7. Setkání

23. srpna 2013 v 11:00 | Natalie/Surynka |  Život je boj
Tak a máte tu další kapitolu. Jen nevím, jestli zase na nějakou dobu nebude poslední. Nechci strašit a rozhodně tím nechci říct, že mám další zásek, ale dneska přijíždí návštěva ze Slovenska, mamčina kamarádka a té i dcera (ta je zas mou kamarádkou), takže se jim budu musetvěnovat a zůstanou tady buď do úterý, nebo do pátku, čmž bych neměla čas na psaní. NO a pak už jen jeden víkend a škola. Takže vás chci pro jistotu připravit na to, že další kapitolu bych zřejmě psala déle. Jinak se mi podařilo sehnat si někoho na dopisování. No.. někoho :D Juls. Sice už se známe přes FB a jednou jsme se i osobně viděly na křtu mé povídky, i když to jsme spolu kvůli nedostatku časuprohodily jen pár slov, ale stejně si myslím, že ještě pořád toho o sobě nevíme tolik, aby ty dopisy úplně pozbyly smyslu. Hlavně mně se psaní a posílání dopisů líbí. Má to své osobní kouzlo a strašně mě mrzí, že dneska vlivem všech těch sociálních sítí už pomalu mizí. Jasně,facebook a skype a nevím co všechno je strašně praktická věc. Jenže ta technika nás ovládá tak, že lidi pomalu ani neuměj psát vlastní rukou a brzy snad i zapomenou, k čemu slouží papír. Navíc, jak už jsem zmínila, dopis má v sobě takové zvláštní, osobité kouzlo. Navíc se v něm odhaluje jedna část pisatele. Nemyslím to, co do dopisu napsal, myslím rukopis. Ten je totiž asi jako otisk prstu, nezaměnitelný a jedinečný. Jsem zvědavá a těším se na první dopis, který mi má poslat Juls, a baví mě, že nevím, kdy přesně dopis dostanu :D
Kapitolu chci věmovat Julliet, protože se hned aktivně vyjádřila k předešlé kapitole a "můžeš to brát jako poděkování za souhlas s dopisováním" :)

A ještě bych vám ráda něco ukázala. Juls vytvořila fanart na ŽJB, takovou další ikonku. Komě toho, že bude v téhle kapitole místo té klasické ikonky, tak ji ještě budete moct najít v Info atp. Díky Juls!







Ráno ji probralo cinkání hliněnými talíři. Nespokojeně zamručela a převalila se na druhý bok.
"Dobré ráno, ospalče," pozdravil ji Michael s úsměvem. Keya mu odpověděla dalším zamručením, opatrně se posadila a zírala před sebe. "Jsi ponocovala, co?"
"Hmm…" Dál zírala před sebe. Nesnášela rána po tom, co spala málo. Cítila se celá rozlámaná. "Snažila jsem se přijít na něco nového ohledně Srdce," řekla nakonec první srozumitelnou větu.

"A nemáš ho skutečně jen opatrovat?"
"Určitě ne," odpověděla mu, "ne v tomhle období, kdy král začíná porušovat svou vyhlášku, že mágové v pevnostech jsou v bezpečí. Srdce magie jsou tři, jako tři zakládající pevnosti… dvě Srdce by se tedy měla ještě někde nacházet."
"Pojď se nasnídat, pak určitě něco vymyslíme." Michael se na ni opět hezky usmál a Keya se dobelhala ke stolu. Po snídani se zašla projít ven. Byla ve stáji za koňmi a následně se rozhodla projít dolů k řece.

Ledová voda tiše šuměla a tu a tam bylo slyšet rozprsknutí vody o kámen. Na druhý břeh to mohlo být něco přes tři nebo možná i čtyři metry. Posadila se na kraj a smočila prsty levé ruky v řece. Zima jí nikdy příliš nevadila, proto neměla problém se sezením ve sněhu, což právě dělala. Klidně dýchala ten ledový vzduch, obohacený o vůni lesa, a přemýšlela. Pomalu přestávala počítat dny, které už strávila u Michaela. Dny, které ji dělily od poslední vzpomínky na Orentall a jeho obyvatele tak, jak vše znala. Až teď na ni dolehl ten šok, který utrpěla, když uviděla svůj zbořený domov. Když byla tam, snažila se zachovat relativně klidnou tvář, všechny svoje emoce skryla pod nepropustnou masku, aby Michael nedokázal zhodnotit, jak se cítí. Byla vyčerpaná, to bylo snad to jediné, co dala znát najevo, ale zbytek zamkla do komory v nejvzdálenějším koutě své hlavy. Jak teď naslouchala tichému životu lesa, kdy čas od času zapraskalo dřevo, řeka tiše hučela a občas šplouchla o kámen, a občas dokonce bylo možné zaslechnout nějaké zvířátko na jeho cestě rozsáhlým lesem, uvědomovala si, že musí své pocity dostat ven. Ať už cítila cokoliv, nemohla to v sobě dusit. Ale nešlo to. Nešlo jen tak na povel dostat ze sebe všechno špatné, co se v ní za posledních pár dní nahromadilo. Co jí ale v nastalé situaci vůbec nepomáhalo, bylo to, že zůstávala sama, jen s Michaelem, v chatrči. Musím mezi lidi.

"Mohla bych dnes jít do vesnice na nákupy já?" zeptala se Michaela, když se vrátila od řeky.
"Myslím si, že by ti prospělo ještě chvilku odpočívat… ta cesta na Orentall tě určitě dost zmohla a…"
"Myslím, že už jsem dospělá a natolik rozumná, že dokážu posoudit, co zvládnu a co ne!" odsekla Keya. Čekala, že jí odpoví jednoduché ano a ne že bude muset poslouchat přednášku o tom, co si on myslí, že je správné pro ni.
"Dobře," vyrazil ze sebe Michael hned, jak viděl, že se začíná vztekat, "ale trefíš tam?"
"To nemůže být až tak složité," řekla s vítězným úsměvem. "Pořád dolů z kopce, ne?"
"Jo," odpověděl se smíchem.

Keya byla ráda, že vyhrála. Byť se jednalo jen o takovou malichernost, jakou bylo to, kdo půjde pro další jídlo a další nezbytnosti. Za hodinu už měla osedlaného Oriona a chystala se vyjet. Michael jí zběžně zopakoval, co určit nesmí zapomenout koupit a snažil se jí vysvětlit cestu, pro jistotu, aby nezabloudila, ale Keya ho stejně moc nevnímala. Těšila se, až zase bude mezi lidmi, i když jen cizím, které v životě neviděla.

Vedla svého koně vycházkovým tempem, místy jen zlehka naklusala. Užívala si toho klidu. Už dlouho se nebyla projet na koni jen tak, bez potřeby se někam hnát a být v cíli co nejdřív. Dokonce i výprava na Orentall a hlavně zpátky k Michaelovi byla uhnaná, protože by je někdo mohl vidět. Rozhodla se, že zamíří víc vpravo, aby narazili na onu stezku, o které nedávno Michael mluvil, že by byla třeba ji otestovat, jestli je sjízdná i s povozem. Nebylo těžké cestu najít a Keya brzy věděla, že další cesta do Törbu už bude proveditelná i s povozem. Neuběhla ani hodina od chvíle, co vyrazila z chatrče, a už viděla první törbské domky. A ulice. A obyvatele. Opět civilizace.

Vjela do vesnice po hlavní cestě a snažila se vymyslet, kudy by se nejsnáze dostala na náměstí. Zcela ignorovala pohledy většiny vesničanů. Ti totiž měli přehled o tom, kdo bydlí v Törbu a v jeho okolí, věděla tedy přesně, koho by mohli očekávat, ale Keya pro ně byla někdo úplně nový. Nikoho nenapadlo, odkud by se tam mohla vzít. Nikdo si to ani nespojil se zvěstmi, že mladý Michael z chatrče v lese má zřejmě návštěvu, protože rázem nakupuje více potravin i ostatního zboží. Keya, zahalená ve svém dlouhém plášti a s kápí elegantně položenou na hlavě, tak, aby jí bylo vidět do obličeje a nebyly zakryty vlasy nad čelem, se usmívala na všechny strany a ty nejvíce udivené občany i pozdravila, čímž se jejich vyjevený pohled ještě prodloužil a brada málem spadla.
U nejbližší veřejné stáje, kam se umisťují koně, když jde jezdec nakupovat, do hostince či jen potřebuje více pohybu po vesnici, než mu skýtá jízda na koni, seskočila a společně s jedním zlaťákem předala koně jednomu mladému chlapci, který Oriona okamžitě zavedl dovnitř a nadšeně si zlaťák vkládal do kapsy. Takové peníze ještě neviděl.

"Vy jste zde nová, že ano?" zeptal se Keyy na trhu stařík, když si u jeho stánku vybírala bylinky a nějaké sušené jídlo.
"Ano, to je to tak poznat?" dotázala se s milým úsměvem dotyčná. Pobyt mezi lidmi jí dělal dobře. Stařík jen přikývl.
"Smím se zeptat, u koho pobýváte?" dál kladl otázky.
"Jak můžete vědět, že vůbec někde bydlím? Co když tudy jen projíždím a potřebuji zásoby na cestu?"
"Törb neleží na žádné z obchodních cest, je zapadlý v údolí a od hlavní cesty směrem ke královskému městu je vzdálen dvě míle. Nikomu, kdo by měl někam namířeno, by se nevyplatilo udělat si zajížďku sem," odpověděl pohotově a obsažně stařík.

Keya uznale kývla nad jeho pozorovacím talentem a také mu jej pochválila. Stařík se jen usmál a oznámil jí částku, kterou má za nákup zaplatit. Vložila si sušené bylinky a pár kousků sušených rajčat - aspoň jednou ti obyčejní lidé vymysleli něco užitečného, jak si prodloužit potěšení z určitých potravin - do koženého vaku, který nosila křížem pověšený na zádech a pokračovala dál. Michael jí řekl, že když zajde do určité malé uličky, najde tam někoho, kdo prodává výborné sušené i čerstvé maso a klobásky. Na ty již delší dobu měla chuť. Jak tak šla, zakopla o nějakého žebráka.

"Promiňte, moc se omlouvám." A hned začala ve svém měšci hledat pár drobných, které by žebrákovi hodila do čepice.
"To je v pořádku," odvětil žebrák, kterému přes tu hromadu otrhaného oblečení nebylo vidět do tváře. Keya se zarazila nad tím hlasem, někoho jí připomínal. Přidřepla si, a jak do čepice vkládala drobné, snažila se muži podívat do tváře. Přes obličej měl převázanou širokou šálu, protože dřepět celý den v této zimě na ulici rozhodně nebylo nic příjemného. Jediné, co tak Keya mohla vidět, byly oči. Oči stejně světlé, jako moře, které na svých cestách s mágy viděla asi tak třikrát.

"To není možné… Davide!" vykřikla a chytla žebrákovu tvář do svých rukou, aby mu hlavu zvedla více na světlo.
"Ke-Keyo?" David se s úžasem díval na ženu stojící před ním. Zíral jí do smaragdově zelených očí a nemohl uvěřit tomu okamžiku.
"Ty žiješ!" Keya se nemohla ubránit nadšení, každé slovo vykřikovala, až se po nich kolemjdoucí ohlíželi, většina znechuceně, proč ta krásně oblečená žena drží v rukou tvář toho špinavého žebráka, a pevně jej objala.
"Nemůžu uvěřit, že jsem tě tu potkal," řekl David, když se po dlouhé chvíli od sebe odtrhli. "Vypadáš nádherně, jako by se tě ani nedotkly události posledních dní."
"Měla jsem štěstí, víš? Ale co se stalo tobě? A přežil ještě někdo? Nevíš o někom dalším, třeba někde ukrytém?" Zasypávala Davida spoustou otázek, že zprvu nevěděl, na kterou odpovědět dřív.

David byl na Orentallu jedním z nejlepších mágů. Jak v oblasti kouzel, tak v obyčejném umění bojovat s klasickými zbraněmi. Společně s Keyinými rodiči se podílel na vzniku Sevillských vlků a v pevnosti byl velice vážený. A také obletovaný. Platil za jednoho z největších krasavců na Orentallu a každá holka se kolem něj motala, každá si přála stát se jeho přítelkyní a všem okolo ukazovat, že David si vybral právě ji. Jemu se taková pozornost líbila, ale nevyžíval se v ní a ani by mu nevadilo, kdyby se čas od času děvčata chovala i normálně a nesnažila se před ním předvádět.

Když bylo Keye patnáct a oficiálně ukončila povinné učení, chtěli rodiče, aby se zdokonalila. Chtěli, aby z jejich dcery vyrostl skutečně dobrý mág a chtěli, aby Keya byla schopná používat magii, ale i obyčejné zbraně. Proto se tedy dohodli se svým spolupracovníkem a v jistém ohledu i přítelem, Davidem, aby učil jejich dceru. Keye se líbil, ale vzhledem k tomu, že i ona chtěla být dobrá při soubojích, léčitelství a i v dalších odvětvích, zapomněla na jakékoliv předvádění se a soustředila se pouze na magii a boje.

To se na ní Davidovi líbilo. Dokázala se věnovat pouze povinnostem a nechovala se jako typická slepice. Nějak se tedy stalo, že jednoho dne se spolu procházeli ruku v ruce po hlavním náměstí a za rohem se líbali. Mladí muži uznale kývali hlavou, protože Keya se ani náhodou nemohla řadit mezi ošklivé a dívky pukaly závistí. David se tak nakonec zbavil řečí, že když mu je skoro jednadvacet, měl by se už poohlížet po nevěstě. Překvapilo ho, že najednou nikdo nic nenamítal na skoro šestiletý rozdíl, který mezi ním a Keyou byl.

Teď se na něj Keya dívala a nemohla tomu uvěřit. Z největšího krasavce se stala troska, kterou bez ostychu většina obyvatelstva Törbu přehlížela. Nechápala, jak se tak může člověk změnit za týden. Jeden týden a David dopadl tak, jak by nepřála nikomu, koho znala. Až na krále, tomu by přála všechno, co nebylo hezké.

"Nevím o nikom dalším. Vojáci spoustu lidí zabili a koho ne, toho někam odvezli. Ležel jsem schovaný pod nějakými spadanými trámy a modlil se, aby mě nenašli. Ve chvíli, kdy jsem si myslel, že je vzduch čistý, vylezl jsem a dal se na útěk, ale vojáci tam ještě byli a honili mě. Naštěstí… utekl jsem jim." Rychle jí převyprávěl svůj příběh a dál se na ni díval jako na zjevení. Nedokázal uvěřit tomu, že potkal někoho z Orentallu. Myslel si, že je snad jediný, nebo tak něco. Keya při jeho vysvětlování trochu posmutněla, ale hned to skryla, byla ráda aspoň za Davida a navíc nemohl vědět jistě, že nikdo další nepřežil.

"Pojď," řekla mu a postavila se s nataženou rukou k němu.
"Kam?" Nechápal David.
"Ke mně… tedy… ke mně a jednomu člověku, který mě zachránil, poskytl mi přístřeší a ještě se z něj vyklubal čaroděj."
"Cože? Já ti nerozumím," namítal.
"To je jedno," řekla Keya a pomáhala promrzlému Davidovi na nohy. "Půjdeš se mnou, opatříme ti šaty, boty a hned z tebe bude nový člověk a vezmu tě k Michaelovi, určitě se pro tebe najde místo." Nadšeně plánovala a na otázku, kdo je ten Michael, odpověděla, že to je ten muž, co jí pomohl při útěku z Orentallu a hned mu převyprávěla celý průběh svého úprku z domova. O jediné věci pomlčela, o Srdci magie.

Zbytek její návštěvy Törbu se točil kolem zaopatření zásob jídla - musela toho koupit víc, když teď měli mít o jeden hladový krk navíc - a také museli sehnat Davidovi nějaké věci. Švec i krejčí měli ohromnou radost, že jim někdo udělal takovou tržbu a ani nepátrali po tom, kdo je ta krásná žena a proč s sebou všude tahá žebráka.

Když vyšli z vesnice a zmizeli za prvními stromy lesa, vyndala z jedné cestovní brašny nějaké nové oblečení a hodila ho Davidovi.
"Tu máš, obleč si to, ať nepřijedeš jak žebrák, ale jako mág."
"To nejde, vždyť to zašpiním," namítal David. Byl nesmírně rád, že Keyu potkal. Nikdy by nevěřil, že by byl rád za to, že do něj právě tahle holka kopla.
"To je jedno, máš toho víc a tohle pak vyperu… navíc, na koni pojedeme oba a já nebudu sedět za člověkem s tak strašným oblečením, které se spíš dá pokládat za kusy hnusného hadru," odsekla s úšklebkem. Tohle byla ta stará Keya, kterou David znal.
Hned se dal do převlékání a ani ho netrápilo, že se Keya dívá. Ve chvíli, kdy se blížil ke kritickým oblastem, se otočila k Orinovi a něco mu šeptala. Nepřišlo jí správné dívat se na muže, se kterým poslední rok už neměla nic společného. V jejích šestnácti se rozešli. Jak už to tak bývá, tak kvůli jiné. Tím, že na Orentallu žila uzavřená společnost, bylo všechno těžší. Odolávání pokušení i snášení následků.

V hostinci se slavil úspěch ohledně vyvinutí nového kouzla na léčení zlomenin, které by tolik nezatěžovalo celé tělo. Hojně se pilo a slavit chtěli všichni, i lidi, kteří se na vymýšlení kouzla nepodíleli. Bylo to pochopitelné, jednalo se o další postup v magické vědě, ale jak do sebe všichni lili alkohol a ztráceli zábrany, stávalo se mnoho špatného. Keya, která asistovala u složitějšího porodu štěňat Sevillského vlka, se rozhodla na chvíli podívat na oslavu. Vzala to zkratkou zadní uličkou a na rohu uviděla Davida, jak se líbá s nějakou prsatou brunetkou. Tehdy se strašlivě pohádali a další týden bylo nebezpečné nacházet se tam, kde se ti dva náhodou potkali.

Časem přišli na to, že David v tom celém byl téměř nevinně. Ta bruneta se totiž vsadila s kamarádkami, že ho Keye přebere. Ve večer oslavy pomáhala s obsluhováním v hostinci a do Davidova pití nasypala jakýsi prášek, který ho měl úplně pobláznit a odbourat veškeré jeho zábrany. Po tomto odhalení byla bruneta všem v Orentallu jen pro smích, ale Keya se k Davidovi vrátit nechtěla.

"Oba víme, že máš rád všechno nové a krásné a máš sklony k podvádění…"
"Nikdy jsem tě vědomě nepodvedl!" bránil se David.
"Ale jiné holky ano a kdo podvede jednou, udělá to znovu. Podle mě by teď bylo lepší nechat to tak, jak to je. Když se třeba jednou zase rozhodneme, můžeme být spolu," navrhla mu.
David se zprvu bránil, ale pak souhlasil a zůstali s Keyou přátelé, čehož oba využívali. Měli spoustu partnerů a často je střídali. Ať už ale udělali cokoliv, jejich přátelství bylo nedotčené a říkali si, že to snad funguje líp jak jejich partnerství.

"Hotovo!" vzkřikl David, když skončil s převlékáním a Keya se k němu otočila. Měl na sobě jednoduché kalhoty, bílou halenu a kožich nevalné kvality. Měl obuté vysoké boty, podobné těm, které nosili všichni v Orentallu. S jedinou výjimkou, ty orentallské byly kvalitnější.
"Páni, tohle už je tomu starýmu známýmu Davidovi podobnější," hvízdla Keya a přistoupila k němu. "Ujmeš se řízení?"
David se vyšvihl do sedla a za ním se vyškrábala Keya. V duchu děkovala tomu, že při cestě do Törbu Oriona šetřila, jinak by nevěděla, jak by unesl ji, Davida, nákup a ještě zvládl místy i nacválat. Keya ale Davida brzdila a pokaždé ho upozorňovala, že jí nesmí koně příliš uhnat a že se musí držet cesty. Brzy dojeli k chatrči.

"To je dost, že jsi tady, už jsem si říkal…" Michael se zarazil, když při východu z domku uviděl u koně o jednu osobu navíc.
"Michaeli, tohle je David, můj… eh… kamarád z Orentallu. Davide, tohle je Michael."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Juliet Juliet | 26. srpna 2013 v 8:24 | Reagovat

Ahoj Sury! Jen jsem ti musela napsat, že jsem si přečetla úvod a moc mě potěšil! Tolikrát zmíněné moje jméno... Abych z toho nezpychla! :D :))) Akorát musím letět na kurz španělštiny, tak si kapču snad stihnu přečíst někdy během dne, doteď jsem byla u Emmi s Ills, tak proto jsem ještě nečetla. Ale moc se těším!!! :)))

2 Juls Juls | 26. srpna 2013 v 21:05 | Reagovat

YES! Naprosto totálně luxusní! :D Ty mrško! Připravila sis pro nás pěkný milostný trojúhelníček! :D Ale zatím fandím Michaelovi, i když mi přijde David vážně fajn. Nejluxusnější věta kapči: "Nikdy by nevěřil, že by byl rád za to, že do něj právě tahle holka kopla." :D A v téhle ti jen vypadlo písmenko: "mezi lidmi, i když jen cizímI". ;) Kapitolka se mi moc líbila a děsně moc a moc děkuju za věnování. Těším se na další. :)

3 Juls Juls | 26. srpna 2013 v 21:08 | Reagovat

[2]: PS (Promiň, že jsem to nenapsala do předchozího, zapomněla jsem. :D) Stejně jako Keya jsem i já byla nadšená, že na chvilku "vypadla" z chatrče. Jakože jak tam je s Michaelem je super a zajímavé, ale tou cestou a popisem vesnice jsi to hezky "okořenila" a ještě si Keya dovezla něco, čím rozhodně "okoření" i příští kapitolky. :)))

4 Hakky Life Hakky Life | Web | 2. září 2013 v 23:12 | Reagovat

Já bojovala dlouho s nechutí psát, ale nakonec jsem zase začala ... Kapitola je úžasná, dlouhá takové mám ráda! :) Fakt pěkné těším se na další kapitolu.

5 Juliet Juliet | 21. září 2013 v 18:54 | Reagovat

Ale no tak Sury!!! Co mi to děláš? :( Já vím, že občas to prostě nejde, nebo není čas, ale uáá... Jestli tě zájem podpoří, tak já se ho tady snažím projevit v plné míře! CHCI POKRAČOVÁNÍ! :))) A nejlíp hned! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama