další generace, které ještě budou potřebovat mít, kde žít.

Jak jsem šla ulicemi s taškami plnými dárků, něco mě zalechtalo na tváři. Zastavila jsem se a chvíli před sebe hleděla. Ve vzduchu se tvořily obláčky páry vycházející z mých úst. Znovu jsem něco ucítila na tváři. Vzhlédla jsem.

"To není možné," řekla jsem tiše nevěřícím hlasem. "To se mi musí zdát!" Ostatní lidé na ulici se však také začali zastavovat. Ze všech stran zněly překvapené hlasy. Nebyla jsem jediná, kdo v to nemohl uvěřit. Ono sněžilo! Sice se jednalo o mokrý sníh, který se hned po střetu se zemí vytratil, ale byl to sníh! Opravdový sníh! Třeba ještě není pozdě na záchranu té naší zelenomodré planety, napadlo mě a dál jsem tam stála a užívala si té ojedinělé chvíle.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Illienel Illienel | E-mail | Web | 7. listopadu 2012 v 18:03 | Reagovat

Krásné je to! Moc! :-) O této soutěži jsem dosud neslyšela, i když jméno Filip Venclík neslyším poprvé. Líbí se mi, že jsi zdůraznila věci, které nás zaráží, ale snadno k nim může dojít. Že jsi nevymýšlela žádné šílenosti, ohledně podoby společnosti a techniky za 20 let, ale vše jsi popsala velmi přirozeně a věrohodně. To s tím miminkem bylo krásné. Ano, příchod nového života někdy člověka donutí začít něco dělat s tím stávajícím. Aby naše děti měly kde žít :-) A ten sníh...to se mi líbilo nejvíc :-) Opravdu velmi pěkná "povídková" úvaha! :-) Tak mě napadá...proč ji nepošleš do té soutěže jako úvahu? Nebo tento žánr neberou? Pěkné je to...

2 Surynka Surynka | Web | 7. listopadu 2012 v 18:29 | Reagovat

[1]:  Děkuju :-)
Já se o soutěži taky dozvěděla až teď, protože naše škola se snaží nabízet svým studentům co nejvíce prostoru k projevení a češtinářka si stihla všimnout, že mě psaní baví, tak mi o tom řekla. Já jsem se snažila tu dobu nějak přiblížit. Ta televize ovládaná hlasem... existují už nějaké prototypy, takže za dvacet let to určitě bude naprosto možné.  Zmínku o sněhu mám taky nejradši a vlastně všichni, kdo to četl :-)
A bohužel, kategorie úvaha není. Jsou jen kategorie povídka, báseň, esej nebo novinový článek... úvaha není... kdyby ano, nejedná se o žádný problém, ale takhle m čeká přepisování a změna... a já toho mám opravdu moc! Ale to zná asi každý :D

3 Pouli Pouli | Web | 7. listopadu 2012 v 22:01 | Reagovat

Zajímavá soutěž. Jsem ráda, že o ní vím. Nechápu jen, proč jsou všechny normální literární soutěže pro lidi do dvaceti let. A k tvé úvaze: Je to moc dobré. Je hezké vědět, že lidé žijí vlastně stejný život, i když se vše okolo mění. Pořád nás trápí to samé a radujeme se ze stejných věcí. A libí se mi tvůj vývoj světa. Jak píše Illienel, je takový přirozený a reálný.

4 Surynka Surynka | Web | 7. listopadu 2012 v 23:03 | Reagovat

[3]:  Taky jsem ráda, že o soutěži vím :-) Naše zlatá Majda Střelenka (profesorka na češtinu :D )... ta věková hranice mě zatím trápit nemusí, ale chápu, že jinélidi ano... třeba někdo vymyslí i něco jiného, pro lidi nad dvacet... :-)

Já jsem se jednoduše rozhodla napsat příběh ze života mladé právničky, který by v sobě nesl jasné poselství. Nepřemýšlela jsem ani tolik nad tím, jak to vyzní... všechny ty další emoce a poselství, která jsme v tom objevila až po dopsání, stvořila moje mysl ve spolupráci s rukama a nikdo z nich se mi neobtěžoval zmínit o tom,co vlastně vytvářejí :-D Moc děkuju za pochvalu :-)

5 Penelope Carolin Olivier Penelope Carolin Olivier | E-mail | Web | 8. listopadu 2012 v 15:00 | Reagovat

Páni... :O O této soutěži jsem neslyšela, i o Filipovi slyším poprvé... Ale ta úvaha! :O Je tak reálná, až mám z toho nepříjemnou husí kůži. :( Mám docela strach co se přižene v budoucnu, nerada o tom přemýšlím... :( Ale tvůj článek je moc krásně popsaný a dá se říct že i se šťastným koncem. ;)

6 Surynka Surynka | Web | 8. listopadu 2012 v 19:05 | Reagovat

[5]:  Děkuju, jsem ráda, že to na tobě zanechalo takové pocity :-) Jak jsem mluvila o té magnetické bouři, myslela jsem to vážně, vědci tu nejsilnější (která projde magnet. polem Země a vyřadí techniku z provpozu) vypočítali na několik měsíců v příštím roce! :/

7 Andalusian Andalusian | Web | 21. listopadu 2012 v 20:24 | Reagovat

Páni, jsem ráda, žes mě na to upozornila. Tahle povídkoúvaha je vážně skvělá. Žádné dovolené na měsíci, ale zcela realisticky vylíčená budoucnost, skoro bych se zdráhala tomu říkat sci-fi.

8 Surynka Surynka | Web | 21. listopadu 2012 v 21:31 | Reagovat

[7]: Myslela jsem si, že by tě to mohlo zajímat, ale že z toho budeš takhle nadšená? To by mě ani ve snu nenapadlo a velmi mě to těší :-) Moc ti děkuju :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama