9. Pravda se ukáže

7. listopadu 2013 v 2:13 | Surynka |  Život je boj
Musím říct, že devátou kapitolu jsem začala psát hned dalšího dne od zveřejnění "osmičky" a psala jsem ji pomalým (vlastně místy spíš nulovým) tempem celý den. Ale, jak už to u mě tak bývá, múza se objevila v nočních hodinách, takže kapitola byla dopsána 1.11. v 1:51... nějak moc jedniček, co? :D Snad mi to přineše štěstí v dalším tvoření. Je dost logické, že jsem se nerozhodla vám to sem vrazit hned a chvilku si počkala. Jednak jsem utvořila nějakou pěknou mezeru a sobě jsem tak nahnala čas, který jsem mohla věnovat úpravám. Tuhle kapitolu jsem totiž psala za zvuku svižné hudby, takže podle toho možná mohlo vypadat i popisování :D Proto jsem se rozhodla to překontrolovat. Doufám, že se to bude líbit. Oblíbenec Michael tu sice ještě nedostal prostor, ale přeneseme se do míst, kde jsme dlouho nebyli. Varuji vás, kapitola je plná zvratů, tak doufám, že pak uvidím komentáře ;) :D

Kapitolu bych chtěla věnovat Juls, která je věrnou čtenářkou téhle povídky, neustále kotroluje blog, jestli náhodou nepřibyla nová kapitola (ačkoliv ve většině případů je pravděpodobnější, že nepřibyla, než-li přibyla) a pořád komentuje a svým způsobem mě i žene do dalšíh psaní. Moc jí za to děkuji, takže Juls, takhle kapitola je celá pro tebe ;)










Keya byla usazena na židli u stolu v jednací síni a Aldair se posadil vedle ní. David stál za Keyou a dlaně měl položené na jejích ramenech. Dodával jí tak vnitřní klid a snáz se pak soustřeďovala na to, co se chystala udělat. Vpustit někoho do své hlavy, otevřít mu mysl a vzpomínky není nic jednoduchého. Keya se necítila moc pohodlně. Kdyby se Aldair rozhodl na ně udělat nějaký podraz, nejsnáze by mu to vyšlo ve chvíli, kdy by mu otevřela své myšlení. Když je člověk v takovémto stavu, nevnímá své okolí. Do místnosti by klidně mohlo vtrhnout tucet mágů a svázat ji a ona by se ani nemohla bránit. Vědomí, že David stojí za ní a na všechno dohlíží, ji uklidňovalo. Je výborný mág, určitě by zvládl i dvacet protivníků, ujišťovala samu sebe v duchu a při pohledu na Aldaira kývla. Dala mu tak najevo, že je připravená. Zavřela oči a soustředila se na vzpomínky z dob, kdy došlo k napadení. Za chvíli ucítila zvláštní tlak v hlavě - znamení, že už ve svých myšlenkách není sama.

Aldairovi ukázala všechno. Začala tím, jak se všichni mágové začali shromažďovat u oken a na náměstí u brány a slyšeli hlasitý křik doléhající z lesa. Byly to výkřiky mužů, kteří si užívali lov vyděšené lesní zvěře. Ozývalo se kňučení nějakých vlčích mláďat, skřek ptáků, lámaní dřeva a další zvuky. Mágové se snažili nějak pomoct, začali se na náměstí překřikovat, několik z nich bylo připravených vyrazit do lesa a rozmetat všechny ty šlechtice, jejichž zábavou bylo ničení lesa a ubližování bezbranným zvířatům. Pak se tam objevil Ichraos a připomněl jim dohodu s králem. Že kouzla budou provozovat pouze na pevnosti a že z Orentallu mohou vycházet jen výjimečně.

"A co můžeme teda vlastně dělat?!" zeptal se vztekle nějaký muž, který vypadal, že nejde pro ránu daleko, ale Ichraa respektoval.
"Čekat." Tak zněla odpověď hlavního orentallského mága. Jediné, co mohou dělat, je čekat. V tu chvíli k nim začalo doléhat stále hlasitější kňučení a vrčení Sevillských vlků. Na náměstí přiběhl mladík, který je měl hlídat a oznámil všem to, co jim mohlo být jasné i bez té zbytečné informace. "Vlci jsou neklidní." Ano, to slyšeli všichni. Vlci zběsile štěkali, vrčeli a snažili se probýt si cestu ven. Škrábali do dveří a brzy se stalo to, co se dalo čekat. Bylo slyšet lámání dřeva. Vrata ve vlčím výběhu zasazená do zdi pevnosti se zlomila a propustila tak všechny vlky na svobodu.

Keyiny vzpomínky pokračovaly, ale dál už se jednalo o změť výkřiků, dalších zvuků a spousty tváří mágů z Orentallu. Vypukla panika, protože všem bylo jasné, kam vlci utíkali. Jeden křičel, že je musí zadržet, další připomínal, že vycházet z pevnosti mohou jen výjimečně, třetí podotkl, že toto je výjimečná situace a tak to šlo dál a dál. Aldair už viděl dost a rozhodl se dál ponechat Keyiny myšlenky pouze jí samotné. Opustil její mysl.

Keye se trochu zamotala hlava a musela se na chvíli opřít o opěradlo židle a zavřít oči. Všechno kolem ní se motalo. Aldair vstal ze židle a poodešel k oknu, odkud koukal na prosvícené ulice Padlocku. David se posadil vedle své kamarádky a vzal její roztřesené ruce do svých.
"Pšš… uklidni se," šeptal. Byl jí neskutečně vděčný. Kdyby mohl, byl by si sám vzal na starost ukázání vzpomínek, jenže tehdy byl zrovna ve městě pro nějaké jídlo.
"Už je to v pohodě," řekla Keya, když znovu otevřela oči a přesvědčila se, že tentokrát už se kolem ní nehýbe nic, co by nemělo. Opatrně vstala a došla k Aldairovi. "Tak co, věříte mi?"

"Ano," odpověděl Aldair a stále hleděl z okna. "Neuvěřitelné, co se stalo. Nikdy jsem si o králi nedělal velké iluze, ale že by byl schopen takové špinavosti? Mrzí mě, že jsem vám nevěřil a můžete si být jisti, že se postarám o to, aby všichni poznali pravdu. Ale to až později, nyní mi řekněte, jak přesně vám mohu pomoci." Podíval se na oba Orentallany a gestem jim nabídl sezení u stolu.

Po chvíli už seděli u čaje a dohadovali se o různých možnostech jednání s králem, o tom, co by se od něj dalo čekat a snažili se předvídat jeho reakce na každou variantu prohlášení. Ani po dvou hodinách neustávajícího rozhovoru si nebyli jistí, jak by měla návštěva krále probíhat, co by měli říct.

"Pokud se král skutečně snížil až k tomu, že ničím nevyvolané plenění lesa a napadení Orentallu odůvodnil lží, je těžké předvídat, co by vám řekl. Vždyť vás ani nemusí poslouchat, a jakmile uslyší, že jste z Orentallu, nechá vás vsadit do vězení a nebude poslouchat nějaké stížnosti." Aldair se snažil vymyslet tu nejlepší variantu proslovu, který by mohl mít nějaký účinek na krále, ale nic rozumného jej nenapadalo.

"A co takhle se vykašlat na krále, který by nás pravděpodobně stejně okamžitě poslal na hranici, a místo toho se postavit na náměstí v Levillu a začít tam na všechny pokřikovat pravdu? Jistě nemůžeme být tak naivní a myslet si, že by nám tamní obyvatelé okamžitě uvěřili, ale jistě všichni nevěří v dobrotu krále a pokud správně vyložíme všechny fakty, určitě nám uvěří. Co udělá král pak, když bude vědět, že pravda je venku a jeho poddaní jí věří? Rozhodně nebude tak radikální a pokusí se nás něčím umlčet. V tu chvíli bychom mohli podepsat novou smlouvu, která by ho zavazovala k tomu, aby nechal vystavit novou pevnost."

"Keyo, musím tě zarazit," řekl David a podíval se na Aldaira, který měl evidentně jisté poznámky k jejímu prohlášení a nyní se podíval na něj, očekávaje, padne-li lepší návrh. "Mluvíš tu o tom, že nebudeme nivní a nebudeme předpokládat, že by nám všichni ihned uvěřili, ale chceš být natolik naivní a myslet si, že by se s námi snažil král jakkoliv dohodnout? Hloupost! Proč by se nám měl snažit něco slibovat výměnou za naše mlčení, když už by se tou dobou pravda dávno šířila v ulicích Levillu a pak dál?"

"To je velice dobrá poznámka," přitakal Aldair a zadíval se na bezradnou Keyu. Začínala být unavená z toho, jak tu neustále dokola plácali nějaké nápady a ani jeden nebyl natolik dobrý, aby stál za podrobnější probrání. "Možná byste mohli zkusit krále vydírat okamžitě. Žádné pokřikování na náměstí, jen jasně vyřčená výhružka před králem." Aldair se zahleděl na oba Orentallany. Keya vypadala, že by s takovým nápadem souhlasila, ale David měl zase připomínky.
" A kdo nám zajistí, že se s námi vůbec bude bavit? Klidně nás může místo dohody zavřít do vězení… a jsme zase na začátku, tohle nikam nevede."

"No… já si myslím, že Aldairův nápad si nezaslouží být hned odepsaný," prohlásila Keya s potutelným úsměvem. "Přijdeme ke králi a řekneme mu, jaká je pravda a že výměnou za naše mlčení chceme nové místo k vybudování pevnosti. A nezapomeneme se zmínit, že několik lidí ve městě tu pravdu zná taky a pokud se z hradu nevrátíme vůbec, nebo nám nebude vyhověno, začne se pravda šířit ulicemi a brzy budou všichni jeho poddaní vědět, že nechal zabít spoustu lidí jen pro zakrytí hanebného činu mužů z královské družiny. Takhle to budeme mít jištěné ze všech stran a vůbec to nemusí být pravda. Jak by se v tu chvíli král narychlo dozvěděl, jestli jsme několik lidí skutečně pověřili šířením té informace či nikoliv? Nijak, čas bude hrát na naší straně… Jediné, co mě trochu trápí, je ten způsob. Dostaneme novou pevnost za výhružky. A i když se nám pak později podaří hnát krále před spravedlnost, stejně budeme žít v pevnosti, jež nám bude navždy připomínat naše nečisté jednání."

"Možná to není jednání zcela čisté, ale stále by bylo čistější než královy podvody."
"Souhlasím s Aldairem," řekl David s přikývnutím. "Keyo, máš výborný nápad."
Když byli tedy dohodnuti, mohli se Keya a David vydat do pokojů pro hosty. David usnul téměř okamžitě, jen Keya se ještě dlouho ztrácela ve svých úvahách. Vše, co chtěla, bylo dohnat krále k zodpovědnosti. Aby jednoduše přiznal své činy a byly z toho vyvozeny nějaké důsledky. Ale najednou se hnali za něčím jiným. Chtěli, aby jim král poskytl jakous takous náhradu za Orentall, nepřemýšleli nad tím, kdo by tam bydlel, když byli téměř všichni mrtví a ti, co přežili, byli někam prodáni a vůbec měla pocit, že její původní záměry se někam vytratily. Tak dlouho nad tím přemýšlela a nakonec se i znovu rozbrečela nad vzpomínkami na svou rodinu a nádherný život na Orentallu, až z toho usnula. Kdyby jen tušila, že ona výprava ke králi dopadne trochu jinak.

***

Leana seděla na posteli a snažila se utřídit si myšlenky. Od té osudné události na Orentallu uběhly už skoro dva týdny a lidé už si dávno přestali šuškat o tom, co se stalo. Orentall byl příliš daleko a o mázích se toho mnoho nevědělo, bylo logické, že za dva dny už po téhle informaci nikdo ani nevzdechl. Ale Leana na to stále musela myslet. Turso jim tvrdil, že Sevillští vlci se k nim přihnali, když se procházeli s koňmi po lese, ale těsně na to se zjistilo, jak to bylo doopravdy. Pravdu znala jen ona, její manžel a účastníci té nešťastné výpravy v čele s Tursem. Rolfovi, jejímu manželovi, to bylo jedno. Nevadilo mu, že mágové z Orentallu zemřeli v podstatě pro nic, dokázal si své rozhodnutí obhájit tím, že Orentallany varoval, aby ty vlky nechovali.

Jak by se tvářil, kdyby zjistil, že Leanina babička byla taky mág? Tu otázku si Lea kladla už po dva týdny. Už od chvíle, co se na Orentallu stalo, začala vážně uvažovat a o variantě, že by svému muži prozradila, čí krev jí koluje v žilách. Měla pocit, že to musí udělat. Vždycky se snažila na svého muže vyvíjet tlak, aby zlepšil podmínky žití mágů. Když nechtěla, aby končili na hranicích a viděla, že Rolf by nebyl schopen povolit soužití mágů a obyčejných lidí ve vesnicích, úspěšně jej přemluvila, aby povolil mágům žít v pevnostech. Král v té době svou ženu ještě miloval a ctil a nedokázal jejímu nátlaku dlouho odolávat, ale svou nelibost vůči mágům dal najevo aspoň při tvorbě zákonů pro ně. Nyní by nejraději všechny pevnosti zrušil a mágy poslal na hranice, ale nedovolil by si porušit smlouvu.

Když Lea poprvé uslyšela o té události na Orentallu, nesmírně ji to zarmoutilo. Nevěděla, pro jaký přístup se rozhodne, zda bude hystericky křičet, nebo naopak bude studená jako led. Většinou volila tu druhou možnost, ale párkrát se neudržela a málem lítaly i ozdobné vázy. Po takových hádkách pak většinou obývala ložnici sama. Ale kdyby tohle byl jediný zádrhel, nevkládala by do toho mnoho emocí. Ale kdykoliv byla řeč o mázích, vzpomněla si na drahou babičku a nemohla svému muži odpustit tu vraždu. Cítila, že mu musí říct, co je zač a že mu musí dát najevo, že zavraždil-li Orentallany, byl jeho útok částečně zamířen i na ni. Měla strach to přiznat, ale víc by ji tížilo mlčet. Byla rozhodnuta. Postavila se a ještě před odchodem z pokoje zkontrolovala v zrcadle svou toaletu. A můžu do boje.

"Rolfe, potřebuji s tebou mluvit," řekla, jakmile vstoupila do jeho pracovny. Zrovna si listoval v pamětech svého otce. Kruté vládnutí zdědil po něm a zřejmě se v knize snažil najít inspiraci pro další zákony, které by mu pomohli mít království ještě více pod kontrolou. Až do té chvíle sice vydal spoustu zákonů, ale ještě neomezovaly jeho poddané natolik, aby měli důvod si nějak výrazně stěžovat a Rolf měl v plánu jim postupně diktovat zákonů víc a víc a ve chvíli, kdy už by si všimli, že nemají téměř žádnou svobodu, by bylo pozdě na nějaké bouření. Navíc by tento pomalý postup zmátl i jeho ženu, která mu až do teď neustále zasahovala do vládnutí a vydávání zákonů.

"Nemohlo by to počkat, právě mám něco důležitého," prohlásil král a ani nevzhlédl od pamětí. Leana si povzdechla a už to vypadalo, že z pracovny vycouvá, ale v poslední chvíli vešla do místnosti a zavřela za sebou dveře, jejichž cvaknutí donutilo Rolfa zvednout hlavu od knihy.
"Ne, nemohlo."
"Tak povídej," vybídl ji Rolf s výrazem, který měl jasně dávat najevo, jak je připraven se po dobu jejich rozmluvy nudit.

"Je to opravdu důležité a zřejmě to změní hodně věcí a před tím, než začnu, tě chci požádat, abys mě za žádnou cenu nepřerušoval." Rolf se znuděným povzdechem přikývl. "Můj názor na příkaz k vypálení Orentallu jistě znáš, ale chci ho odůvodnit. Jde o to, že od chvíle, co vím, co ses rozhodl udělat těm nebohým lidem, mě něco tíží. Je to smutek. Smutek nad tím, jak bezcitně se chováš, smutek nad tím, že s úmrtím všech těch mágů z Orentallu, zemřel i kousek mě. To proto, že mi v krvi koluje krev mágů." Rolfův výraz se ze znuděného začínal měnit v rozhořčený. "Ano, v podstatě k nim patřím. Moje babička byla totiž mág… a velice dobrý." Obličej krále začínal nabírat rudý odstín. "Ale celé to magické umění skončilo u ní. Má matka a, bohužel, ani já jsme kouzelné schopnosti nezdědily. Ovšem to nemění nic na tom, že se cítím být jednou z nich a nemůžu souhlasit s tím, co ses rozhodl udělat." Králův výraz se vteřinu od vteřiny měnil a Lea to viděla.

Viděla to, a přesto se nezarazila. Kdykoliv jindy by už při jeho rozhořčeném výrazu přestala, ale teď to nešlo. Čím víc toho řekla, tím víc toho ještě říct musela. S každým slovem nabírala větší odvahu, opustil ji strach, který na začátku pociťovala v hloubi duše. S pohledem na manželův obličej jí bylo jasné, že od teď už bude všechno zcela jinak, že ji čeká hodně špatného, ale to ji nezastavilo. Musela pokračovat.

"Nemůžu a nechci souhlasit. Cítím se být částečně taky mág, i když bez prokázaných schopností, a cítím takový vztek, že bych ho snad ani nemohla popsat. A ujišťuji tě, dřív nebo později se všichni dozvědí pravdu. Pravdu o tom, jak jsi bezcitně poslal na smrt desítky lidí jen tak z plezíru. To je všechno, co jsem chtěla říct." Když skončila, stále se dívala svému muži zpříma do očí. Ten se vztekem třásl a otcovy paměti ve svých rukou drtil tak, že se desky začaly protrhávat. Leana čekala, kdy vybuchne vzteky.

Zlostně odhodil paměti někam k zemi a uhodil pěstmi do stolu. Postavil se. A začal naprázdno otvírat pusu. Ještě se z toho šoku nevzpamatoval naplno, ale podle Leina odhadu nemělo dlouho trvat, než začne i křičet.
"To nemyslíš vážně?! Chceš mi říct, že mi po celý ty roky lžeš?! Ty krávo pitomá, co si to vůbec dovoluješ?! Jen tak si přijdeš a přímo do očí mi hrdě oznámíš, že příslušíš k tý hnusný rase! K těm ubožákům, co spolupracují s Ďáblem… to nemůžeš myslet vážně." Hleděl na ni se značným znechucením.

"Ano, myslím to zcela vážně!" Leana začala ztrácet kontrolu a zvyšovala hlas. Nepamatovala si, že by se kdy takhle přestala ovládat, ale najednou se v ní nahromadilo tolik emocí a všechno to muselo ven. "A ano, jsem na to hrdá. Jsem mág! A jsem za to ráda a dokonce mě mrzí, že nemám kouzelné schopnosti, ale koneckonců, ještě mám před sebou spoustu let a projevit se mohou kdykoliv, tím mě vždycky utěšovala babička! A těmi urážkami, které jsi pronesl na adresu mágů, jsi v podstatě urazil i mou rodinu! Co si to dovoluješ ty? Takhle bezdůvodně urážet lidi?!"

"Lidi? Vy nejste lidi, vy jste spřízněnci Ďábla, magoři, co se snaží všem namluvit, že jednají pro dobro lidstva, ale to není pravda! Všichni mágové chtějí jen jedno, ovládnout svět! A to já nedovolím! Proto nechám všechny pevnosti vypálit, všechny do jedné…"
"To neuděláš!" Leaně se nahrnuly slzy do očí. Tolik nevinných lidí má zemřít? To přeci nemůže dovolit.
"Ale ano a ty se na to budeš dívat, když s nimi tak soucítíš," řekl Rolf s úšklebkem.
"Já ti to nedovolím…"
"A co uděláš? Ty, taková chudinka. Seš ubohá ženská a neumíš nic, ani to ubohé 'abraka dabra', ty mi nijak neublížíš." Rolf propukl v nenávistný smích.

Leaně stékaly proudy slz po tváři a začínala se cítit beznadějně. Přece jsem mu to všechna neřekla a nepostavila se za práva mágů zbytečně? Vždyť musím udělat něco… Beznaděj vystřídala odhodlanost. Vrhla se na něj, povalila ho na zem a začala škrtit. Rolf se s ní překulil a v mžiku to byl on, kdo seděl na ní a rdousil ji. A pak se zase vystřídali. Lea v sobě objevila neuvěřitelnou sílu, až žasl i Rolf. Ten byl ale rozhodnut neprohrát, nedát té hlupačce jedinou naději na vítězství.

Lea hystericky křičela, chrlila ze sebe nadávky a oči se jí zalévaly slzami. Následně v sobě ucítila něco zvláštního. Něco, co bylo ukryto někde v hloubi její duše a nyní to chtělo ven. Na vteřinu ji zalila bolest, ale pak už necítila nic. Před očima měla mlhu a nedařilo se jí zaostřit. Ztratila kontrolu nad svým tělem. Vznesla se pár centimetrů nad zem a začala zářit bleděmodrým světlem. Paprsky onoho zvláštního světla šlehaly do všech stran a oslepovaly Rolfa. Leana ječela a ječela a nemohla přestat, její muž se snažil zakrývat si oči dlaněmi a netušil, co se to děje. Pak jekot ustal a král uslyšel dutou ránu.

Stáhl dlaně z očí a uviděl svou ženu bezvládně ležet asi dva metry od něj. Opatrně se postavil a vrávoravě k ní došel. Chvíli nad ní tiše stál a čekal, jestli neprojeví nějaké známky života. Když zjistil, že čeká marně, uchechtl se a řekl: "Tak co mi uděláš, co?" Chtěl ji přetočit na záda a vidět mrtvou tvář ženy, kterou nenáviděl. Tvář ženy, jíž začal nenávidět už před lety, a posledním dnem jejího života se to akorát vystupňovalo. Cítil k ní odpor, hnusilo se mu, že si vzal potomka mágů. Sklonil se k ní, aby ji otočil, ale jakmile se jí dotkl, projela jím zvláštní energie a těsně před tím, než ztratil povědomí o svém těle, ucítil bodavou bolest. Skácel se k zemi.

***

"Vaše veličenstvo, proberte se. Haló… vaše veličenstvo…" Jakoby zdálky k němu doléhalo toto oslovení. Opatrně otevřel oči, do kterých ho uhodilo denní světlo pronikající do místnosti oknem. Chvíli trvalo, než se mu podařilo zaostřit a spatřit před sebou svého komorníka. Ležel na podlaze v pracovně. Pohlédl napravo a uviděl Leanino bezvládné tělo. V tu chvíli se mu vybavilo, co se stalo. Hlavou mu v rychlosti proběhly vzpomínky na poslední minuty před ztrátou vědomí. Sluha si králův pohled k tělu své ženy mylně vyložil a řekl: "Nedívejte se tam." Otočil ho na druhou stranu. "Je mi to líto, ale královnu se mi nepodařilo probudit. Netuším, co se tu stalo, ale královna… ta už si s tím nebude muset lámat hlavu."

"Holt se bude muset království naučit žít i bez ní," zašeptal Rolf posměvačným hlasem. Jeho slova nebyla slyšet a přes vlasy, které měl v obličeji, nemohl být vidět ani jeho nenávistný úsměv.


Král byl odveden do ložnice, kde ho komorník starostlivě uložil do postele a posléze běžel pro královského lékaře. Rolf zíral do stropu a vstřebával, co se stalo. Cítil, jak v něm koluje energie. Moc. Moc jeho ženy. Netušil, jak ji získal, ale rázem změnil názor na magii. Došlo mu totiž, že s magickými schopnostmi se mu velice snadno podaří si zcela podrobit nejen své království, ale celý svět. A něco mu říkalo, že jeho moc je mnohem silnější, než bývá obvyklé a tudíž nebude nikdo schopen ho porazit. Ani mágové. Otevřel se mu tak svět nekonečných možností… a on jich plně využije.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Juliet Juliet | 9. listopadu 2013 v 21:00 | Reagovat

Máš pravdu, tohle jsem opravdu nečekala! :o Bylo to brutální! Fakt dost hustý. :D Plné emocí a tak. Mrzí mě, že je královna Lea mrtvá, měla jsem ji ráda. :( A nechápu, jak to, že její moc převzal král Rolf... Ale je to hodně dobrý a ze zlouna jsi udělala ještě většího zlouna. ;) :D Všimla jsem si jen jednoho překliku: ...o tom, že nebudeme NIVNÍ a nebudeme... , a pak mi moc neseděl královnin "výbuch" vzteku. Jakože k ní, ale ono to tam bylo vlastně jen chvíli. ;) Pak super. Rozhodně jako šokovou kapču hodnotím maximálně spokojeně! :) :D A ani mi nevadilo, že tam nebyl M. ;) :D Máš pravdu, mám dalšího oblíbence. Bohužel mi ale hned umřel. :D

2 Surynka Surynka | Web | 10. listopadu 2013 v 14:05 | Reagovat

[1]: Vlastně jsem neměla vůbec v plánu, aby to dopadlo takhle. Jenže pak jsem začala psát tuhle kapitolu a skončilo to takhle no :-D Ale mám  v plánu, jak by to mohlo vypadat dál. Teď to jen převést do wordu :D Neboj, budeš mít ještě dost možností na výběr oblíbenců ;-) a rozhodně všichni hned nezemřou :D

3 Juliet Juliet | 12. listopadu 2013 v 17:39 | Reagovat

[2]: Jakožes ji původně nechtěla nechat zabít? :D Achjo, tak to mě mrzí, že sis to rozmyslela. :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama