Kdo chce příběhy psáti, musí inspiraci chytati

26. ledna 2014 v 1:53 | Natalie/Surynka |  Pohled na svět

Dobře, to se mi tolik nepovedlo. Ta klasická "vlčí" verze pořekadla je lepší, ale co už. Proč inspiraci chytati? Původně jsem chtěla napsat inspiraci míti, jenže pak mi došlo, že inspirace tu s námi není dvacet čtyři hodin týdně tři sta šedesát pět dní v roce. Občas se prostě objeví a vnukne nám nápad, myšlenku. Občas mám pocit, že bych mohla oprášit svůj luk, který stojí v koutě na chatě opřený o stěnu a jít tu inspiraci někam lovit, jenže… kde ji hledat?


Inspirace vlastně může přijít kdykoliv a být kdokoliv a cokoliv. Může to být nějaká kniha, fotografie, obraz, sen, rozhovor s někým, nějaká osoba, náhodně viděná věc na ulici… seznam je nekonečný. Inspirace ale nestačí. Když už jednou dostanete krásný nápad, je třeba ho zrealizovat, přenést na papír (do počítače). Nacházet správná slova, prokládat dialogy a popisy… to je ta nejtěžší část. A je třeba si uvědomit, že první verze příběhu rozhodně nebude ta finální. Jenže zpět k té nejtěžší části.

V jednom čísle Bel Monda (měsíčníku, který už nevychází) jsem četla zajímavý článek o tom, jak se většině lidí dobře píše v prostředí, kde není úplné ticho. Je to vlastně logické. Když to tak vezmu ze svého vlastního pohledu, nesnáším psát v naprostém tichu. To pak slyším akorát cvakání kláves, nebo tikání hodin. Po chvíli se začínám soustřeďovat na to ticho a myšlenky utíkají směrem, kam nemají. Studie zmiňovaná v tom časopisu prokazovala, že nejvíce produktivní je člověk ve chvíli, kdy k němu doléhá okolní šum. Dost hlasitý na to, aby nezavládlo naprosté ticho, dost tichý na to, aby to člověka nevyvádělo z koncentrace.

Zajímavé ne? Kdo třeba píšete, zamyslete se nad tím, jak na vás a vaše myšlenky působí hrobové ticho a okolní šum. Většina si pak uvědomí, že na oné studii může být něco pravdy. Má to ale pokračování. Existuje jistá webová stránka s názvem Coffitivity, která je na základě toho zjištění věnována v podstatě zvýšení produktivity člověka. Celá webovka je o tom, že si můžete vybrat ze tří okolních šumů (toho v kavárně, na večeři a toho ve škole) a vybraná zvuková stopa se přehrává bez přestání stále dokola. Stačí si tedy jen nastavit hlasitost a doufat, že studie neselhala. Sama jsem to vyzkoušela a musím říct, že se mi psalo lépe. Ne tak, jako bych byla ve skutečné kavárně, ale rozhodně je to velice užitečná věc. Chtěla bych se ale zmínit ještě o jedné věci a to o způsobu zapisování prvních myšlenek, případně i první verze příběhu.



V dnešní době je snad každý obdařen počítačem a ťuká si své nápady do něj. Ano, je to praktické. Uděláte-li chybu, nebo se jen rozhodnete, že ta či ona část se dá napsat lépe, prostě to vymažete a napíšete znovu. Praktičnost ale postrádá určité kouzlo. Můj tatínek, který kdysi býval novinářem a dokonce šéfredaktorem pařížských novin, mi zrovna deska řekl, že psaní na stroji mělo své kouzlo. Sledovali jsme zrovna Muže z Acapulca, kde Belmondo, jakožto spisovatel, cvaká další stránky svého příběhu na stroji. Ano, zřejmě to své kouzlo mělo. Ale vím o jedné věci, která je snad ještě elegantnější a co se týče klasiky i kouzelnější.

Papír a tužka je věčný přítel člověka, protože na rozdíl od elektroniky se nikdy neporouchá. A nemyslíte si, že když vás napadne něco zajímavého a zapíšete si to, například do nějakého malého notýsku, který je podobným nápadům vyhrazen, má to něco do sebe? Já ano. A musím říct, že v dobách, kdy jsem to takto provozovala, se mi psalo lépe a mělo to pro mě určité kouzlo. Jakmile jsem začala všechno zapisovat rovnou do počítače (a že jsem si jednu dobu ten počítač kvůli tomuhle tahala i do školy), měla jsem sice zajištěnou praktičnost, ale na jednou se mi to zdálo nějaké strohé. Rozhodla jsme se proto, že si na podobné nápady koupím notýsek - nějaký opravdu speciální - a ejhle, píše se mi lehčeji. Samozřejmě, že na ty nápady a náladu na psaní souvislého příběhu musím mít špatnou náladu (v předchozím článku jsem o tom psala a nechce se mi to opakovat), jenže ono to musí jít i bez ní. A kdo ví, třeba ten notýsek pomůže.

Když si totiž seženete něco moc pěkného (klidně i drahého) a víte, že to můžete používat jen ve výjimečných situacích, najednou chcete, aby ty situace byly častější. Podvědomě tak vlastně dáváte signál k tomu, aby nápady přicházely častěji, tedy jste i více otevření vnějším podnětům, které jsou "zodpovědné" za prvotní myšlenku, která vás pak třeba přivede na něco brilantního.

Tak co? Zkusíte otestovat věci zmíněné v článku, nebo se budete držet svého zaběhnutého systému?










Notýsky a diáře Paperblanks
_________________________________________________________________________________________________________


Pozn.: Rozhodla jsem se udělat něco prospěšného pro své okolí i pro mě samotnou. Poslední dobou se toho na mě sype celkem dost (špatný zdravotní stav můj i lidí okolo mě, přepadení člena rodiny, soudy, k tomu nějaké ty osobní trable...) a výsledkem bylo, že jsem se zase sesypala těsně po tom, co jsem dostala jistou SMS zprávu. No a odnesl to kamarád, který byl tak hodný, že byl schopný pak večer číst mé depresvní zprávy. Snažil se mi ukázat, že nejsem jediná, kdo má problémy a že u některých věcí není jisté, jestli dopadnou tak strašně, jak mi bylo doktory řečeno. Vím to i sama, jenže v takovou chvíli mě prostě zachvátí smutek a nenapadne mě nic lepšího, než tím otravovat své okolí. Ale rozhodla jsme se s tím skončit. Není správné využívat své přátele k tomu, aby mě běželi utěšovat pokaždé, kdy se můj mozek rozhodne vyšilovat. Bývala doba, kdy jsem nedávala najevo city a nedovolila si brečet před jinými lidmi (podobné emoce patřily do naprostého soukromí) a asi je načase, abych s tím zase začala. Takže se tu tak nějak zavazuji k tomu, že přestanu svými problémy a svým sobeckým jednáním zatěžovat lidi, které to v podstatě nemusí ani zajímat a začnu si to řešit sama se sebou. Není problém jiných lidí, že já se nedokážu vypořádat se svými záležitostmi, není tedy důvod jim to neustále cpát pod nos. Jo a mohla bych zkusit být pozitivnější, negativní myšlení je totiž má slabina.



 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Juliet Juliet | Web | 27. ledna 2014 v 19:07 | Reagovat

Moc pěkný článeček. ;) :) Rozhodně to s těmi šumy zkusím, protože i mě se špatně píše v naprostém tichu a písničky mě někdy dokážou rušit. (Ať chci nebo ne, občas už těm anglickým začínám rozumět a české? No to je teprv tragédie!) Notýsky u mě taky fungují, ale ne ty drahé. Je to sice pěkná myšlenka, zapisovat si jen to důležité a promyšlené... Ale já prostě potřebuju psát, přepisovat škrtat a tak. A tak se stalo, že mám doma asi 3 krásné a drahé diáře, do kterých ale netuším, co psát. A k tomu pod čarou - nevím přesně co se děje a nechci se tě vyptávat, kdybys sama chtěla, řekla bys mi to, ale budu na tebe myslet a držet palce, ať se všechno zlepší. ;) Myslet pozitivně rozhodně ničemu neublíží, ale... Podle mě bys neměla držet tu "masku". ;) Přátelé jsou tu od toho, aby ti pomohli a stáli při tobě, když máš tuhle špatnou náladu. ;) Jim to nevadí. ;) A možná i kdyby vadilo, tak vědí, že když by byli v podobné situaci mohli by očekávat to stejné i od tebe, takže... Je to prostě o tom důvěřovat si a podržet se, rozhodně není dobré cokoliv v sobě dusit - jak to dobré, tak to špatné. Sdílená radost je dvojnásobná radost, ale sdílený smutek je poloviční smutek. ;) :)

2 Date tree Date tree | E-mail | Web | 31. ledna 2014 v 18:54 | Reagovat

Je pravda, že jakmile mě něco napadne, musím si to hned napsat a už jsem musela povyhazovat papíry z diáře, protože jsem ho měla přeplněný různými papírky s nápady. Je ale na nic, když se inspirace nedostává. Naštěstí (musím zaklepat) se mi to už hodně dlouho nestalo :)

3 Nathalie Surynka Nathalie Surynka | Web | 16. února 2014 v 17:24 | Reagovat

[1]: S písničkami to máme stejné :D Z českých snad nejvíc poslouchám Kryštof a to si to pak zpívám a nepíšu a to samé u anglických. Jedině klavírní skladby jsou v pohodě :D Ale musí to být ty fakt těžké, které jsem si ještě netroufla hrát, protože když je to něco, co se učím, většinou to dopadá tak, že pak přemýšlím nad tím, jak to zahrát :D

Diáře - jo, jsem na tom stejně. Teda... teď už jsem jich pár nějak spotřebovala, ale jeden(ten nejhezčí) byl hodně dlouho bez účelu. Potažený červenou lesklou látkou a na přední straně ozdobné kamínky a k tomu stejná propiska. Nakonec jsem tomu určení našla :D

Já bych ti to i napsala, jenže v dopisech na to zapomínám. Třeba jednou na fb ;-) Jde o to, že mi prostě čas od času rupne v bedně a začnu přemýšlet nad tím, co se v poslední době daří a nedaří (toho "nedaří" je víc) a začnu z toho být magor. A jak to pak s někým probírám, prohlubuje se to, ještě víc přemýšlím a vracím se k věcem, o kterých si myslím, že už jsou dávno vyřešené, ale přitom vyřešené vůbec nejsou. Navíc mám špatnou vlastnost, že se neumím s věcma vyrovnat. Křivdy a tak. Nejsem schopná je přenést přes srdce, hodit za hlavu. Furt se v tom nimrám a výsledkem je, že ubližuju sobě i ostatním. (Těm asi hlavně tím, že je pak s tím furt otravuju, přitom mají taky - mnohdy i horší - problémy.)

To o radosti je pěkné a moc ráda bych tomu věřila :-)

[2]: Jo s inspirací je to špatné. Chce to být otevřená všem vnějším vjemům ;-) Ono se pak něco objeví ve chvíli, kdy to tak úplně nečekáš :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama