4. Býval to domov

14. prosince 2012 v 0:09 | Surynka |  Život je boj
Další kapitola k ŽB a musím říct, že jsem se u toho opravdu snažila, ale obávám se, že některé popisy jsem zvrzala a že to buď nepochopíte, nebo se budete smát mýmu slovnímu spojení. Každopádně, čtyři stránky A4, dozvíte se něco o postavách a tak. No tak snad nebudete nic namítat, opět doufám ve vaši odezvu ve formě komentářů s adekvátní kritkou i nadšením a hvězdiček :D A taky...
už se nám to blíží, co? Ještě deset dní a máme Štědrý den... už máte nakoupené vánoční dárky? Mě čeká ještě pár drobností, ale jinak už jsem celkem v klidu a můžu se poklidně těšit na vánoční svátky a prázdniny. Ale dost povídání, račte si přečíst pokračování povídky :)






Čím blíž byli pevnosti, tím víc se Keya začala loudat. Najednou už s koněm necválala a ani neklusala. Dokonce i v kroku Oriona brzdila. Začínala mít strach. Co když tam Orentall už nebude? To je hloupost! Okřikla se, ale hlavou se jí začaly honit horší myšlenky. Co když tam najde mrtvá těla svých přátel? Své rodiny? Co když je král nechal zohavit a dal je tam pověsit pro výstrahu? Pro výstrahu čemu? Co jsme vlastně udělali?


"Jsi v pořádku?" zeptal se Michael, když se umístil po její levici a srovnal s ní krok. Keya k němu vzhlédla s nepřítomným pohledem a chvíli na něj zírala, jakoby se dívala skrz něj. Ani nemrkala. Pak několikrát rychle po sobě zamrkala a potřásla hlavou, jakoby chtěla ze své hlavy vytřást ty nepříjemné krvavé obrazy, které si její mozek přehrával před očima.


"V naprostém pořádku," zdůraznila a pobídla koně do rychlejšího kroku. Snažila se na ty své krvavé představy nemyslet, ale vkrádaly se jí do hlavy jako vlezlé stíny, jako kouř, jenž pomalu stoupal od ohniště a vítr jej rozvíval mezi větve stromů, které ten nával dýmu neuměly zpracovat a mohly se bránit, jak chtěly, nebylo jim to nic platné a tak nějak se cítila ona. Snažila se odmítat ty představy, ale nešlo to. Opravdu se snažila, ale skutečně tam pořád byly.
"Ale nevypadáš tak," řekl Michael a blíž si ji prohlídl.
"Nestarej se!" vykřikla. "A přidej, nehodlám kvůli tobě být na cestě celý den!" Keya pobídla Oriona a ten vycválal téměř z místa.


Vynořili se z lesa a odbočili doleva, směrem do kopce. Oba se snažili držet v těsné blízkosti lesa, dlouhé větve - narostlé do takové délky, že viseli směrem k zemi - jim poskytovaly alespoň malý pocit bezpečí. Byl to opravdu jen malý kousek toho příjemného pocitu. Tak malý, že jim to nebránilo v tom, vyděšeně pátrat po okolí a hledat náznak přítomnosti někoho dalšího. Někoho, kdo by je mohl ohrozit.


Pokračovali dál do svahu a nepřestávali se rozhlížet. Po chvíli jim další části rozlehlých lesů začaly odkrývat to, co hledali. Koně se dál brodily svahem a jejich jezdci jen překvapeně sledovali výjev před nimi. Keya nemohla uvěřit vlastním očím. Dívala se na to, co zbylo z jejího domova. Dívala se na to a přála si, aby to vidět nemusela, ale zároveň od toho nemohla odtrhnout pohled. Začala se třást, dýchala trhaně a ze všech sil se snažila zadržet slzy, které se neúprosně draly ven, aby mohly stékat po jejích tvářích. Nevěděla, jestli má nechat volný průběh slzám, jestli má křičet, prosit, nebo všechno najednou. V tu chvíli si přála nemuset na nic myslet, ale její mozek toho chtěl v tu chvíli řešit tolik, že by to nezvládla ani v běžné situaci. Hlavou se jí míhaly nejrůznější obrazy. Události té noci, to, co se mohlo stát, to, jak utíkala… Její mysl se ji rozhodla vystavit tolika obviněním. Bylas zbabělá! Utíkalas a ponechala jsi tam vlastní rodinu i přátele jejich osudu! Zachránila sis zadek na úkor jejich životů!


"Jak… jak se cítíš?" Michael váhal, jestli jí má položit tu otázku a hned po tom, co ji vyslovil, mu došlo, jak hloupě to zní.
"Jak se asi můžu cítit?" zeptala se. Neznělo to nijak rozzuřeně, vlastně to znělo přesně tak, jak by se nikdy nechovala a nikdy nevyjádřila, kdyby měla v jakékoliv jiné situaci odpovídat na hloupou otázku, jejíž odpověď je tak evidentní. "Přišla jsem o všechno. Rodinu, přátele, domov… a vlastně je to i moje vina." Mluvila tiše a její hlas postrádal ten hrubší a sebejistý tón, jaký měla vždycky.
Michael ji pořádně ani neznal, ale bylo mu jasné, že takhle se Keya nikdy nechovala. Ani mu to nesedělo k jejímu charakteru a chování. Z ní vyzařovala sebejistota a síla, ale teď? V tuto chvíli vypadala jako vyhořelá troska. V jedinou vteřinu se změnila ve svůj pravý opak. Ona tušila, že Orentall nemohl zůstat netknutý, ale nemyslela si, že by ho královští vojáci úplně zničili.


"Co to povídáš?" zděsil se Michael. "Ty za nic nemůžeš."
"Utekla jsem a nepomohla jim!" Stále mluvila tiše, ale tón, jakým pronesla těchto pár slov, vyzněl stejně, jakoby to vykřikla do kraje a slova se ještě ozývala v ozvěně nesoucí se kopci a lesy až dolů, kde se někde za řekou nacházela malá vesnička. Michael pochopil, co tím měla na mysli, ale nechtěl, aby se takto obviňovala. Poznal, kým je a bylo mu jasné, že tak by zrovna ona neměla uvažovat. Chtěl něco říct, ale nějakým záhadným způsobem ta slova ze sebe nevydal. Místo toho se otočil a chtěl zamířit zpět do jeho chatrče. Podíval se na ni a tiše k ní vyslal svůj nápad.


"Ne! Nejela jsem sem, abych se hned vrátila." Najednou zněla o mnoho silněji, než před malou chvílí. Jakoby vše, co cítila, všechny ty emoce, skryla za nepropustnou masku ve své tváři a opět se stala tou Keyou, která si nic a nikoho nepřipouštěla k tělu. Rázně pobídla svého koně a ten, navzdory kluzkému sněhu, vycválal kopec. Keya zmizela mezi stromy, které tvořily jakousi 'bránu' k pozemkům kolem pevnosti. Tam, kde Orionova kopyta zanechala ve sněhu stopy, se skrývala vyšlapaná cestička. Michael dlouho nečekal a jal se Keyu následovat. Když ji dohonil, stála už na pevné zemi a sledovala zbytky svého domova.


Třímetrová dřevěná brána, která kdysi oddělovala pevnost od lesa, byla zčernalá a už ne tak vysoká. Její velká část vzala během požáru za své a nyní po ní zbyly jen metr vysoké černé desky. Levé křídlo brány bylo vyvrácené z pantů a opíralo se o kamennou zeď a pravé křídlo na tom nebylo o nic líp. U zdi jej držel jeden pant a pár dřevěných krovů, povalených na zem, o něž se pozůstatek brány opíral. Keya opatrně prošla pod kamenným obloukem a postavila se na levou přední část rozlehlého prostranství. Vpravo, tak dvacet metrů od ní, měl být vstup do hospody, ale z té budovy, kde bydlel i hospodský se svou manželkou, už téměř nic nezbylo. Střecha propadlá, okna i dveře vymlácené a kamenné stěny značně nestabilní. Když se rozhlížela dál, zjistila, že se jen máloco vzhledově liší od zdevastované hospody. Propadlé a vypálené střech, bortící se krovy, nestabilní domy…


"Tak tady jsi vyrůstala?" zeptal se Michael a jeho hlas se v tom tichu nepříjemně odrážel. Nikdy neviděl magickou pevnost zevnitř a musel uznat, že ve 'své době' byl Orentall určitě nádherným místem k žití.


"Ale bylo to mnohem hezčí," řekl Keya s náznakem smutného úsměvu a pokračovala napříč celým prostranstvím, až ke schodišti mezi domy. Schodiště pozvolna postupovalo nahoru a na jeho konci se nacházela hlavní budova. Pár metrů před bránou do budovy končila zástavba malých domků a to miniaturní 'chodníkové' schodiště se změnilo v obrovské schody ze žulových kamenů. Byly jen čtyři, ale o hodně vyšší, než ty placaté kamenné desky, tvořící cestu od hlavního prostranství. Keya se otočila na jih a viděla střechy domů, jak se společně se svahem snižují a dohlédla až na zničenou bránu do pevnosti.


"Žili jste někde v těch domcích?" zajímal se Michael a nahlížel do okna jednoho z domů. Když se královští vojáci té noci dostali až nahoru, už se ani tolik nevěnovali ničení domků, jako se soustředili na proniknutí do hlavní budovy a její zničení. To byl taky důvod, proč Michael teď nahlížel do zaskleného okna, které bylo jen zaprášené od popela.


"Ne, my bydleli v pokojích v hlavní budově. Pojď, chci se podívat, co z našich pokojů zůstalo," řekla Keya a mávnutím ruky dala Michaelovi najevo, aby ji následoval. Prošli vyvrácenými dveřmi a dostali se do obrovské chodby. Všude byla tma, nepořádek a zatuchlý vzduch, který byl cítit spáleným dřevem. Došli k dalšímu obrovskému schodišti, po kterém se vydali do prvního poschodí budovy. Ani jeden nepromluvil a jejich kroky tak doprovázelo pouze klapání tvrdých podrážek o kameny.


Došli do chodby s desítkami dveří - všechny byly otevřené - a Keya je vedla až k jedněm, na kterých byla cedulka s číslem dvanáct. Vešli do místnosti s kuchyní, stolem, krbem a místem pro sezení. Všechno bylo rozházené, Keye stačilo pár vteřin, aby si byla jistá, že vojáci nenechali nic na svém místě. Stůl byl převrácený na bok, dvě židle rozbité o stěny a další dvě pohozené na druhé straně světnice. Chtělo se jí brečet, když to všechno viděla, ale ovládla se.


"Nevím, proč nás král tak nenávidí, ale tohle mu nemůže projít!" zavrčela tiše. "Tady jsme bydleli," došla k ovčí kůži pohozené v rohu a rozprostřela ji na zem. Posadila se a pokynula Michaelovi, aby si sedl vedle ní, "vyrůstala jsem tu a strašně se mi tu líblo." Došlo jí, že Michael, který něco věděl o Srdci magie, není pro ni a celé to 'magické' tajemství hrozbou, a tak bez jediného strachu o prozrazení mávla rukou a v krbu se rozhořel oheň. Michael se jen stěží ubránil překvapení. O magii toho sice věděl hodně - až abnormálně hodně - ale nikdy neviděl někoho provést nějaké kouzlo. Jeho minulost byla zvláštní, ale nechtěl o tom začít mluvit hned v tu chvíli. Keya měla evidentně potřebu někomu přeříkat svůj příběh a zatím si nevšimla jeho zvláštního chování. Řeknu jí to, až se zeptá.


"Moji rodiče pracovali společně s Ichraem a spoustou dalších výborných mágů a čarodějů na různých lektvarech. Měli na starosti výzkum. To díky nim se nám podařilo spářit vlky a psy. Pevnost se dělí na spoustu odvětví. Každý z nás je mág… teda… byl. Lektvary v apatice, speciální pití v hospodě… to všechno se vyrábělo pomocí kouzel a podle důležitosti mágů se rozhodlo, kde budou bydlet… počkej vlastně," zarazila se najednou Keya ve svém zmatečném vyprávění, kdy si ani nebyla jistá, jestli to, co řekla, mělo nějaký smysl, a podívala se na Michaela, "vždyť já bych ti to ani říkat nemusela, ne? Když jsi věděl, že to, co jsem měla tehdy v ruce, se jmenuje Srdce magie, neměla bys znát všechno tohle?" zeptala se ho a podezíravě se na něj podívala.


Michael se na ni překvapeně podíval. Před chvílí přesně na tohle myslel a ona se ho na to najednou ptá? Přece mu nečte myšlenky? Nevěděl, jak začít, jak jí to všechno vysvětlit. Jak jí má vysvětlit, že sice je potomkem mágů, ale matka ho ukryla a držela jeho původ v tajnosti proto, aby v pozdějších letech neměl v životě potíže.


"Kdo jsi?" zeptala se a opatrně se postavila. "Kdo seš?!" vyštěkla znovu svou otázku, tentokrát už rozzuřená. Nechápala, že mohla být tak hloupá a přivést někoho cizího do 'jejich' světa. Odhalit před ním 'jejich' tajemství.
"No… víš…"
"Okamžitě mi řekni, kdo jsi, nebo tě zabiju!" vykřikla a jediným pohybem vytáhla meč ze svého pouzdra. Michael překvapeně vytřeštil oči. Ta holka je nejenom čarodějka, ale ještě k tomu ho tady ohrožuje mečem a vypadá, že s ním umí opravdu dobře zacházet.
"Já ti to řeknu, ale skloň tu zbraň," řekl zdánlivě klidně. To bylo vůbec poprvé, co ho vyděsila žena.
"To se mi moc nezamlouvá… ty povídej a já během tvýho vyprávění usoudím, jestli je bezpečný mít meč za opaskem místo v ruce," řekla Keya ledově klidným hlasem a měřila si ho přísným pohledem.


"Moji rodiče byli čarodějové, ale neznali skoro nikoho, stejného původu jako oni. Pak vydal král rozkaz o tom, že mágové a jim podobní můžou žít jen v pevnostech a naši neznali nikoho, kdo by je vzal do skupiny… král se o tom dozvěděl a hrozil jim, že pokud si nenajdou nějakou pevnost, budou muset ten 'jejich problém' vyřešit nějak jinak… matka měla strach a nejvíc o mě… ve vesnici žila její dobrá kamarádka z dětství a rodiče se rozhodli mě nechat u ní. Nevěděla, ž můj otec je čaroděj, ale o matce ano a slíbila jí, že až nastane čas, všechno mi řekne. Taky že tak udělala, navíc jí matka nechala nejrůznější staré knihy, takže jsem se mohl teoreticky vzdělávat, ale praxe jsem se musel vzdát… věř mi, proč bych ti lhal?" Zadíval se na Keyu. Ta zezačátku nevypadala, že by se chtěla vzdát možnosti mít v ruce něco na obranu, ale pak jedním rychlým pohybem plným elegance jí vlastní zasunula meč zpátky za opasek.


"Takže ty tvrdíš, že jsi potomek čarodějů, ale neumíš kouzlit?" zeptala se Keya a jen stěží zadržovala smích.
"No… ano," přisvědčil Michael a Keya vybuchla smíchy. Najednou, když už se rozhodla, že se smála dostatečně dlouho, toho nechala a podívala se na něj.
"Jestli mluvíš pravdu, se dá zjistit docela snadno, pojď," řekla a došla do kuchyně ke kamennému stolu, na kterém se vařilo. Přiklekla si k dřevěným skříňkám a poličkám a doufala, že při prohledávání vojáci nerozbili všechny sklenice s bylinami a speciálními přísadami. Naštěstí našla vzadu jednu truhličku, která byla plná lněných váčků nadepsanými názvy bylin, které v sobě ukrývaly. O téhle truhličce ani nevěděla, vůbec si nepamatovala, že by ji její rodiče kdy vytahovali.


"Narovnej stůl!" přikázala mu a opatrně truhličku vyndala. Položila ji na jídelní stůl a otevřela. Chvilku se mezi váčky přehrabovala, než našla to, co hledala. "Achaemenis," zašeptala a přičichla si, aby se mohla ujistit, že se skutečně jedná o onu bylinu. Mávla rukou směrem za sebe a malý kotlík, pohozený v koutě, se vznesl do vzduchu a položil se na kamennou desku, kde byl otvor pro oheň. Mávla ještě jednou a pod kotlem se rozhořelo. Do horkého kotle nalila zbytek z hnědé lahvičky, kterou našla nerozbitou a tmavomodře zbarvená voda začala bublat. Přisypala do ní pár suchých kousků byliny achaemenis a ještě kousky dřevěné kůry.


"Co to děláš?" zeptal se zvědavě Michael a nakukoval do kotlíku.
"Připravuju speciální lektvar. Jestli jsi mág, projeví se to, jestli ne, tak začneš mít vidiny. Být tebou, ještě bych si rozmyslela, jestli je ta historka pravdivá," řekla Keya a podívala se na něj, "lidé říkají, že vidiny jsou tak děsivé a doprovázejí je strašlivé bolesti, že by v tu chvíli raději zemřeli a upálení v pekle by proti té bolesti bylo vysvobozením." Její chladný hlas se ke konci věty změnil v šepot. Když si její slova přebral v hlavě, což netrvalo ani pár vteřin, ucukl a doufal, že mu matčina kamarádka nelhala. Najednou si nebyl vůbec jistý, jestli je mág. Přestože měl v minulosti už nesčetněkrát pocit, že se jeho magická podstata projevila, najednou si nebyl schopný vzpomenout ani na jediný moment ve svém životě, kdy se mu stalo něco zvláštního, podivného… magického.
"Tak co? Nechceš si svůj příběh rozmyslet?" zeptala se Keya s posměšným úšklebkem a naposledy směs v kotlíku zamíchala.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Penelope Carolin Olivier Penelope Carolin Olivier | Web | 16. prosince 2012 v 11:41 | Reagovat

Ach... Zapomněla jsem napsat komentář, díky za připomenutí. ;)
Líbí se mi to, moc... :D Hlavně ten popis. Miluju popisy! A Michael je mi čím dál víc sympatičtější, jen mi Keya přijde citově nějak rozpolcená, což je možná účelem. :)

2 Juliet Rocks Juliet Rocks | Web | 9. února 2013 v 20:49 | Reagovat

Konec naprosto dokonalý. ;) A souhlasím s Penny. (Zase. :D) Keya mi přijde trošku... Jednou  tak a jednou tak. (Třeba s tím, jak mu věří a pak najednou zase ne.) Ale podle mě se to po takovém šoku dá pochopit - vidět svoje rodné místo totálně zničené... Ani jednoho známého člověka - 100% chápu, že se nechová jako normálně. A Michaela zbožňuju! :D :))) A doufám, že přidáš další kapitolku brzo. Kvůli mě...? Prosím. :) A myslím, že mág bude, ale uvidíme. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama