Listopad 2013

Citronové muffiny

30. listopadu 2013 v 18:02 | Surynka |  Recepty
S povídkami to vypadá bledě, další díl k ŽJB se mi nějak nedaří vytvořit a těžko říct, jestli na něj v nejbližší době najdu čas. Volného času sem v poslední době měla tak málo, že i dopis ro Juls jsem napsaka včera - měsíc po tom jejím. Snad jej v průběhu týdne odešlu - už by bylo na čase. No ale... když se mi teda nedaří tvořit ísemně, alespoň v kuchyni jsem si pohrála a připravila takovýhle jednoduchý dezert. Muffiny jsou poměrně dost známé pečivo, takže nepotřebuje nějaký úvod.

Našla jsem zajímavý web, kde sice nejsou ani zdaleka všechny recepty na muffiny, ale je jich tam alespoň tolik, abych si mohla vybrat, co utvořit. Na víkend jsme měli svolanou menší rodinnou slavnost a já se ujala úkolu vymyslet dezert. Citronové muffiny jsem předtím už jednou dělala a všem chutnaly, protože díky citronu nebyly tak přeslazené. No a že se jednalo o rodinný oběd, musela jsem to prezentovat nějak slavnostněji. Takž zde máte k dipozici recept na dobrotu, kterou si pochvalovali všichni.





9. Pravda se ukáže

7. listopadu 2013 v 2:13 | Surynka |  Život je boj
Musím říct, že devátou kapitolu jsem začala psát hned dalšího dne od zveřejnění "osmičky" a psala jsem ji pomalým (vlastně místy spíš nulovým) tempem celý den. Ale, jak už to u mě tak bývá, múza se objevila v nočních hodinách, takže kapitola byla dopsána 1.11. v 1:51... nějak moc jedniček, co? :D Snad mi to přineše štěstí v dalším tvoření. Je dost logické, že jsem se nerozhodla vám to sem vrazit hned a chvilku si počkala. Jednak jsem utvořila nějakou pěknou mezeru a sobě jsem tak nahnala čas, který jsem mohla věnovat úpravám. Tuhle kapitolu jsem totiž psala za zvuku svižné hudby, takže podle toho možná mohlo vypadat i popisování :D Proto jsem se rozhodla to překontrolovat. Doufám, že se to bude líbit. Oblíbenec Michael tu sice ještě nedostal prostor, ale přeneseme se do míst, kde jsme dlouho nebyli. Varuji vás, kapitola je plná zvratů, tak doufám, že pak uvidím komentáře ;) :D

Kapitolu bych chtěla věnovat Juls, která je věrnou čtenářkou téhle povídky, neustále kotroluje blog, jestli náhodou nepřibyla nová kapitola (ačkoliv ve většině případů je pravděpodobnější, že nepřibyla, než-li přibyla) a pořád komentuje a svým způsobem mě i žene do dalšíh psaní. Moc jí za to děkuji, takže Juls, takhle kapitola je celá pro tebe ;)







Zmatek

1. listopadu 2013 v 21:35 | Surynka |  Kresby
Poznámky: Článek původně zveřejněn 22. srpna 2013 v 20:13 na nataliepey.blog.cz. Komentáře jsem se rozhodla přepsat sem, abych o ně nepřišla.


Při nedávném poklízení pokoje jsem narazila na další ze svých čmáranic, které jsem vytvářela, když jsem se nudila. Nejedná se tedy o žádné mega dílo, ale stejně to sem chci dát, protože... z určitého úhlu pohledu to není až tak marné a možná by se to svým zůsobem dalo považovat za nějaký umělecký záměr :-D. Takže vám ráčím ukázat věcičku kterou jsem kreslila jenom proto, že jsem měla volný čas a nudila se.

Ocením nějaké komentáře :-)



Čmárání z nudy

1. listopadu 2013 v 21:11 | Surynka |  Kresby
Poznámky: Článek původně zveřejněn 1ý. května 2013 v 14:36 na nataliepey.blog.cz. Komentáře jsem se rozhodla přepsat sem, abych o ně nepřišla.



Po hodně dlouhé době jsem vzala do ruky pastelky a takhle to dopadlo. Bolela mě hlava a bylo mi celkově špatně (v současné době nic tak neobvyklého) a nešla jsem dva dny do školy. Že mi hlava třeštila jako by mě do ní někdo praštil kladivem, nemohla jsem používal počítač do takové míry,jak jsem zvyklá a nezbylo mi nic jiného, než starý dobrý papír a pastelky. Vlastně jsem strašně dlouho nekreslila a je to vidět. No vlastně... tady jsem se ani nesnažila. Prostě jsem si čmárala a vybarvovala, pročistila si hlavu a nějak ignorovala, co to vlastně kreslím. Jen u něčeho z toho, co vám tu ukážu, jsem schopná aspoň trochu vysvětlovat význam. Ale to je vlastně jedno. Kreslila jsem a to je hlavní. V poslední době jsem totiž začínala mít strach, že jsem kreslit zapomněla. A možná je to pravda, posuďte sami ;)

10.5.2013



Když to nazvu NESPOUTANOST, snad nebudu tolik od pravdy.



Ideál ženské krásy se vždycky vznáší někde nad námi a těm, které ho chtějí dosáhnout, se možná zdá nedosažitelný.



Taková moje znuděná variace na egyptské Vševidoucí oko.





Lauren Weisberger - The Devil wears Prada

1. listopadu 2013 v 20:48 | Surynka |  Recenze na knihy
Poznámka: Článek původně zveřejněn 16. srpna 2013 v 10:39 na nataliepey.blog.cz.






NÁZEV: The Devil wears Prada (česky Ďábel nosí Pradu)
AUTOR: Lauren Weisberger
NAKLADATELSTVÍ: HarperCollins
POZNÁMKA: čteno v anličtině, proto ten originální název







Kdo je aspoň trochu filmový fanatik či fanoušek Meryl Streep nebo Anne Hathaway a nebo člověk milující módu, jistě bude znát film Ďábel nosí Pradu. Já jsem na tom byla stejně, film mi učaroval. Nablískaná auta, bohatství čouhající na vás zkaždého rohu a obyčejná holka, která chtěla ve velkém městě udělat terno. Klasický příběh, ale svým provedením zajímavý. Věděla jsem, že předlohou filmu byl stejnojmenný bestseller, nejprve vydáván na díly deníkem The New York Times.

Nejprve však trochu přiblížím děj. Hlavní hrdinkou je Andrea Sachs, která pochází z malého města, ráda by se stala spisovatelkou, tudíž jí přijde logické se pro začátek ucházet o místo v nějakých novinách v New Yorku. Nejlépe v The New York Times, což je pro začátečníky nemožné. Je to obyčejná holka, která nijak neřeší módu, není povrchní a chce klidnou práci a volný čas strávit se svým přítelem a kamarády. Na pohovor ji pozvou z módního, vysoce ceněného časopisu Runway, kde okouzlí - bůhví čím - a je přijta jako mladší osobní asistentka Mirandy Prestley, šéfredaktorky Runwaye. Miranda je ďábel, když není po jejím, nastává peklo. Stačí, když se jediným, drobným detailem odchýlíte od toho, co očekává (například jen skleničku chlazené perlivé vody Perrie po její levici), ponesete následky. Andrea ví, že vydrží-li u téhle dračice rok, dostane práci kdekoliv si zamane, proto je ochotná do tohoto pekla vstoupit, i když nečeká, jak těžké to bude. Ale má práci, za kterou by milióny dívek vraždily.

Chtěla jsem si onu filmovou předlohu přečíst a nejlépe v originále, abych to mohla dobře posoudit a nemuset vinu svalovat na překladatele. Většinou to mám jen jako omluvu na "co by kdyby", jenže tady to holt byla pravda. Že příběh v knize se liší od filmu, to mě zamrzelo, za to však kniha nemůže. Za co ale může, je celkový dojem. Lauren zde používá celkem jednoduchou formu angličtiny, což sice může ocenit člověk, který se anglicky jen učí a vše bez problmu pochopí, ale na plnohodnotnou knihu je to trochu málo. Kdyby se však mělo jednat o zjednodušené vydání knih, jako to třeba dělají v Penguin readers, nebylo by co vytknout.

Dále mě zamrzelo užívání jednoduchých vět, rozvitá, složitější souvětí zde najdete minimálně a rychlost, s jakou děj postupoval. Většinou se jen lačně táhl, přečetly jste několik stránek plných "okecávaček", abyste pak zjistili, že zrovna tato pasáž je pro celkový příběh zcela nepodstatná. Naopak v místech, kde by se dlouhé okecávání hodilo, vám autorka předhodila situaci jen s minimem vysvětlení. Co se v tu chvíli honilo hrdince hlavou naznačila Lauren jednou dvěma větami a podrobnosti si asi máte domyslet sami. Co bylo zcela nepochopitelné a na hlavu postavené, byly některé myšlenkové pochody Andy.Občas jste si říkali, že asi skutečně pochází z vidláková, protože její uvažování bylo nelogické.

Dalším zklamáním bylo, že moment, kdy se Andy rozhodne upustit od svého "jsem tak povýšená nad módu a podobné přízemní starosti" a rozhodne se požádat o pomoc s novým šatníkem a líčením a celkovým out fitem, tu neby popsán nijak zvlášť. Prostě zašla někam do oddělení s módou, vyfasovala pár oblečků, nějaké botky, a pak přišla do práce jako by se nechumelilo. Člověk by předpokládal, že situaci, kdy se hlavní hrdinka rozhodne změnit, autor popíše víc detailně a barvitě, ne že to zahrne do chodu běžného dne a čtenář to ani nepostřehne. Samozřejmě jsem ani neočekávala, že by zde byla popsaná scéna z filmu, která vypadá trochu absurdně, ale zlatá střední cesta by se hodila.

Naopak jsem na knize ocenila, že autorka se snažila více hrát čtenářům na city, přidávala spoustu příhod, které se jistě staly spoustě běžných lidí, což vám mohlo celý Andrein příběh přiblížit, jenže... opět to nebylo nijak dotažené. Prostě se to stalo, Andrea popisovala, jak se cítila provinile, pak tam zašla, nějak se to vyvrbilo a konec.

Celkově bych to zhodnotila tak, že filmaři asi museli vařit z vody. Děj je takový plytký, vůbec nemá rychlý spád a jediný okamžik, který tomu celému dodá život, je chvíle, kdy Andrea řekne Mirandě "fuck you", toť vše. Krásně je ale popsán její život po odchodu z Runwaye. Rozhodně knihu nehodnotím záporně proto, že to prostě není jako film, ale když vidíte způsob, jakým je natočen daný snímek a jak geniálně působí, logicky očekáváte aspoň stejně tak dobrou knihu, ne-li lepší, vždyť... kniha je vždycky lepší než film! No... bohužel, tady se jedná o onu výjimku potvrzující pravidlo. Nelituji, že jsem si knihu koupila, procvičím si na ní angličtinu a jedná se o skvělý doplněk filmu, ale člověk má pocit, že kniha byla stvořena až po natočení filmu a to pouze jen tak, bez nějaké valné péče. Trochu mě zaráží, jak se mohlo jednat o bestseller, ale možná jen nejsem ten správný čtenář. Možná jen neumím ocenit tento styl psaní, který mi ani jako styl nepřipadá, protože ona jednoduchost, skoro primitivita, s jakou je kniha napsaná, mi jednoduše nesedí

Černé slunce

1. listopadu 2013 v 20:43 | Surynka |  Recenze na knihy
Poznámka: Článek byl původně zveřejněn tady 11. ledna 2013 a následně po přesunutí zveřejněn 13. března 2013 v 18:17 na nataliepey.blog.cz.


Druhý díl ze série knih od Grahama Browna. První díl (Černý déšť) se u mě těšil skutečnému nadšení, proto jsem se nemohla dočkat, až vyjde další pokračování. Našla jsem jej pod stromečkem a během necelých tří dnů jsem už knížku odkládala s tím, že jsem si přečetla další skvěle popsaný příběh.

V minulém (a vlastně prvním) díle jsme se setkali s Danielle a Hawkerem v Amazonském pralese, odkud si přivezli podivný kámen. Ti dva se potom rozloučili a, zatímco Hawker se zase začal potulovat po světě, daleko od hranic USA, kam má zakázaný vstup, Danielle přivezla do NVI svůj objev. Zjistilo se, že se nejedná o kámen v pravém smyslu slova, ale spíš by tomu seděl popis "stroj z budoucnosti". Jeho signály odpočítavají do 21. prosince 2012 a je možné, že to není jediný kámen svého druhu a jeslti je to pravda, je třeba najít i jeho "sourozence".


Na začátku knihy je Danielle s profesorem McCarterem někde v Mexiku a snaží se o kamenech a jejich existenci zjistit něco víc. Při výstupu na horu jsou však přepadeni a únosci s sebou vezmou Danielle. McCartera si nevšimnou z důvodu, že se domnívají, že je po smrti. To ho zachrání, ale stejně se následující týdny nemůže pohnout a je v péči šamana, který mu na jeho zraněnou prostřelenou nohu nemůže zajistit skutečné léky.

Ředitel NVI, Arnold Moore, zjistí, že Danielle unesli do Honkongu lidé jistého boháče Kchanga, a proto jede do Afriky najít Hawkera a požádat ho o pomoc. Je to tak trochu ilegálně, protože sám prezident, který ví o všem, co se děje v NVI, to zakázal z důvodů napjatých vztahů s Kchangovou zemí. Moore se proto rozhodne jet za Hawkerem na vlastní pěst a zafinancuje celou záchrannou akci ze svých úspor.

Hawker se tedy vydává zachránit Danielle, která je schovaná v Kchangově soukromém "gulagu" pod mrakodrapem. Tam se také seznámila s jistým Petrovovem, který měl pro Kchanga unést ruského chlapce Jurije, na němž se dělaly testy. Kvůli nehodě na lodi se Petrov dostal moc na sever a Kchang s edomníval, že se mu i s Jurijem pokusili utéct. Proto je tam uvěznil. Během záchranné akce přežije z vězněných jen Danielle a Jurij, kterého od té chvíle berou s sebou. Zjišťují, že důsledkem testování je velmi citlivý na jakýkoliv magnetismus, proto vycítí kameny. Opět je čeká dlouhá a namáhavá cesta spojená s odkazem z budoucnosti a opět musí během toho všeho před někým utíkat. Kchang se totiž nechce vzdát a chce mít kameny pro sebe, věří, že ho vyléčí ze svalové dystrofie.
Jediné, co mi snad na knize vadilo, bylo, že se ve spoustě myšlenek schodovala s prvním dílem. Tam například byl "úhlavním nepřítelem" miliardář, stejně jako tady. Přišlo mi, že se to tak nějak točí v kruzích. Spousta věcí mohla být odlišná, ale Brown se nesnažil vymyslet něco jiného. Když už ale musel i do tohoto dílu zapojit miliardáře, musí se cenit fantazie. Zatím co v prvním díle šelmiliardář čistě po zisku finančním, Kchang to dělal ze sobečtějšího důvodu, své nemoci. Svalové dystrofii se totiž snažil zabránit pomocí elektrošoků a ty kameny měly v sobě víc energie, než si kdokoliv dokáže představit.

Oceňuju, že Brown stále dobře vykresloval vzájemné vztahy Danielle a Hawkera. Jako bych cítila jak to mezi nimi jiskří a přestože se naskytlo pár příležitostí, autor nedopustil, aby se ti dva spolu vyspali. Má pravdu, je ještě brzo. Kdyby se k tomu dostali ve druhé knize, co by se pak dělo v těch dalších? Už by to zaručeně nebyla taková zábava.

Musím říct, že autor dokáže opravdu dobře uhodit na tu ženskou část. Dokonce i já, která nejsem příliš romantická a v podstatě odsuzuju červenou knihovnu, jsem si pořád přála, aby ti dva skončili spolu a tajne jim fandila. Dokonce když se objevil Daniellin bývalý přítel Marcus s žádostí o ruku, myslela jsme jen na to, aby to Hawker nezjistil. Samozřejmě, že to zjistil a protože neznal Danielinu odpověď, zklamaně odešel. Takže se Brownovi musí do úspěchů připsat to, že dokáže v jedné knize smíchat tolik žánrů, dějů a pocitů a ani vám to nepřijde přeplácané.

Co mě trochu mrzelo, i když mi bylo jasné, že to tak dopadne, bylo, že Jurij na konci umře. Je to kruté, zvlášť, když zjistíte, co se stalo. Důvod a způsob smrti schválně neprozradím, aby vás čekalo taky nějaké překvapení, ale u Browna se cení i tahle chvíle. Bylo to smutné, ale v podstatě vám nedal prostor ke smutku, nemáte pořádně prostoru k tomu si uvědomit, že postava, na které by vám mělo záležet (stejně jako na všech důležitých postavách), umřela. Na jednu stranu musím říct, že mi to ani nevadilo. Přitom mě většinou zamrzí smrt nějaké postavy, na druhou stranu si myslím, že tomu mohl věnovat víc času. Víc, než větu "...bylo toho na něj moc." a tím ukončit celé téma jménem Jurij.

Když si proberu knihu jako celek, musím říct, že jsem z ní úplně nadšená. Je plná akce, zbraní, krve a všeho, čeho byste od napínavé knihy čekali a stejně, jako jsem doporučovala Černý déšť, doporučuju i Černé slunce. I tahle kniha opět zanechává ve vás myšlenku na naši civilizaci. Černý déšť nutil lidi se zamyslet nad ekologičností svého chování vůči přírodě a Černé slunce vás přesvědčí k tomu se zamyslet nad tím, jak to vlastně bylo s Mayi. Jestli se skutečně setkali s někým z budoucnosti (jak nad tím uvažuje spousta specializovaných lidí ve svých - občas vědeckých - knihách) nebo jak to vlastně bylo.


zdroj fotky: Knižní klub

Pavučina lží

1. listopadu 2013 v 20:33 | Surynka |  Čtenářský deník
Poznámka: Článek byl původně zveřejněn tady 11. října 2012 a následně po přesunutí zveřejněn 13. března 2013 v 18:15 na nataliepey.blog.cz.


Další knížka, kterou vám tu představím, je kniha od Dana Browna. Kdo v rubrice Knihy četl už i dřív, tak si možná vzpomene na Da Vinciho kód, který je v rubrice jako první a je to Brownova asi nejslavnější kniha.

A už to, že Da Vinciho kód (jedna z nejúžasnějších knížek) pocházel právě od něj, mě donutilo si tuhle knížku vypůjčit od spolužačky. Přes pět set stránek jsem měla přečtených za pět šest dní (ale knihu jsem u sebe měla asi tři týdny, protože zkrátka nebyl čas a musela jsem čtení kouskovat) a odnesla jsem si spoustu nových informací.

***

Rachel Sextonová pracuje jako rešeršistka pro Národní výzkumnou organizaci (NRO) a je jedna z nejlepších. Ale tak, jako je úspěšná v profesním životě, má smůlu v osobním. Jejím problémem je její otec, senátor Sedgevic Sexton. Ambiciózní, egoistický člověk, který svou dceru vidí jedině jako možnost, jak ukázat obyvatelům USA, že na rodině mu záleží. Ve skutečnosti se s Rachel jen hádá, je pro něj bezvýznamná a kvůli své volební kampani na prezidenta USA chce, aby opustila NRO, které spolupracuje s Bílým domem a tudíž i se současným prezidentem Zachem Herneyem. Rachel svou práci miluje a odmítá se s otcem na toto téma bavit - jakoby se s ním bavila i o něčem jiném.

Jednou dostane zprávu, že se má setkat se samotným prezidentem, což se nezamlouvá řediteli NRO a Rachelinu nadřízenému, Williamu Pickeringovi. Jeho obavy jsou ale způsobené zcela odlišnými důvody, než jaké uvádí či jaké si Rachel představuje. Po menší rozmluvě nakonec odchází k helikoptéře, která ji má dopravit za prezidentem. Nikoliv do Bílého domu, ale na ostrov, kde sídlí NASA. Tam se Rachel dozvídá neskutečnou zprávu. NASA objevila meteorit, který by dokazoval existenci vesmírného života (zkameněliny obrovského hmyzu, které nejsou pozemské původu). Rachel tam má jet, jako jedná z nejlepších rešeršistek, aby ověřila všechny dané informace a nakonec s nimi seznámila prezidentův tým. Odlétá tedy na Milneský šelf, kde zrovna probíhá proces vyprošťování meteoritu z ledu a seznamuje se s oceánologem Michaelem Tollandem, astrofyzikem Corkym, glacioložkou Norou, velitele NASA Ekstromem a s hromadou dalších lidí. Tady teprve začíná celý její příběh. Po pár "omylech" zjišťují Tolland, Corky, Nora a Rachel, že všechny informace moc nesedí. A vypadá to, že meteorit pod ten led někdo vpravil uměle. A to jsou jen pár kroků od zjištění další, mnohem závažnější informace. A přesně kvůli tomu, že by mohli objevit něco, co má zůstat tajné, se je snaží někdo zabít. Nora útok nepřežije a Tolland, Corky a Rachel se zřítí na kusu ledu do oceánu. Díky speciálnímu vybavení dokáží přežít delší dobu, než kdyby jej neměli, ale není jediný způsob, jak by se dostali zpátky na pevninu. Rachel napadne jediná věc, která by je mohla zachránit. Začne speciální sekyrkou, kterou měla připnutou na opasku, mlátit do ledu v určitých intervalech a její SOS zprávu zachytí jakási ponorka. Její posádky vytrhne naši "zmrzlou" trojici ze spárů smrti a Rachel se podaří spojit s Pickeringem, kterému oznámí události posledních pár hodin. Ten pro ně nechá poslat vrtulník. Později v letadle se všichni snaží zamyslet nad dosud zjištěnými informaci a při přesedání na další vrtulník plánují jet na Goyu, Tollandovu loď, kde si ověří pár věcí. Zjišťují, že celá ta "šaráda" s meteoritem byla fingovaná. Meteorit byl do ledu vpraven uměle a není vesmírného, ale oceánského původu a tavnou krustu (vrstvu, která se vytváří při průletu atmosférou) tam někdo vyrobil uměle díky speciální zbrani, která se teprve testuje. Lidi, kteří chtěli Tollanda, Corkyho a Rachel zabít na šelfu je vystopovali a dostávají se na Goyu. Ten celý tenhle útok nepřežije, ale naše trojice ano a mají tak možnost všechno říct prezidentovi, který o podvodu nic nevěděl. A přitom to byla přesně ta informace pro národ, která měla podpořit jeho kandidaturu, těžce ohroženou Sextonovými oprávněnými a informacemi podloženými útoky na NASA, jehož vesmírný program prezident tak okázale podporoval. Rachel ale ve chvíli, kdy si myslela, že právě prezident a Bílý dům poslal ty vrahouny, posílá faxem všechny podklady o falešnosti meteoritu svému otci, který je chce na poslední velké tiskovce ukázat lidu a zdiskreditovat prezidenta. To se ovšem nepodaří. Mezitím se totiž Rachel dostane k prezidentovi a všechno mu vysvětlí. Dokonce i to, že Pickering patronem vrahounů. Všechno dobře dopadá, Zach Herney bude určitě zvolen prezidentem, protože Sextona zdiskreditoval sexuální skandál a Rachel se dává dohromady s Tollandem.

***

Na knížku mám pozitivní názor. Byla napínavá, překvapivá, měla celkem rychlý spád, nikde to nezadrhávalo. Co mi občas vadilo, byly ty profesionální "přednášky" minimálně na stránku a půl. Vím, že pro pochopení děje to bylo důležité, ale kolikrát to bylo až otravné. No a ačkoliv je knížka opravdu moc zajímavá a doporučuju ji všem, kteří si rádi počtou něco "akčnějšího", kde nechybí přestřelky, vražda ani zákulisí politiky, plné podvodů a korupce, nemůžu se zbavit dojmu, že Da Vinciho kód byl lepší. A přitom u téhle knihy není třeba se tak soustředit, jako právě u Kódu. No, jedná se jen o osobní názor.

The picture of Dorian Gray

1. listopadu 2013 v 20:23 | Surynka |  Čtenářský deník
Poznámka: Článek byl původně zveřejněn tady 22. září 2012 a následně po přesunutí zveřejněn 13. března 2013 v 18:04 na nataliepey.blog.cz. 4 komentáře byly rovněž nejprve přesunuty odsud a datum je tedy již nedohledatelné.


Po delší době sem přidávám povídání o nové knížce, tentokrát se jedná o dílo Oscara Wildea, The Picture of Dorian Gray (Obraz Doriana Graye).


Některé z vás možná zaráží to, že jsem název knihy napsala anglicky, ale je to čistě z toho důvodu, že knihu jsem v té angličtině četla. A jedná se normální vydání, ne o "naučnou, zjednodušenou verzi", takže pozor! To, že jsem knížku zvládla přečíst a rozumět jí, už něco musí i znamenat! Ale nechci vás tu příliš unavovat zdlouhavým úvodem, takže rovnou začnu s výpisem děje knížky.


***


Kniha nás zavádí do prostředí vyšší třídy v devatenáctém století, kde se seznamujeme s bohatým a mnohdy i znuděným životem šlechty a výše postavených lidí. Dorian Gray, mladý muž, s naivitou někdy až dětskou, sedí pro portrét svého dobrého přítele, malíře Basila Hallwarda. Ten toto dílo považuje za svůj mistrovský kousek, kdy se mu povedla snad každá maličkost, každičký detail. Během dokončování portrétu seznamuje Basil Doriana se svým dalším přítelem, lordem Henrym Wottone, kterému se přezdívá Harry. Ten je zcela jiného založení, než Dorian či Basil. Věčné ironické poznámky a značně podivující přístup k životu jsou prakticky jeho podpisem. Basil se naučil chápat a respektovat Henryho poznámky, ale Dorian je všechny do jedné bere vážně, tudíž jej Henry vlastně kazil. Když je portrét dokončen, Dorian se při pohledu na tu svou dokonalou tvář přeje, aby obraz stárl za něj. Dny plynou dál a Dorian se spřáteluje s Henrym a řídí se jeho "radami". Basil se mu snaží vysvětlovat skutečnou Henryho podstatu, ale Dorian jej nechápe a poslouchá Henryho na slovo. Jednou se zamiluje do mladičké herečky téměř bezvýznamného městského divadla Sybil Vaneové a je rozhodnut si ji vzít, také proto pozvé své dva přátele do divadla na jedno z představení, kde Sybil hraje hlavní ženskou roli. Ale Sybil, která již poznala skutečnou lásku, tu k Dorianovi, ji pak nedokáže zahrát na scéně a představení dopadne zcela jinak, než si kdokoliv představoval. Po skončení představení všichni odcházejí zklamaní a Henry prohlásí něco, co Doriana přinutí uvědomit si, že Sybil vlastně zničila veškeré jeho představy a rozchází se s ní. Byl k ní krutý a jeho slova vyzněla tak, jakoby nikdy nemiloval Sybil, ale pouze její hraní, kdy se každý večer měnila v někoho jiného. Když se vrátí k sobě domů, začne přemýšlet nad tím, co udělala a nad ránem je rozhodnut zajít - samozřejmě v nějakou rozumnou hodinu - za Sybil a usmířit se s ní. K tomu ovšem nedojde. Další den přichází Henry, aby mu oznámil, že Sybil Vaneovou našli mrtvou v její zákulisí. Pro Doriana, který už je ale zkažený Henryho ironickými poznámkami, to však přijímá s chladnou tváří. Čas plyne dál a Dorian zjišťuje, že jeho vlastní tvář zůstává neměnná, ale tvář na portrétu se změnila. Obraz skutečně převzal úlohu stárnutí, navíc se v očích zračí krutost a na ústech už nehraje milý úsměv, ale zlý úšklebek. Dorian je zprvu v šoku, ale rozhodne se obraz pouze zakrýt. Léta plynou dál a Dorian je považován za jednoho z nejhorších vysoce postavených mužů v Anglii. Když do místnosti přichází on, spousta vznešených mužů odchází, ženy jsou po setkání s ním smutné, uražené, společností odvrhované, ale Dorianovi to starosti nedělá. Když se však jednou opět podívá na obraz, je zděšen a rozhodne se jej nechat přemístit do místnosti v podkroví, kam nikdo nechodí. A léta plynou dál a Dorian se dál projevuje jako krutý člověk. Dokonce i Basil od něj dal ruce dál. Když se však jednou večer střetnou na silnici, pozve jej Dorian k sobě a dozvídá se, že Basil má mít výstavu v Paříži, kam měl také ten večer namířeno, ale ještě předtím si chtěl popovídat s Dorianem. O životě, o jeho změně v chování k sobě samému i k ostatním, a také Doriana prosí, aby mu ukázal ten portrét, který kdysi odmítal ukázat veřejnosti a nyní by si to přál. Po menší hádce Dorian nakonec svolí a odvede Basila do místnosti, kde byl pod látkou skrytý ten nejkrutější a nenávistnější obraz, jaký kdy kdo stvořil. Basil je znechucen, vyděšen a překvapen a nechápe, co se stalo. Dorian mu to vše vysvětluje a strhne se hádka, po které z místnosti odchází jen jedna živá osoba, Dorian Gray. Posléze povolává muže, se kterým se kdysi dobře znal a žádá jej o pomoc, o zbavení se těla Basila Hallwarda. Muž přijímá pod podmínkou, že už o Dorianovi nikdy neuslyší. Ale příběh nekončí. Dorian se náhodně setká s Jamesem Vanem, bratrem Sybil a mužem, který se rozhodl zabít toho "otrapu", který zavinil smrt jeho milované mladší sestry. Dorian využije toho, že za těch osmnáct let nezestárl a přesvědčí Jamese, že není tím, kým se zdá být a James mu uvěří, i když jen na chvíli. Později se Dorian vydává s dalšími muži na hon v lesích, kde jeho známý zastřelí jakéhosi muže. Zprvu nikdo neví, o koho se jedná, ale Dorian zjišťuje, že mrtvým je James. Ten totiž Doriana pak sledoval a chystal se jej zabít, ale nestihl to. Dorian se ale necítí v klidu. Uvědomuje si své chyby a snaží se stát lepším, ale je příliš pozdě, a tak jednou v noci protne ulice bolestný výkřik a v podkroví je nalezeno tělo muže s probodnutým srdcem. Muž je starý, vrásčitý, na tváři náznak všech svých činů a vedle něj je jeho obraz takový, jakým byl těsně po dokončení.


***


Protože jsem knihu četla v angličtině, bylo to obtížnější a trvalo mi to o hodně delší dobu, než kdybych se dala do čtení knížky v češtině. Nechtělo se mi číst, a když jsem se do toho dala a začalo mě to bavit, musela jsem knížku odložit, a tak to bylo pokaždé. Ale tím, že byla psaná v anglickém jazyce, jsem během prázdnin nevycházela ze cviku, naučila jsme se spoustu nových slov i frází a vůbec si procvičila porozumění obtížnějšímu textu v cizím jazyce. Na knize jsou asi nejlepší dialogy a veškerá přímá řeč. Oscar Wilde je ale i expert na popisování okolí, děje a nálad, takže odstavců plných popisů míst, kde se příslušné postavy zrovna nacházejí, tam je spousta. Ke knize jsem se dostala díky kamarádce, která delší dobu pobývala v Americe, takže čtení v angličtině jí je bližší a i o trochu jednodušší, než například mně. Jsem ráda, že jsem si ji od ní půjčila.

No a kdo by měl zájem přečíst si o této knize z pohledu jiného člověka a přečíst si i pár citátů a úryvků z knihy, tak vám vřele doporučím TENTO článek na jednom z mých spřátelených blogů. Psala jej moje kamarádka, ke které si chodím pro rady, když nemám co číst.

Dracula

1. listopadu 2013 v 20:08 | Surynka |  Čtenářský deník
Poznámka: Článek byl původně zveřejněn tady 9. července 2012 a následně po přesunutí zveřejněn 13. března 2013 v 17:44 na nataliepey.blog.cz. 10 komentářů bylo rovněž nejprve přesunuto odsud a datum je tedy již nedohledatelné.


Další zajímavá knížka od Abrahama "Brama" Stokera. První románové zpracování upírské legendy. Vkus, ohled na legendy a znalosti vampyrismu! Kniha, která nepřetváří upíry k obrazu svému, ale ponechává jim přesně ty charaktery, které jsou dané legendami!


Kdo knihu nečetl, jistě o ní alespoň slyšel. Abraham "Bram" Stoker vytvořil dílo, jehož největší slávy se bohužel už nedožil.
Počet stránek knihy: 646
Počet stránek příběhu: 641

------

Jonathan Harker, právní koncipient, se vydává do Karpat na zámek hraběte Draculy, aby zde se svým klientem probral okolnosti koupě domu v Londýně a jeho nastěhování do míst pro Draculu dosud neznámých. Jak Jonathan projíždí Bystřicí, setkává se s lidmi, kteří jej křižují, darují mu růženec či jiné svaté drobnosti a upozorňují ho, že si zahrává se životem.
Nejprve si Jonathan všechno tohle vykládá jako nadměrnou pověrčivost, protože o hraběti Draculovi kolují zvláštní zvěsti, ale časem, jak se dostává stále dál, mu dochází, že na řečech obyvatel Bystřice přeci jen něco bylo.

Vozka, který má nadměrnou sílu, nepromluvil ani slovo a jediným gestem zastavil rozzuřené vlky a hrabě Dracula, který Jonathana přivítá v prázdném zámku s tvrzením, že je pozdě večer a služebnictvo má už volno… Od začátku se tam Jonathan necítil příjemně.

Draculovo úlisné chování, kdy vyzvídal až podezřele intenzivně informace o Anglii, fakt, že si při večeři k němu pouze sedl, ale sám nic nepojedl, jeho zvláštní zvyky, korunované naprostou intolerancí zrcadel v celém zámku, či jeho nepřítomnost v denních hodinách… Jonathan si to nejprve vykládá zvláštními karpatskými zvyky, ale když se jednoho dne dostane do zvláštní místnosti, kde se setká se třemi nádhernými ženami, zhmotněnými z prachu a uvidí, jak s nimi Dracula zachází… Když pak zjišťuje, že ve svém vlastním pokoji zamčen jako vězeň a uvidí Draculu, jak ze svého okna leze po zdi, jako by byl nějaká ještěrka… začíná mít strach.

Z přibližně měsíční návštěvy se stává pobyt na téměř čtvrt roku. Dracula Jonathana nutí psát dopisy, kde píše, že se ještě zdrží. Všechno to provádí svým úlisným způsobem, kdy se jen tváří, že by rád ještě pár dní hostil na svém zámku obyvatele tak úžasné země, jakou je Anglie.

Ve stejnou dobu, se seznamujeme s Jonathanovou snoubenkou Wilhelminou (Minou) Murrayovou a její přítelkyní Lucy Westenrovou. Nejlepší kamarádky, které si říkají všechno na světě. Zprvu se zdá, že se bude jednat jen o obyčejné tlachání dvou ženských, ale když se pak objevují informace o zvláštní lodi, která připlula do přístavu, kde se obě kamarádky nacházejí, kde loď je prázdná, při přistání akorát vyběhne divoký pes a kapitán je přivázán ke kormidlu… zjišťujeme, že i obě ženy jsou přítomny dalším tajemnostem, jejichž podstatu odhalí až o hodně později.

Někdy v srpnu dostává Mina dopis, že ve vzdáleném městě leží v nemocnici její snoubenec, který prodělal jakýsi šok a zánět mozkových blan. Vezmou se (poměrně rychle a neplánovaně) a Mina se snaží svého novomanžela léčit a dohlížet na jeho klid. Navíc umírá šéf advokátní kanceláře a Jonathan tak může na hrůzné zážitky zapomenout prací v ředitelském křesle. Tou dobou ještě Mina vůbec netuší, že ve vzdáleném městě probíhaly otřesné okamžiky, kdy Lucy zemřela, stala se Nemrtvou a museli ji pak zabít její snoubenec Arthur Holmwood (po smrti svého otce lord Godalming) a dva muži, do Lucy nešťastně zamilovaní, dr. John Seward (ředitel blázince) a Quincey P. Morris (Američan z Texasu - takhle je tam popsán, nic jiného se tam snad ani neříká, jako zaměstnání atp.) A celému tomuto triu "velel" doktor Van Helsing, který byl k Lucy povolán ještě v domě, kdy sice už byla nemocná, ale stále živá. Ten už za jejího života tušil, co se s Lucy děje, ale jistý si vyl až v momentě, kdy Lucy začala unášet malé děti a pít jejich krev.

V tu chvíli přijíždí Mina a dozvídá se, že Lucy je mrtvá. Pomáhá jí i manžel Jonathan, z jehož deníku se Mina konečně po dlouhých týdnech dozvěděla, co v Transylvánii zažil. Všichni se spřátelí a dhodnou se, že Draculu zničí, ale ve chvíli, kdy už mu jsou v patách a ničí jeho "příbytky" se Dracula dostane až k Mině a snaží se ji proměnit v další ze svých Nemrtvých. Seward, Van Helsing a Morris to vše sice zastaví (Jonathan tou dobou ležel paralyzovaný na posteli - Dracula jej očaroval), ale z Miny se stává upírka. Navíc Dracula se už definitvně vyděsil a prchá zpět do Transylvánie a šestice přátel jej musí dohonit a zničit. Jejich cesta rozhodně nebude jednoduchá a budou muset čelit spoustě nebezpečí i ztrátě životů.

------

Z knihy jsem byla nadšená před třemi roky, kdy jsem si ji pořídila, a nadšení nepominulo ani teď, kdy jsme si psolední dva týdny krátila četbou téhle úžasné knihy. Celá kniha je psaná formou deníků a novinových článků, které si vždy někdo vlepil do svého deníku. Nejprve si deník psal Jonathan, odtud známe základní náčrt příběhu, napodobovala jej Mina, od ní si to přebrala Lucy. Doktor Seward si deníky psal i dřív, bylo to hlavně kvůli pacientům a na posledních pár stránkách se setkáváme i s memorandem Van Helsinga. Co bych knize vytkla a opravdu nevím, čí ej to vina, jestli překladatele, nebo korektury textu, je tam hromada chyb. Jak překlepových, tak datových. Například slovo "" místo "pít" a z kontextu je jasné, že se má jednat o slovo pít, protože v následující věte se objevuje znovu, tentokrát již správně napsané. Dál taky problémy s daty. Například John Seward žádal Lucy o ruku někdy kolem 25. května (jak píše Lucy v dopise Mině), ale v Sewardově deníku je zápisek s datem 24. dubna, kde píše "po včerejším Lucyině odmítnutí…". Dál je tam také chyba (opět v Sewardově deníku), kde je nadpis 2. září a je jasné, že to datum musí být buď 20, nebo 21, nebo 22. Ale kdo je schopen se srovnat s podobnými věcmi, tak zažije neuvěřitelný příběh a já mám to štěstí, že mám tuhle knihu v "osobním vlastnictví" a tudíž si ji můžu kdykoliv přečíst.


Černý déšť

1. listopadu 2013 v 20:04 | Surynka |  Čtenářský deník
1. Poznámka: Článek byl původně zveřejněn tady 27. června 2012 a následně po přesunutí zveřejněn 13. března 2013
v 17:39 na nataliepey.blog.cz. 2 komentáře byly rovněž nejprve přesunuty odsud a datum je tedy již nedohledatelné.


Černý déšť je prvotina Grahama Browna. Je to kniha plná akce, napínavosti a exotiky.

----------

Hlavní hrdinkou je Danielle Laidlawová, která společně se svým kolegou (a bývalým profesorem na vysoké škole) Arnoldem Moorem chystá expedici do Amazonského pralesa, jíž oficiálním cílem je pátrání po kořenech Mayského kmene, které by mohly začínat právě někde v Amazonii. Ale skutečnost je odlišná. NVI (národní výzkumný institut) pověřil Danielle a Arnolda pátráním po zdroji čisté, nevyčerpatelné a levné energii (nazývají to studená fúze), která by v budoucnu nahradila veškerá fosilní paliva a jinou energii, což jsou zdroje, ze kterých čerpáme už téměř dvě století. Než ale celá expedice stihne vůbec začít, je Arnold odvolán z expedice svým nadřízeným [ředitelem jejich "části" ústavu (NVI)] Stuartem Gibbsem. Ten je tak chorobně podezíravý, že k expedici raději přivolává lidi, kteří by celému jejich výzkumu mohli nejméně rozumět a nejméně ublížit.

Danielle zůstává po odjezdu Arnolda na všechno sama a musí zajet do vzdáleného hangáru a přemluvit ke spolupráci pilota a bývalého agenta CIA jménem Hawker. Ten nakonec souhlasí. Když se všichni setkají v hotelu a začnou probírat cestu do pralesa, seznamujeme se se všemi členy expedice. S profesorem McCarterem, jeho studentkou Susan, velitelem ochranky Verhovenem (který má jisté spory s Hawkerem) a dalšími. Ale rozhodně je nečeká příjemný výlet. Když si má jít Danielle prohlédnout loď, která je odveze do pralesa, je napadena a pokusí se ji zabít. Díky své prozíravosti, kdy požádala Hawkera, aby jel s ní, se nic vážného nestane a s Hawkerem se ukryjí v night klubu jeho "známého".

Když se dostávájí do nebezpečné části pralesa, najdou po řece plující mrtvé tělo. Celou dobu je někdo varuje, aby nevcházeli do "zakázané části" pralesa, ale Danielle si jde vytrvale za svým a vede všechny přímo do centra nebezpečí. Otevřou průchod do starobylého chrámu a objeví tam sirné výpary, které se linuly ze studny, o které se předpokládalo, že do se do ní vhazovala těla. Večer se kolem nich objevují Cholokwané (členové starého kmene) s ohnivými šípy a zpívají chór: "Oheň za oheň, oheň za pohromu." Členové expedice se domnívají, že tou pohromou jsou oni, ale jsou na omylu.

Když jejich tábor napadnou lidi jistého Kaufmana, milionáře, který chce onu "úžasnou" energii pro sebe, Hawker je zrovna mimo, což je pro tábor výhoda a později je zachrání. Ale začnou je napadávat zvláštní tvorové, o kterých nikdo nikdy neslyšel. Jsou krvelační, mrštní a žijí v sirných jezírkách, která se nacházejí pod chrámem. Danielle se nakonec podaří dovést alespoň část týmu zpět do Manausu (města, kde se nacházel jejich hotel), ale vrátí se jich míň jak polovina. Hawker zůstává v Manausu a Danielle se vrací do Washingtonu, kde zjišťují nové okolnosti. Danielle si z Amazonie totiž přivezla jakýsi kámen a v laboratoři zjistili, že vysílá určité vlny, které jsou ale každou "novou vlnou" kratší a odpočítávají do 21.12.2012. Do konce Mayského kalendáře…

----------

Kniha opravdu splnila má očekávání. Je akční, naplněná napínavým dějem a exotikou. Děj je mnohem složitější, propletenější a rozsáhlejší, než jak jsem popisovala, vždyť musím nechat něco utajeného! Co mi možná vadilo, byly ty chyby. Prostě se tam občas objevovaly chyby, kterým by se při důkladnější korektuře textu dalo vyhnout, ale nikdo není neomylný. Další, co bych vytkla, je akorát to, že se tam místy děj trochu natahuje, takže v jednom či dvou místech jsem s předstihem věděla, co se bude dít. (Například když byli v podzemí a postavili se ke zdi, aby je příšery neohrozili ani zleva, ani zprava a ani z protější strany, ale co já jsem věděla dlouho a oni to zjistili až na poslední chvíli, ta příšera přišla od stropu.) - Ale taky to může být "mou neuvěřitelnou genialitou". *Míněno z legrace*

Taky se mi líbí, že spisovatel do knihy zapojil i menší "posleství", které nám nastoluje problém našeho plýtvání s přírodními zdroji. V knize je cca tří stránkový dovětek, kde autor popisuje něco z Mayské historie, něco o studené fúzi a taky něco o tom našem plýtvání. Autor se domnívá, že pokud se nepodniknou určité kroky, deštné pralesy brzy vymizí, téměř všechna zvěř bude ohrožená, příroda až katastrofálně narušena... Já s ním naprosto souhlasím. Sice nejsem nějaký "extrémistický zelený", ale vím, že pokud se všichni budeme chovat tak, jako do teď, nedopadneme dobře. Takže kniha dokáže nejen nastolit zajímavý thrillerový příběh, ale poučuje nás i o realitě. A mimochodem, v dovětku o studené fúzi je poznatek, že ji vědci skutečně vyhledávají. Co přesně se skrývá pod názvem studená fúze můžete najít na jakékoliv webové stránce nebo v již zmiňovaném dovětku v knize a já si myslím, že pokud něco podobného skutečně existuje a najdeme to, budeme se na tom mít líp.

Nicméně, jestli chcete napínavý trhiller, víkendové čtení, nebo prostě zajímavou knihu, tak Černý déšť doporučuju.