12. Nové prostředí

13. listopadu 2014 v 16:20 | Surynka |  Život je boj
Tahle kapitola se u mě v počítači už "ohřála" hodně dlouho. Furt jsem nevěděl, jestli ji mám nechat v současné délce, nebo se pokusit ji ještě trochu prodloužit, ale nakonec jsem si řekla, že holt teď budete mít kratší kapitolu, ale aspoň nebude tak dlouhá prodleva. Předem upozorňuji, že ačkoliv bych ráda věděla, kdy bude další kapitola, vzhledem k nedostatku času a spoustě věcem do školy netuším, kdy se k tomu opět dostanu. Nemám pořádně ani čas na přemýšlení o dalším ději, natož abych si k tomu na hodinu či dvě sedla a pohnula s tím :D. No, prostě vám tu teď předhazuji dvanáctou kapitolu a to málo čtenářů, co mi zbylo, si s tím musí vystačit :D 2,5 stránky ve formátu A4 na vás čeká po rozkliknutí ;-)








Oba nově příchozí mágové se usadili ke stolu nejblíže kuchyni a pustili se do kaše, ke které popíjeli vodu, jiné pití nenašli. Tiše jedli a bylo slyšet jen cinkání lžíce o misku. Očima bloudili po celkem dobře osvícené místnosti. Hned jim bylo jasné, že kdyby se jednalo o běžné pochodně, nebylo by tu tolik světla. Ne, tyhle jsou upraveny kouzlem. Nejbližší dveře se se skřípěním pomalu otevřely a do místnosti vkoukl malý, asi šestiletý kluk.


"Ahoj, vy jste ti noví bojovníci?" zeptal se.

"Ano," usmála se Keya a představila sebe i Davida.

"A ty jsi taky bojovník?" položil chlapec další otázku, když se přiblížil ke stolu a prohlížel si Keyu. "Vypadáš skoro jako moje sestra a ta jen vaří." Oba mágové se neubránili smíchu.

"Víš," začal David, "Keya je skutečně moc dobrá bojovnice a vaření by ji asi úplně nebavilo."

"Aha." Chlapcovy upřímné reakce byly roztomilé.

Keya si uvědomila, že přesně tohle je důvod, proč bojovat. Chlapeček totiž věděl, že začíná válka, ale jelikož byl ještě malý na to, aby do toho všeho viděl hlouběji, příliš se ho to nedotýkalo. Neuvědomoval si všechny ty hrůzy s bojem spojené a to bylo dobře. A Keya se v tu chvíli rozhodla, že právě kvůli dětem je potřeba zastavit krále, aby neměly tu možnost poznat ony děsy na vlastní kůži, nebo snad ve válce vyrůstat dlouhé roky. Bylo třeba zachovat jejich dětskou nevinnost a neničit jejich životy bojem. Proto musí zasáhnout a vyřešit celou tu záležitost co nejdřív. Pro děti, pro budoucí generaci.

"Tak koukám, že jste se už seznámili s nejmladší generací v odboji," prohlásil Thomas s úsměvem, když vcházel do místnosti, maje v závěsu dva muže a jednu ženu. "No tak, Alistře, jdi si hrát s ostatními." Chlapec, Alister, přikývl a poslušně odběhl chodbou někam za kamarády.

"Je milý a naštěstí ještě plně nevnímá nastávající válku," řekl David.

"A bylo by fajn, kdyby to tak zůstalo." Keyinu narážku pochopili všichni v místnosti a souhlasně přikývli.

"Chtěl bych vám představit tři nejdůležitější lidi, kteří mi pomáhají utvářet bojové strategie, mohu se na ně ve všem spolehnout a jsou tak nějak mými zástupci." Thomas ukázal na prvního muže, černovlasého, zarostlého a asi metr devadesát centimetrů vysokého. Jeho delší vlasy a zarostlá tvář by klidně mohli zmást věkový odhad a tvrdit, že mu je přes třicet, když se však Keya zadívala do jeho hnědých očí, došlo jí, že víc jak pětadvacet let mu nebude. "Tohle je Keller. Výborný stratég a nedocenitelný bojovník. Není věc, kterou by nedokázal využít jako zbraň. Není to mág, ale to mu nebrání řadit se mezi nejlepší z nás. Jo a učí tu odbojáře bojovat."

Zelenooký muž, na kterého ukázal jako další, měl kratší vlasy a malou bradku. Vypadal sympaticky, ale něco v jeho pohledu dávalo na srozuměnou, že se ve vteřině dokáže změnit ve velice silného protivníka, který nemá slitování. "Vincent je náš talentovaný mág, boje za pomoci magie mu jdou skutečně dobře, až je to děsivé."

Žena, která byla na řadě s představováním jako poslední, mohla mít něco kolem dvaceti let. Blond vlasy měla spletené v dlouhý cop, přehozený přes pravé rameno. Měla stejně jasné oči, jako Thomas. "Tohle je má sestra Sif. Celkem obstojný mág i bojovník, pomáhá nám s léčením. Musím říct, že jako lékař na bojišti je nedocenitelná."

"Konečně, už jsem se lekla, že budu jediná ženská, co bude nakopávat zadky," prohlásila s pobaveným úšklebkem nová členka odbojářů. "Já jsem Keya. Myslím, že není magický obor, ve kterém bych se alespoň trochu neorientovala, ale mojí specializací je boj v jakékoliv formě, léčitelství a magie pro podporu síly."

"A rozhodně nemáš malý sebevědomí, to se mi líbí." Vincent se zasmál a pohledem sklouzl na Davida. "Kdo seš ty?"

"David. Svého času jsem učil tady Keyu, takže toho umím o něco víc jak ona, až na tu podpůrnou magii. Původem jsme z pevnosti Orentall, kterou dal král před necelými dvěma týdny vypálit. Poslal nás sem Aldair z pevnosti Padlock, kam jsme dorazili předevčírem."

"A co jste tam potřebovali?" zeptal se zvědavě Keller.

"Jen pár odpovědí," ozvala se Keya a dala jasně najevo, že víc o tom mluvit nebude. "Pak se ale semlelo tohle." Máchla kolem sebe.

"Fajn, teď vám ukážu, kde budete spát a pak se tu znovu sejdeme a vše probereme, čeká nás hodně plánování," oznámil Thomas a vedl oba mágy chodbou do další chodby a poté šli několik metrů, než dorazili ke dveřím, které vůdce otevřel.

Malá místnost byla osvětlená čtyřmi pochodněmi; každá na jedné stěně. Naproti dveřím stály dvě úzké postele jednoduché dřevěné konstrukce. Byly vystlány senem, přes které bylo přehozeno bílé plátno. Na každé posteli byly položené dvě teplé kožešiny jako přikrývky. V jednom z rohů stál džber, do kterého neustále tekla voda z díry v kamenné zdi. Pod džberem byl žlab, kterým voda odtékala kamsi pod stěnu. Bylo jasné, že ten, kdo to všechno postavil, vyřešil hodně věcí pomocí magie. Mágové měli vlastně vždy výhodu, co se týkalo stavby budov. Nejen, že je to stálo minimum fyzických sil, ale navíc dokázali do budov vestavět mnoho pokrokových prvků, o jakých se běžným lidem ani nesnilo. Například právě ten rozvod vody.

"Doufám, že vám nevadí mít společný pokoj, ale ty větší potřebujeme převážně pro zachráněné lidi a zkrátka je pro mě jednodušší vás ubytovat tady. Nezaručuju však, že vám sem časem nepřibyde postel pro dalšího obyvatele."

"Myslím, že spolu v jednom pokoji vydržíme," řekl David a nenápadně mrkl na Keyu, která se však dívala jinam.

"Výborně. Dám vám patnáct minut, pak přijďte do jídelny." S těmito slovy Thomas odešel a oba mágové se zavřeli v kamrlíku, kterému měli následujících bůhvíkolik týdnů říkat pokoj. Keya hodila svůj obrovský cestovní vak pod postel a lehla si.

"Na co myslíš?" zeptal se David.

"Jak Thomas mluvil o všech těch zachráněných… napadlo mě, jestli… jestli to přežili mí rodiče." Dál už nic neříkala a David nevěděl, jak zareagovat. Oba mlčeli. Místností se nesl jen zvuk tekoucí vody.

"Prvních pár dní jsem si prostě zakázala na ně myslet a snažila jsem se přesvědčit samu sebe, že… jsem smířená s jejich… s tím, že už tu nejsou." Bylo to pro ni velice těžké. Najednou se cítila strašně, protože měla pocit, že na ně zapomněla. Nebo - a to považovala za horší - na ně zapomenout chtěla. Ale teď, když během té krátké chvíle, co byla mezi odbojáři, tolikrát slyšela slovo: zachránit, přála si, aby i její rodiče byli mezi zachráněnými. Strašně moc po tom toužila. Třeba i byli, pokud ne v téhle skupině - což od Thomase zjistí při první příhodné chvíli, tak v nějaké jiné.

David tušil, co se jí honilo v hlavě. Popravdě o tom sám uvažoval. Jeho rodiče zemřeli už před lety, ale s těmi Keyinými ho pojilo zvláštní přátelství, takové, při němž byl téměř součástí rodiny. Proto i on nejednou uvažoval o tom, jestli se jim podařilo uniknout, a pokud ano, kde jsou. Byl připraven pomoct Keye s pátráním. Kvůli ní, jejím rodičům i kvůli sobě.

"Kdy budeš chtít začít s jejich hledáním?" zeptal se opatrně. Trvalo notnou chvíli, než se dočkal odpovědi.

"Klidně hned, ale… jde o to, že teď je hlavní bezpečnost všech. Mou primární povinností je pomoct vyhrát válku a nějak zvládnout krále, klidně ho i zabít, bude-li třeba. V současnou chvíli se budu muset soustředit na strategie, spolupráci s ostatními, na různé výzvědné mise a na souboje. Takže, jak sis jistě všiml, v tomhle všem se nějak nedaří najít místo pro pátrání po rodičích. Určitě se pokusím zjistit, jestli nejsou tady, nebo u nejbližších odbojářů, ale dál se budu moct dostat, až se celá záležitost s králem urovná." Když domluvila, otočila se Keya na druhou stranu a dívala se do zdi.

David ji znal a věděl, že v podobných chvílích ji zkrátka musí nechat na pokoji. Ona se nějak popere sama se sebou a za chvíli bude v pořádku, bude moct předstírat, že má všechno pod kontrolou a fungovat, jako bojovnice. A rozhodně nebude chtít, aby se ji David snažil nějak utěšit. Bude výhra, když jí budu moct pomoct s pátráním. Ještě chvíli zůstali v tichosti v pokoji, a pak se vydali zpět do jídelny.

Zde našli, kromě vůdce a jeho zástupců, pár dalších mužů, se kterými se seznámili a Keya vteřinu po zaznění jejich jmen věděla, že je bude oslovovat podle oblečení nebo jiných očividných poznávacích znamení.

Celé to bylo velice zmatečné, vzhledem k tomu, že oficiální činnost odbojářů začala před několika hodinami, kdy vzešlo ve známost, že král se stal hrozbou světa. Všichni se snažili v co nejkratším čase zařídit co nejvíce záležitostí, ale pravdou bylo, že vlastně pořádně netušili, co se bude dít.

Věděli, že musí zachránit měšťany, kterým se podařilo dostat do sporu s vojáky, kteří se neustále procházeli ulicemi města. To byla priorita. Dál věděli, že se budou muset snažit nějak proniknout na hrad a zjistit podrobnosti. Podle všeho se králi podařilo trochu své moci přenést na vojáky, takže ti byli jakýmisi polovičními mágy a obcházeli ulicemi, kde hledali někoho, kdo porušuje nařízení. Nařízení vydal král chvíli po získání nové moci a šlo jen o to, že lidé nesmí vycházet na ulici. Ale občas bylo třeba vyjít před dům, nebo jen třeba vykouknout ze dveří, což byly chvíle, kdy měli vojáci právo zajmout 'porušovatele' a odtáhnout ho ke králi, kde měl nastat soud. Bylo třeba zjistit, jak onen zmíněný soud funguje a jak vypadá trest. Dále se odbojářům povedlo zjistit - a to poměrně brzo - že v bezpečí nejsou ani rodiny narušitelů. Protože do hodiny si pro ně přišli vojáci. Takže pokud byl někdo shledán narušitelem a odveden na hrad, museli se odbojáři pokusit o tajný přechod rodin do centra.


Thomas se nyní musel nad vším zamyslet a rozdat úkoly. Jednalo se o 'osudovou' chvíli. Tím okamžikem totiž měla začít válka a vůdce najednou začal pochybovat o svých vůdcovských schopnostech. Proto byl rád za přítomnost svých zástupců. Byli mu přáteli i oporou, věděl, že se na ně může spolehnout a že mu dodávají jistotu. Věřil jim, že ho podpoří v každé chvíli. A po pár okamžicích zjistil, že Keya s Davidem by mu mohli být užiteční.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Juliet Rocks Juliet Rocks | Web | 15. listopadu 2014 v 15:47 | Reagovat

Moc děkuju za novou kapitolku. :) Skvělá, jako vždy, i když musím přiznat, že už se těším na nějakou akčnější část, tak chápu, že takovéhle klidné prostě do příběhu patří a jsou nutné. ;) Jinak strašně moc doufám, že se alespoň jeden z Keyiných rodičů zachránil!!! A že brzo zase uvidíme Michaela. O:) :D

2 Surynka Surynka | Web | 18. listopadu 2014 v 17:58 | Reagovat

[1]: Jsem ráda, že se líbila :-)

Nevím, jestli ti můžu slíbit, že by hned příští kapitola byla akční, potřebuji se zase dostat do děje, postavy musí získat určité informace, seznámit se s týmem a tak :-D

S rodiči se necháme překvapit, sama netuším, jak to bude :D

A Michael už příště určitě dorazí k povstalcům, jen si musím zjistit, kdo ho kontaktoval :-D (Jestli Keya s Davidem nebo Padlock.)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama