Proč už se mi nedaří psát tak, jako dřív?

18. ledna 2014 v 4:29 | Natalie/Surynka |  Pohled na svět
aneb
Výlet do mých myšlenek a pocitů
...
Koho baví číst mé výtvory, nebo mu na mně záleží, nebo mně zná a ví, co pro mě psaní znamená, možná mu pomůže tenhle článe v tom, aby mě pochopil
A možná taky ne


Proč už se mi nedaří psát tak, jako dřív? Tuto otázku si kladu poslední dobou poměrně často a asi i oprávněně. Jistě, co se třeba týče množství toho, co vkládám na blog, tak to se vymlouvám na čas, ale je to skutečně ten hlavní důvod? Chci říct, vždyť ten čas by se možná vyčlenit dal (minimálně hodina denně určitě). Na základní škole jsem měla času fůru, takže podle toho vypadal i blog, měla jsem ho pomalu zaspamovaný povídkami, pak jsem je začala zveřejňovat jednou týdně a měla předepsané kapitoly na týdny dopředu. Nějaká povídka byla zveřejněná teprve z poloviny a přitom už byla dopsaná a já pracovala zase na něčem jiném. Ano, střední je časově náročná, ale třeba by se dal vyčlenit čas, který by vedl alespoň k nějaké aktivitě, protože zatím je to jen nahodilé. A to nemluvím o tom, co si píšu "do šuplíčku" a jednou bych to snad chtěla vydat. To je totiž na tom ještě hůř. Logicky mě to proto zavádí k otázce, jestli se spíš neděje něco se mnou, než s časem.



Kdy jsem začala psát? Na základní škole v době, kdy se ke mně všichni začali otáčet zády. Víte… asi se tu teď tak nějak vypovídám, třeba to někoho zajímat bude. Bývala jsem dost naivní holka, co věřila na kamarádství. Jenže kolikrát nejsou holky schopné ve třinácti chápat pravou podstatu přátelství. (Myslím, že na tohle téma by mohla vzniknout úvaha - uvidíme.) Takže to dopadlo nejen tak, že jednoho rána jsem přišla do třídy, pozdravila "kamarádky" a všechny mě sjely pohledem typu "co si to dovoluju, na ně mluvit?", ale nějak se jim podařilo, že se se mnou přestali bavit i ostatní. Ze dne na den, se na mě vykašlaly mé "báječné kamarádky" a díky jejich "vlivu" mě okázale ignorovali i ostatní. Je to zvláštní být najednou ve třídě takovým přízrakem. Možná bych to i snesla, ale když máte období, že jste hodně nemocní a potřebujete si dopisovat látku, vzniká problém. Nebyl nikdo, kdo by mi půjčil sešity, tak jsem si pak musela látku brát od učitelů, kteří měli samozřejmě náladu do toho všeho strkat nos, přestože jim do toho nic nebylo a bylo jasné, že s tím se musím vypořádat sama. A taky, že se tak stalo. Začala jsem psát.



Nikomu jsem to neřekla, ten rok a půl trvající "divní zlý sen" jsem nikdy s nikým neřešila, ze dne na den se uzavřela do sebe, přestala jsem komukoliv věřit a věřit na přátelství? Takovou blbost už bych nikdy neudělala. Ani doma to nevěděli, nic sem neřekla ani tehdy, kdy jsem začala dostávat dost ošklivé zprávy na Facebooku. Byl to můj problém, ho měla řešit. A řešila právě tak, že jsem si založila blog a začala jsem psát. Fan fiction na Harryho Pottera, kterého jsme si tehdy díky mamce strašně oblíbila. Moje úplná prvotina byla tragédie. Děs běs. Taky, že jsme ji pak smazala z blogu i počítače, tu hrůzu už nikdy nechci vidět. Druhá kapitolová povídka (rovněž fan fiction na HP) už byla povedená a v době, kdy jsme ji zveřejňovala, jsem měla na blogu hodně návštěv a komentářů - tehdy bylo Povídkové doupě asi nejvíce populární. Začala jsem psát víc příběhů - na blog i "do šuplíku" - a bavilo mě to. Všechno jsem dávala do psaní. Z každého toho ošklivého pohledu nebo slovíčka, kterými mě moje okolí častovalo, jsem vytěžila maximum a brala z toho energii ke psaní.


Teď už to tak ale není. Na střední škole jsem potkala pár fakt fajn lidí a najednou už jsem neměla tolik potřebu všechen svůj volný čas investovat do psaní. Navíc se hned v pololetí prváku stala dost nemilá věc mému tátovi (i když přesně po 40 dnech už to byl jen zlý sen) a přestávala jsem psát. A teď? Mám pocit, že už nemám odkud čerpat energii do psaní. Ubližující okolí a špatné zprávy na Facebooku ustaly. Mám pokoj a dokonce jsem zase začala věřit na přátelství (i když až koncem roku 2013), ale už nepíšu. Skoro vůbec. K jednomu bylo dobré, že se ke mně všichni chovali tak, jak to dělali. Psala jsem a podle ohlasu jsem se zlepšovala a šlo mi to.


Jak to vypadá nyní? Jsem relativně spokojená. Co se týče lásek, pořád akorát šlapu vedle a - jak poznamenala kamarádka ze školy - jsem magnet na úchyly. Ale to mi může být fuk. No a co? Tak prostě zatím nemám toho svého "prince na bílém koni" a dost pochybuju, že někdo takový existuje, protože jsem dost vybíravá a je dost těžký se mnou vycházet, na to, aby takový člověk pochopil mě a mé myšlenkové pochody, by mě musel hodně znát. Během roku a půl jsem se naučila krůček po krůčku zase věřit v přátelství, nebojím se být sama sebou a jsem za to ráda, občas mám zbytečně vysoké ambice a jindy jsem zase totálně bez sebevědomí a… v poslední době mám pocit, že ztrácím lidi, kteří pro mě mnohé znamenají. Třeba je to jen pocit, třeba ne. Je to ale děsně nepříjemný pocit. Ale je dostatečně negativní a zoufalý, aby mi dodal energii ke psaní? Zatím nevím.


Kéž bych byla schopná psát i bez těch nepříjemných pocitů.



Děkuji vám, že jste se v téhle depresivní věci dostali až sem a přeju vám mnoho optimistických dní :-)




Zdroj fotografií:
* první dvě: www.google.cz
* poslední: mnou focela na pláži ve Francii poblíž našeho tamního domu
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Illienel Illienel | E-mail | Web | 20. ledna 2014 v 20:37 | Reagovat

Ach jo...Sury, článek jsem četla, ale k pořádnému komentáři se kvůli časové tísni ne a ne dostat, promiň. :-( Napíšu ho hned, jak budou ve škole uzavřené známky a bud echvilka klidu. Omlouvám se...

2 Juliet Juliet | Web | 21. ledna 2014 v 18:14 | Reagovat

Víš, tohle je těžký. Nikdy bych ti nepřála cítit se tak, jak jsi se cítila. Ale pokud tvé psaní bylo jen vypsáním se... Ono se prostě člověku nejlíp píše, když je ve srabu. Já to tak měla taky. Měla jsem hnusný nálady a v nich psala úžasný dramata. Ale... Stejně jako ses naučila se vypsat, se musíš naučit psát. On je to totiž rozdíl, který ale poznáš jen ty, ne tvoji čtenáři. ;) Ti nepoznají, že jsi prošla změnou, ale u tebe to bude náročná cesta. Musíš se naučit psát pro radost, ne pro pomoc od špatných nálad. ;) (I když to samozřejmě taky. ;))

3 Natalie/Surynka Natalie/Surynka | Web | 23. ledna 2014 v 22:23 | Reagovat

[1]: Chápu, kolikrát se mi stává, že komentář napíšu později. Nemusíš se omlouvat, budu se těšit na komentář :-)

[2]: Víš, ono se asi každému úplně nejlépe píše, když musí zapomenout, nebo se vypsat.

Jenže většina se naučila ten pocit tak nějak uměle vyvolat, aby mohla psát dál. Máš pravdu, já se to teprve učit musím, no. Ale možná jsem začala.

Kdysi dávno mě totiž napadla jedna super věc (původně se tedy mělo jednat o horor) a před časem mě napadlo ještě něco jiného... a dneska mě v metru napadlo, jak to spojit (není divu, že mě to napadlo v metru, když děj se odehrává taky v metru) a napadly mě další věci k tomu! :-)

Byl to tak krásný pocit, zjistit, že mě inspirace neopouští a být dokonce schopná v hlavě formulovat celé odstavce příběhu. Přesně tak, jako jsem to dělávala dřív. :-)

Doufám, že se k tomu o víkendu dostanu... aspoň ke kousíčku :-)

4 Juliet Juliet | Web | 27. ledna 2014 v 18:55 | Reagovat

[3]: Tak to je super! :) Jsem za tebe moc ráda a těším se! :)

5 sola. sola. | 27. ledna 2014 v 20:47 | Reagovat

hádám, že těch pár povídek, co na blogu mám, jsem také začala psát v okamžicích samoty. a potom jsem zvládala psát jen drabbles. ale u mě je to způsobené spíš prokrastinací než čímkoliv jiným:D
Nikomu, nikomu bych nepřála to, co se stalo tobě, ale jedno plus to mělo - objevila jsi vášeň ke psaní. Víš, že psát umíš, jelikož tě o tom hodně lidí přesvědčovalo jejich komentáři či hvězdičkami či čímkoliv jiným. Teď zuž jen stačí... znovuobjevit cestu. Budu se také snažit:)

6 Natalie/Surynka Natalie/Surynka | Web | 2. února 2014 v 18:52 | Reagovat

[4]: Děkuju moc! :-) Zatím jsem se k tomu nedostala, ale v hlavě si vesele vytvářím příběh :-D

[5]: Myslím, že takových nás bude víc.

A moc dobře vím, že existují lidi, kteří to měli horší, kteří měli a mají větší problémy. Jenže kdo nezažil to nehorší, i ta "lehčí" varianta se mu zdá strašná, to je tak vždycky. A cestu hledám a myslím, že pomalu, ale jistě nacházím :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama