Leden 2014

Kdo chce příběhy psáti, musí inspiraci chytati

26. ledna 2014 v 1:53 | Natalie/Surynka |  Pohled na svět

Dobře, to se mi tolik nepovedlo. Ta klasická "vlčí" verze pořekadla je lepší, ale co už. Proč inspiraci chytati? Původně jsem chtěla napsat inspiraci míti, jenže pak mi došlo, že inspirace tu s námi není dvacet čtyři hodin týdně tři sta šedesát pět dní v roce. Občas se prostě objeví a vnukne nám nápad, myšlenku. Občas mám pocit, že bych mohla oprášit svůj luk, který stojí v koutě na chatě opřený o stěnu a jít tu inspiraci někam lovit, jenže… kde ji hledat?


Inspirace vlastně může přijít kdykoliv a být kdokoliv a cokoliv. Může to být nějaká kniha, fotografie, obraz, sen, rozhovor s někým, nějaká osoba, náhodně viděná věc na ulici… seznam je nekonečný. Inspirace ale nestačí. Když už jednou dostanete krásný nápad, je třeba ho zrealizovat, přenést na papír (do počítače). Nacházet správná slova, prokládat dialogy a popisy… to je ta nejtěžší část. A je třeba si uvědomit, že první verze příběhu rozhodně nebude ta finální. Jenže zpět k té nejtěžší části.

V jednom čísle Bel Monda (měsíčníku, který už nevychází) jsem četla zajímavý článek o tom, jak se většině lidí dobře píše v prostředí, kde není úplné ticho. Je to vlastně logické. Když to tak vezmu ze svého vlastního pohledu, nesnáším psát v naprostém tichu. To pak slyším akorát cvakání kláves, nebo tikání hodin. Po chvíli se začínám soustřeďovat na to ticho a myšlenky utíkají směrem, kam nemají. Studie zmiňovaná v tom časopisu prokazovala, že nejvíce produktivní je člověk ve chvíli, kdy k němu doléhá okolní šum. Dost hlasitý na to, aby nezavládlo naprosté ticho, dost tichý na to, aby to člověka nevyvádělo z koncentrace.

Zajímavé ne? Kdo třeba píšete, zamyslete se nad tím, jak na vás a vaše myšlenky působí hrobové ticho a okolní šum. Většina si pak uvědomí, že na oné studii může být něco pravdy. Má to ale pokračování. Existuje jistá webová stránka s názvem Coffitivity, která je na základě toho zjištění věnována v podstatě zvýšení produktivity člověka. Celá webovka je o tom, že si můžete vybrat ze tří okolních šumů (toho v kavárně, na večeři a toho ve škole) a vybraná zvuková stopa se přehrává bez přestání stále dokola. Stačí si tedy jen nastavit hlasitost a doufat, že studie neselhala. Sama jsem to vyzkoušela a musím říct, že se mi psalo lépe. Ne tak, jako bych byla ve skutečné kavárně, ale rozhodně je to velice užitečná věc. Chtěla bych se ale zmínit ještě o jedné věci a to o způsobu zapisování prvních myšlenek, případně i první verze příběhu.


Proč už se mi nedaří psát tak, jako dřív?

18. ledna 2014 v 4:29 | Natalie/Surynka |  Pohled na svět
aneb
Výlet do mých myšlenek a pocitů
...
Koho baví číst mé výtvory, nebo mu na mně záleží, nebo mně zná a ví, co pro mě psaní znamená, možná mu pomůže tenhle článe v tom, aby mě pochopil
A možná taky ne


Proč už se mi nedaří psát tak, jako dřív? Tuto otázku si kladu poslední dobou poměrně často a asi i oprávněně. Jistě, co se třeba týče množství toho, co vkládám na blog, tak to se vymlouvám na čas, ale je to skutečně ten hlavní důvod? Chci říct, vždyť ten čas by se možná vyčlenit dal (minimálně hodina denně určitě). Na základní škole jsem měla času fůru, takže podle toho vypadal i blog, měla jsem ho pomalu zaspamovaný povídkami, pak jsem je začala zveřejňovat jednou týdně a měla předepsané kapitoly na týdny dopředu. Nějaká povídka byla zveřejněná teprve z poloviny a přitom už byla dopsaná a já pracovala zase na něčem jiném. Ano, střední je časově náročná, ale třeba by se dal vyčlenit čas, který by vedl alespoň k nějaké aktivitě, protože zatím je to jen nahodilé. A to nemluvím o tom, co si píšu "do šuplíčku" a jednou bych to snad chtěla vydat. To je totiž na tom ještě hůř. Logicky mě to proto zavádí k otázce, jestli se spíš neděje něco se mnou, než s časem.



Kdy jsem začala psát? Na základní škole v době, kdy se ke mně všichni začali otáčet zády. Víte… asi se tu teď tak nějak vypovídám, třeba to někoho zajímat bude. Bývala jsem dost naivní holka, co věřila na kamarádství. Jenže kolikrát nejsou holky schopné ve třinácti chápat pravou podstatu přátelství. (Myslím, že na tohle téma by mohla vzniknout úvaha - uvidíme.) Takže to dopadlo nejen tak, že jednoho rána jsem přišla do třídy, pozdravila "kamarádky" a všechny mě sjely pohledem typu "co si to dovoluju, na ně mluvit?", ale nějak se jim podařilo, že se se mnou přestali bavit i ostatní. Ze dne na den, se na mě vykašlaly mé "báječné kamarádky" a díky jejich "vlivu" mě okázale ignorovali i ostatní. Je to zvláštní být najednou ve třídě takovým přízrakem. Možná bych to i snesla, ale když máte období, že jste hodně nemocní a potřebujete si dopisovat látku, vzniká problém. Nebyl nikdo, kdo by mi půjčil sešity, tak jsem si pak musela látku brát od učitelů, kteří měli samozřejmě náladu do toho všeho strkat nos, přestože jim do toho nic nebylo a bylo jasné, že s tím se musím vypořádat sama. A taky, že se tak stalo. Začala jsem psát.



Poslanci v bordelu

13. ledna 2014 v 14:41 | Natalie/Surynka |  Pohled na svět
Článek byl několikrát přemisťovaný z tohohle blogu na ten soukromý a zase zpáky a už se mi to nechce znovu přehazovat, tak vám sem dám jen odkaz, kde článek naleznete.

Poslanci v bordelu


Nechcete-li skončit s člověkem nebo jeho bagáží na klíně, nesedejte si v MHD!

13. ledna 2014 v 14:39 | Natalie/Surynka |  Pohled na svět
Článek už byl v minulosti několikrát přemisťovaný z tohohle blogu na ten soukromý a zase zpátky a už se mi to nechce přehazovat, tak tady máte akorát ten odkaz.

Nechcete-li skončit s člověkem nebo jeho bagáží na klíně, nesedejte si v MHD!


10. Změna plánů

11. ledna 2014 v 0:30 | Surynka |  Život je boj
Pozor, pozor! Ačkoliv pověstný diář jsem měla přes Vánoce nabitý a nyní mě čeká pololetní zkoušení (počínaje pondělkem), našla jsem si čas na psaní. Trochu jsem si ujasnila strukturu příběhu i v příštích kapitolách, takže by se mi mohlo psát lépe. POZOR, píšu "mohlo", protože to skutečně nezáleží jen na nějaké struktuře kapitol, ale i na času (hlavně na něm), inspiraci a chuti ke psaní. Proto nečekejte, že by se tu v brzké době měla ukázat další kapitola, nýbrž vám musí prozatím stačit tato. Celkem jsem se tu pohla a nasměrovala příběh tam, kam chci. Trochu si ke konci pohrávám s postavami a příslušné "hrátky" vás neminou ani v přítích kapitolách, musíme přece potrápit i ty jejich dušičky, že? :D

Každopádně budu ráda za jakýkoliv komentář a ráda bych, aby se vyjádřil každý, kdo to četl - i kdyby to mělo být jedním slovem. Al je mi jasné, že takováhle prosba je zbytečná, je spousta lidí, kteří si to přečtou a v závěru neudělají nic, nebo článek jen ohodnotí kliknutím na příslušnou hvězdičku. No pokud by vám to jedno slovo v komentáří mělo být tak zatěžko, aspoň to ohodnoťte.

Kapitolu bych ráda věnovala Juliet. Osobě, která je se mnou trpělivá (v dopisech i tady na blogu) a neustále mě popohání ve psání a dává najevo, že chce, abych psala dál. Tuhle kapitola jsem psala vlastně proto, abych jí udělala radost (a taky proto, abych se procvičila ve psaní a zjistila, jestli jsem to náhodou nezapomněla :D )

Takže, zde je jubilejní desátá kapitola historického fantasy příběhu.




Malebná francouzská vesnička Èze

4. ledna 2014 v 15:51 | Natalie/Surynka |  Fotky
Stížnosti na nedostatek času u mě nejsou ničím neobvyklým, takže ani teď nebude překvapující, když oznámím, že k fotkám z léta jsem se dostala až teď. Vlastně to začalo tím, že teta chtěla, abych na rajče dala fotky z letošních (teď už vlastně minulých) Vánoc co nejrychleji. Takže jsem se "hecla" a do pár dní všechno protřídila a zveřejnila a když už jsem byla u toho, rovnou jsem si pospíšila se zveřejněním fotek z léta na ranči a pak už to šlo nějak samo a rovnou jsem protřídila i fotky z prázdnin ve Francii.

Tak nějak jsme s mamkou doufaly, že by se mohlo jednat o poslední léto strávené na francouzské riviéře, protože již několik let prodáváme naši vilu, co tam máme. (Kdybyste náhodou věděli o někom, kdo shání dům s výhledem na moře, ozvěte se Smějící se) No zatím se to tak ale netváří. Cestu zpátky jsme si zpříjemnili zastávkou v městečku Èze, které se nachází na skalnatém kopci přímo nad mořem a s výhledem na Monako. Nádherné místo. Spousta kamenných křivolakých uliček s malými krámky, všechno v duchu starého stylu.

Dlouhou už řečnit nebudu a rovnou vás vyzvu, abyste si prostřednictvím spousty fotek udělali výlet do malebného Èze.

Jo a ještě něco: Všem vám přeju ukázkové prožití roku 2014, zdraví, štěstí, lásku, krásné rodinné a přátelské vztahy a mnoho úspěchu, ať se vám vydaří vše, co si přejete.


1.