10. Změna plánů

11. ledna 2014 v 0:30 | Surynka |  Život je boj
Pozor, pozor! Ačkoliv pověstný diář jsem měla přes Vánoce nabitý a nyní mě čeká pololetní zkoušení (počínaje pondělkem), našla jsem si čas na psaní. Trochu jsem si ujasnila strukturu příběhu i v příštích kapitolách, takže by se mi mohlo psát lépe. POZOR, píšu "mohlo", protože to skutečně nezáleží jen na nějaké struktuře kapitol, ale i na času (hlavně na něm), inspiraci a chuti ke psaní. Proto nečekejte, že by se tu v brzké době měla ukázat další kapitola, nýbrž vám musí prozatím stačit tato. Celkem jsem se tu pohla a nasměrovala příběh tam, kam chci. Trochu si ke konci pohrávám s postavami a příslušné "hrátky" vás neminou ani v přítích kapitolách, musíme přece potrápit i ty jejich dušičky, že? :D

Každopádně budu ráda za jakýkoliv komentář a ráda bych, aby se vyjádřil každý, kdo to četl - i kdyby to mělo být jedním slovem. Al je mi jasné, že takováhle prosba je zbytečná, je spousta lidí, kteří si to přečtou a v závěru neudělají nic, nebo článek jen ohodnotí kliknutím na příslušnou hvězdičku. No pokud by vám to jedno slovo v komentáří mělo být tak zatěžko, aspoň to ohodnoťte.

Kapitolu bych ráda věnovala Juliet. Osobě, která je se mnou trpělivá (v dopisech i tady na blogu) a neustále mě popohání ve psání a dává najevo, že chce, abych psala dál. Tuhle kapitola jsem psala vlastně proto, abych jí udělala radost (a taky proto, abych se procvičila ve psaní a zjistila, jestli jsem to náhodou nezapomněla :D )

Takže, zde je jubilejní desátá kapitola historického fantasy příběhu.






Ráno na Padlocku bylo poklidné. Dalo by se přirovnat k pověstnému tichu před bouří. Keya s Davidem se na snídani přidružili k Aldairovi a k asi deseti mágům. Vytvářely se menší skupinky, kdy vždy mágové sedící nejblíže k sobě začali debatovat o různých tématech, například o nových kouzlech, léčitelských postupech nebo třeba jen o tom, co ti cizinci, kteří přijeli předešlého dne, chystají.


Ti cizinci se na sebe při takových poznámkách zašklebili. David to všechno bral s humorem, jen Keya se snažila skrývat svou nervozitu. Aldair, který seděl v čele stolu, jim byl nejblíže, a když viděl, že se příliš nezačleňují do debat s ostatními mágy, dal se s nimi sám do řeči. Jednalo se převážně o různé rady ohledně příjezdu do královského města.


"NEŠTĚSTÍ, HOTOVÁ POHROMA!" Poslíček vběhl do jídelny s výrazem vyděšeného králíka, který právě utekl hladovému vlku. Zastavil se u stolu a zlomen v pase se držel za břicho a snažil se popadnout dech, což se mu příliš nedařilo. Všichni na něj překvapeně hleděli a čekali, kdy jim konečně sdělí, co že je to za neštěstí, že kvůli němu vběhl do sálu s takovým křikem. ­


"Hotové neštěstí…"
"Ano, to už jsi nám řekl!" odsekl jeden z netrpělivých mágů.
"Jde o královnu…je mrtvá." Když poslíček vyřkl tuto zprávu, všichni na něj zůstali šokovaně hledět a posléze začali šeptat řeči o tom, že to nemůže být pravda - přesně tak, jak se to při podobných sděleních dělává.
"Je to strašně složité…"

"Chlapče," Aldair mu položil ruku na rameno, "uklidni se a všechno nám popořádku vysvětli."
"Ano, pane." Chlapec se posadil na židli, kterou Aldair kázal uvolnit, a chvilku zhluboka dýchal. Pak řekl: " Ukázalo se, že královna je… tedy byla… ach, pokoj té dobré duši… tedy, královna byla také potomkem mágů, ale ani ona a ani její matka nejevily známky magického potenciálu. Každopádně se včera stalo něco neuvěřitelného. Ve vzteku se v královně uvolnila magická síla, a protože se v ní hromadila po celé ty roky, byla královna doslova nabitá touto mocí a při jejím uvolnění došlo k výbuchu oné energie. Královna uvolnění magie nepřežila, bylo to prý příliš silné… stalo se ale něco mnohem horšího. Uvolněná magie se pak upnula k nejbližšímu člověku a tím byl král." Chlapec udělal dlouhou pauzu, během které se místností rozšířily vyděšené vzdechy. Všichni si uvědomovali, co se stane, pokud se moc dostane do rukou nesprávné osoby. A královy ruce byly ty nejhorší.

"Víte, Aldaire, je tu ještě něco. Magickou moc zdědila královna po babičce, u její matky se moc neprojevila a až královna byla další v rodu. Víte, jak to vypadá s mocí, která se dědí po generace, že?"
"Ano, vím."
"Pak také víte, jaké nebezpečí nám hrozí, když tuto moc získal král, všichni přeci víme, co je zač." Chlapec vyděšeně pohlédl na Aldaira. Ten si i bez jeho řečí uvědomoval tuto skutečnost.

S magií je to totiž velmi složité. Dědí se po generace a občas se stává, že se jedné té generaci vyhne. To však neznamená, že magie z rodu vymizela. Věří se, že každý z magického rodu má onu magickou moc v sobě, dokonce i ten, u koho se po celý jeho život neprojeví. Věří se, že má-li takovýto 'neprojevený mág' potomka, ten že získá dvojnásobnou moc. Že tedy síla magických schopností se s každou neprojevenou generací dvojnásobí. Takovýchto lidí je v podstatě málo, kolikrát se stane, že v průběhu sta let neexistuje ani jedna taková osoba. Jenže královna jí byla. Měla dvojnásobnou moc než sebelepší mág z Orentallu nebo Padlocku a tato ohromná moc padla do rukou nenávistného, pomstychtivého, hrabivého, necitelného a po moci prahnoucího krále.


"Teď nepřipadá v úvahu, abyste kamkoliv jeli," řekl Aldair Keye a jejímu doprovodu. Ti to uznali.
Byli sice dobří, ale ne natolik, aby se mohli postavit tak silnému protivníkovi. Bylo vlastně jasné, že se bude muset zcela změnit strategie. Nebylo by rozumné, aby se nyní kdokoliv snažil postavit králi, byl příliš mocný a jelikož se jednalo o duševně nevyrovnaného člověka se spoustou negativních pocitů, bylo dle zákonitostí magie jasné, že už tak silná moc se bude těmito špatnými pocity krmit a dál růst. Proto bylo vždy důležité, aby každý mág dodržoval určitý duševní klid a meditoval. Když se to tak vzalo, neexistoval vlastně žádný zlý mág, protože všichni svůj dar přijali zodpovědně a s úctou a starali se o to, aby tento dar byl skutečným darem a nestal se prostředkem k ničení. Jenže králi byla podobná pravidla zcela neznámá a při pomyšlení na jeho zkažený charakter vyvstávala otázka, zda by je vůbec dodržoval, i kdyby je znal.


"Aldaire, co budeme dělat?" zeptala se Keya.
"Zatím musíme čekat."
"Čekat?!" vykřikl pohoršeně David. "Vy jste se zbláznil! Nejhorší osoba na světě získala téměř nekonečnou moc a vy chcete čekat?! A na co? Až vás trefí blesk do hlavy a sežehne vám mozek? Sakra chlape, vy jste fakt magor!"
"Davide!" křikla Keya. "Uklidni se a uvědom si, s kým mluvíš."
"A ty si uvědom, na čí stranu se stavíš, sakra."

"Chápeš, že Aldair má pravdu? V tuhle chvíli se nedá nic dělat! Musíme počkat a sledovat vývoj okolností. Musíme mít všechno prostudované a připravené, pokud se máme králi postavit. Zrovna ty, takový dokonalý orentallský mág, by sis tohle mohl uvědomit."
David ještě chvíli prskal, ale pak uznal, že ostatní mají pravdu. K Aldairovi zamumlal něco jako omluvu a následně se s Keyou odebrali do svých pokojů. V tuto chvíli už nemohli dělat nic jiného, než čekat a raději by čekali někde, kde se cítí alespoň trochu jako doma. Proto se rozhodli, že ještě týž den se vrátí k Michaelovi do chaty. Stejně mu museli všechno vysvětlit. Pro takového nováčka, jakým byl, bylo důležité znát všechno do detailu a pokud by se pak v budoucnu měli spojit s mágy, měl by mezi ně vstoupit jako 'hotový mág'.

Přípravy na odjez byly tak dlouhé, že vyjíždět měli až v podvečer, což sice nebylo nijak rozumné, ale Keya chtěla být 'doma' co nejdřív. Připadalo jí zvláštní říkat Michaelově chatrči 'domov', jenže nic jiného neměla a u něj se cítila alespoň trochu příjemně. Davidovi to bylo vcelku jedno, v tomhle ohledu byl ochoten se řídit Keyou.


"Dále," řekla Keya, když ji v hovoru s Davidem přerušilo zaklepání na dveře. Vešel Aldair.
"Obávám se, že v nejbližší době nebudete mot odjet domů."
"Proč?" zeptal se udiveně David.
"Bude lepší, když to uvidíte na vlastní oči." Aldair jim rukou pokynul, aby ho následovali.

V hlavním sále bylo v půlkruhu nashromážděno asi čtyřicet mágů. Všichni se před Aldairem a jeho doprovodem rozestoupili a umožnili jim průchod až ke středu půlkruhu. Tam se ve výšce asi půl metru nad zemí vznášela kouřová koule s fialovými okraji. V jejím středu byly vidět živé obrázky královského města. Nad domy se vznášela tmavá oblaka, která místy nabývala černé, šedé a zdánlivě i fialové barvy. Hrad, tyčící se nad domy, jako by zešedl a v tom krátkém časovém úseku i místy zarostl křovinami. Obrázky se přesunuly do ulic města.

Ulice byly špinavé a téměř vylidněné. Procházel-li tudy nějaký obyvatel, neopouštěl jeho obličej smutek. V pravidelných intervalech tudy procházeli královští vojáci, kteří vypadali snad ještě zlověstněji, než kdykoli předtím.
"V průběhu jednoho dne, se město od základů změnilo. Jako by v něm vládlo zlo."
"Ono v něm vládne zlo, ale vypadá to, že tam působilo minimálně několik měsíců a ne jeden den." Mágové se střídali v prohlašování různých postřehů, zatímco David s Keyou jen šokovaně zírali na obrázky a nespustili z nich oči.
"To všechno dokázal za jediný den? Čeho všeho může být schopen?" Keya se konečně zmohla na nějaké dotazy, které směřovaly tak nějak ke všem, ale hlavně k hlavnímu mágovi.

"Ano," odpověděl prostě, "a je to ještě horší." Mávl rukou a obrázky se znovu změnily.
Nyní se jim naskytl pohled na město z dálky. Nad celým městem se vznášela ponurost, ono zlo, ale za hranicemi města vypadalo vše zcela v pořádku. Obloha zbarvená červánky, sluníčko se ukládalo ke spánku a pomalu dělalo na obloze místo měsíci. Všechno vypadalo normálně.

"Šíří se to dál."
Aldair měl pravdu, černé mraky jako by požíraly tu krásnou nevinně čistou oblohu. A s tím, jak se obloha stávala černější, potemňovala i okolní příroda. Království se halilo do ponuré tmy a bylo jasné, že denní světlo už vidět nebude. Že dny budou šeré a noci černočerné. A král jasně nabýval na síle.

"To je příšerný, musíme něco udělat." David stál se založenými pažemi před kouřovou koulí, které se říkalo 'pohled', a nenávistně mhouřil oči.
"Proto jsem vás sem přivedl, ale chtěl jsem, abyste nejprve viděli důsledky královy moci," řekl Aldair a zpříma se podíval Davidovi do očí. "Král je již teď příliš silný a evidentně jeho moc narůstá každou vteřinou. Začaly vznikat odboje. Jsou v nich mágové, ale i obyčejní lidé, kteří jsou ochotni riskovat svůj život za dobré království. Jeden takový odboj, který by se dal nazvat hlavním, má už teď přes sto členů a já bych rád, abyste se k němu přidali. Je tam převaha obyčejných lidí a vy jste velice silní mágové. Jak jsem řekl, jedná se o takový hlavní odboj a hodilo by se nám, kdybychom mohli mágy poslat i do jiných skupin, a vy jste natolik silní a talentovaní, že byste vydali i za deset mágů, proto byste dokázali v onom odboji fungovat i bez ostatních, kteří by mohli být užiteční jinde."

"Ano, chápeme moc dobře." David se bál, že kdyby Aldaira nepřerušil, pokračoval by ve vysvětlování nápadu, který by přitom bylo možné vysvětlit jedinou větou.
"Kde se nachází centrála toho odboje?" položila Keya věcnou otázku.
"V lese vzdáleném od hlavního města asi deset kilometrů. Tady jsou instrukce." Jakýsi mág podal Davidovi složený papír. Rozložil jej a prohlédl si nákres, cesta tam nevypadala složitě.
"Kdy máme odjet?" zeptal se.
"Co nejdřív." Jednoduchá odpověď.


Keya se s povzdechem posadila na postel a hleděla před sebe. V průběhu několika týdnů se její život obrátil naruby. V jednu chvíli se bezstarostně procházela po Orentallu a ve druhou se musí připravit na válku. Proč? Co komu udělala, že se musí neustále potýkat s podobnými problémy? A co kom udělali mágové, že je Osud takto zkouší a ničí? Tolik by si přála mít zpátky svůj poklidný život. Třeba by neměla svobodu, ale nepřišla by o svou rodinu a přátele a o domov. Ale takhle? Pokud odboje splní své cíle, rozpoutají válku a vyhrají ji, budou jejich svět opět krásný a mágové budou moct žít svobodně, ale co když to nedopadne? A při králově síle se to může klidně stát. Co potom? Zemře? Bude zajata? Stane se otrokyní? Co se stane s ostatními? Kam až půjde král v opojení svou mocí?

"Zase jsi ponořená ve svých myšlenkách?" David stál opřený o zavřené dveře. Neslyšela ho vejít.
"Nikdy ses neodnaučil plížit se do cizího pokoje?" Zadívala se na něj a v očích jí hrály jiskřičky pobavení nad vzpomínkami, jak jí neustále potajmu vcházel do pokoje a nevěděla o něm, dokud ji zezadu nechytil kolem pasu, neotočil ji k sobě a nepolíbil.


Dělával to tak vždycky a ona nikdy nedokázala vyčíhat moment, kdy se k ní takhle proplíží. Několikrát to udělal ve chvíli, když už dávno ležela v posteli. Poprvé leknutím vykřikla a jak se po nebezpečném narušiteli ohnala, schytal jednu do nosu. Až když vykřikl bolestí si Keya uvědomila, že to není žádný nebezpečný narušitel, rozsvítila a našla Davida ležet na zemi s rukou u zkrvaveného nosu.
"Máš docela páru," řekl. Musela se začít smát a on se k ní pak přidal.


Když se nad tím Keya tak zamyslela, byli s Davidem dokonale sehraný pár a takhle zpětně už si ani nedokázala vybavit moment, kdy nabyla pocitu, že si jsou spíš jako sourozenci, než jako partneři. Existoval vůbec nějaký takový moment? Nevymyslela si to spíš jako důvod, proč by jí neměl vadit ten incident v hospodě? To, jak ho číšnice opila začarovaným pivem a za hospodou se na něj vrhla. Jak tak vzpomínala, nabývala čím dál víc pocit, že si to vzájemné odcizení opravdu jen vymyslela a najednou si nedovedla představit, jak je možné, že se s ním dokázala rozejít jen tak, bez mrknutí oka. Asi jí celá ta večerní nostalgie a sebelítost lezly na mozek. Ze zamyšlení ji opět vytrhl jeho hlas.

"Já se nikdy neplížím, jen tiše vcházím. To, že ty si mne nevšimneš, je tvoje vina." Pobaveně se na ni usmál.
"Tohle jsi říkal vždycky." Vstala a popošla k němu. "Škoda, že jsem tě tehdy ten tvůj špatný zvyk neodnaučila. Bůhví kolik holek takhle děsíš."
"Děsím? To snad ne. A mimochodem, žádná jiná mi za tu námahu, tiše vcházet a nedat o sobě vědět, nestála."
"No ne, mám se teď cítit výjimečně?" Popošla o krok blíž.
"To tys byla vždycky, takže máš plné práv se cítit výjimečně bezustání." Moc dobře věděl, kam tohle vede a líbilo se mu to. Od chvíle, co o něj Keya zakopla na ulici, chtěl navázat na to, co ona bez mrknutí oka utnula.
"Co kdybych se cítila výjimečně a navíc ještě odhodlaně a udělala… tohle?" Postupně k němu došla a těsně po posledním slovu se mu vrhla kolem krku a políbila ho.
"Konečně," zašeptal David a políbil ji. Otevřel ústa a zlehka mu jazykem přejela po zubech. Miloval, když tohle udělala, protože moc dobře věděl, co bude následovat. Zarazila se.

"Možná to není dobrý nápad."
"Nekecej blbosti, proč by ne?"
"No…" najednou se jí nedostávala slova a nakonec ze sebe vysoukala toto: "Měli bychom vyrazit na cestu."
"To můžeme i ráno, aspoň pojedeme za světla."
"Ale Aldair říkal…" Jeden krátký polibek ji utišil.
"Mně je jedno, co ten pošahanej mág říkal, chci tebe a chci tě hned."
"Ale…" Další krátký polibek.
"Hele, přestaň hledat výmluvy, jo?" Mrkl na ni a už ji v náručí odnesl do postele.
"Zamkls?" Ani nečekala na odpověď a namířila levou ruku ke dveřím. Prsty naznačila pohyb, jakým se otáčí klíč v zámku a už bylo slyšet cvaknutí. "Zamčeno."



"Super." V jejich ústech započala bitva jazyků a přitom se snažili ze sebe co nejrychleji strhnout oblečení. Těla se jim chvěla nedočkavostí a Keya si stihla uvědomit akorát jediné. Nikdy nepřestala po Davidovi toužit. A on, nebýt téhle noci, by evidentně nebyl schopen dlouho držet ruce pryč od ní.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Date tree Date tree | E-mail | Web | 11. ledna 2014 v 10:12 | Reagovat

I když nemám moc tento žánr ráda, píšeš strašně poutavě, takže jsem si kapitolu přečetla až do konce. Skvělé! :)

2 Juliet Rocks Juliet Rocks | 11. ledna 2014 v 15:35 | Reagovat

Surynečko zlatá! Hned z úvodu strašně, ale hrozně moc díky!!! :) Já tě nikdy samozřejmě nechtěla nějak nutit do psaní, myslím tak, aby ti to bylo nepříjemné, ale jestli tě to popohání do psaní v pozitivním směru, tak jsem úplně maximálně nadšená. A moc si vážím toho, že jsi to psala kvůli mě. :)

3 Juliet Rocks Juliet Rocks | 11. ledna 2014 v 15:47 | Reagovat

Kurňa práce!!! Ne ne ne!!! :D Achjo, já ji chtěla spárovat s Michaelem!!! Ten se mi totiž tááák líbí! Jakože... David je super, příjde mi víc jako takovej ten sexy frajer, takovej ten hodnej bad boy, ale prostě Michael je takovej slaďouš a já nevím!!! :D :D Líbí se mi, jak jsi popsala ty líbací scény, a taky myslím, jak jsi to utla. V tom já si nikdy nevěděla rady, jak moc daleko můžu v popisu zajít, až jsem nakonec nenapsala nic. :D :D Jo a tohle mě totálně rozsekalo: "A na co? Až vás trefí blesk do hlavy a sežehne vám mozek? Sakra chlape, vy jste fakt magor!" :D :D Těším se na další díl, ale jestli tam nebude Michael... Tak budu fakt smutná! :( :D Ne, dělám si srandu, ale jenom doufám, že ho úplně nezazdíš, mám toho kluka ráda. ;) :)

4 Natalie/Surynka Natalie/Surynka | Web | 11. ledna 2014 v 21:08 | Reagovat

[1]:Děkuju a vážím si toho, žes respektovala mé přání ohledně komentáře, takhle jsem si to představovala :-D :D

[2]:[3]: Vůbec nemáš zač, došlo mi, že když si stěžuješ na nedostatek času, a přesto jsi byla schopná vyprodukovat v poměrně krátké době dvě kapitoly ke Krvi, mohla bych se přestat "vymlouvat" a zkusit aspoň jednu kapitolu :D

O tom, že Michael je tvůj oblíbenec už vím a neboj, nezazdím ho úplně. V příští kapitole... nebo v té další (záleží jako moc rozsáhle budu psát) se určitě objeví. A ohledně toho párování, co není může být :-D Už v několika mých povídkách (pár z nich je na blogu) se ukázala má obliba v prostřídávání párů (z toho co je na blogu je to dobře vidět v povídce Meganin příběh) :-D Takže ještě uvidíme ;-)

Jo, David má být takový ten "idol". On jím vlastně na Orentallu i byl, pokud si pamatuješ, jak jsem ho popisovala, když se v příběhu objevil poprvé. A ta větička? Nějak se mi to k němu hodilo a myslím, že bych byla schopná to v takové situaci říct sama :-D

5 Date tree Date tree | E-mail | Web | 11. ledna 2014 v 21:25 | Reagovat

[4]: Nějak nechápu, jestli jsi to myslela pozitivně ;)

6 Surynka Surynka | Web | 12. ledna 2014 v 19:48 | Reagovat

[5]: Promiň, pozitivně, samozřejmě :-) Děkuju za komentář :-)

7 Date tree Date tree | E-mail | Web | 16. ledna 2014 v 23:26 | Reagovat

[6]: V pohodě, to jsem ráda :) není zač :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama